Španělského Chilana Luise Sepúlvedu však nelze zařadit ani do jedné z těchto skupin, neboť na jedné straně jej stěží můžeme nazvat klasikem, na straně druhé se českému čtenáři předsta­vuje již počtvrté.

Jak stručně charakterizovat knihu Patagonský expres? V prvé řadě tím, že se dosti vymyká tomu, co jsme si od Sepúlvedy mohli dosud přečíst, tj. detektivky, které jako by sem tam nedbale odhalovaly „tričko s ekologickým logem". Vždy se v nich prakticky od prvních stránek drala na povrch teze, která žel nebyla relativizována ani popřena či zpracová­na hlouběji. Pokus o nějaký přesah se většinou nekonal. Pokud někde ano, zase trčel z textu tu Hemingway, tu García Márquez, Hammett a jiní literární velikáni. Patagonský expres naštěstí nemá žádné z těchto am­bic. Má jiné, ale skromnější. Žánrově se kniha blíží novinářskému deníku nebo reportáži, což je v latinskoamerické literatuře tradičně silná oblast. Obsahem knihy jsou zápisky z cest, které jsou syžetově zpracovány tak, že žánrovou hranici překračují. Rámec črtů a osobních příběhů tvoří abstrahovaná obecná rovina nejisté životní pouti reportéra-tuláka. Na této pouti se máme dobrat smyslu života a přitom si dobře užít. Sepúlveda svými historkami otevírá pomyslný kruh, který se v závěru knihy znovu uzavírá, a to v okamžiku, kdy konečně doputuje na místo svého původu, místo narození svého dědečka. Kniha se dělí na jakési čtyři etapy pouti.

Zápisky z cesty nikam autenticky líčí autorovo věznění za Pinochetovy vojenské diktatury, kde se hrdina-vypravěč zachová statečně, když například jednomu poručíkovi nepochválí opsané verše a dostane za to krutou samotku. Vypravěč si tu neušetří silácké a laciné gesto, když se později na svobodě dozví, že občas někdo bývalé mučítele zastřelí na ulici: ´V tu chvíli zdvíhám pohár a říkám: ,0 jednoho hajzla míň, ať žije život.´" Zápisky z cesty tam líčí dobrodružné toulání po Jižní Americe, kde se dovíme, kterak hrdina-vypravěč-Sepúlveda vyučoval sociologii na univerzitě v ekvádorském městě Machale poblíž smrdutého přístavu Puerto Bolívar, kde bez peněz trávil čas se skupinou kolegů z různých koutů světa, kterým „nezbývalo než chodit do kasina nebo obcházet bordely v Puerto Bolívaru". Zábav­ný je rovněž příběh o ekvádorské haciendě La Conquistada, kam au­tora nalákala za tučným výdělkem jedna kreolská rodina a málem ho pak proti jeho vůli oženila se starou pannou. Kuriózní historky plné ku­riózních a laskavých lidí. Zápisky z cesty zpátky líčí ještě divočejší cestování po Patagonii a Amazonii. Znovu potkáváme spoustu úžasných lidí, se kterými autor prožije velká dobrodružství. V poslední části Zápis­ky z příjezdu se autor konečně vrací ke svým kořenům, do andaluského Martosu. Tím završí svou pouť a kruh se uzavírá.

Hned od začátku víme, že se autor chce se svým čtenářem podělit o upřímné dojetí, které mu způsobily vlastní poznámky a črty nalezené po šuplících, v nichž nachází pokus o „porozumění smyslu lidskosti a poro­zumění smyslu umění", jak prý pravil klasik Cortázar. Zve nás „na cestu bez pevného itineráře, ale ve společnosti všech těch skvělých lidí, kteří tu vystupují pod svými jmény a od kterých jsem se tolik naučil a stá­le učím".

Zdá se, že tato žánrová rovina knihy autorovi vyhovuje, je autentič­tější a spontánnější, nemusí se pokoušet o složitější románovou stavbu. Přesto se neubráníme pocitu, že místy příliš fabuluje. Rovněž si autor neodpustil tu a tam utrousit stokrát přežvýkaná klišé, poučení a životní moudra obyčejných lidí. Celkově se pokouší líčit své cesty s nadsázkou, humorem, včetně těžkých momentů ve vězení. Tuto zkušenost však více neprohlubuje. Místo toho otevřený prostor vyplňuje například historic­kými a geografickými údaji. Kniha nicméně plní svůj účel: pobaví, ně­koho dojme, a trochu i poučí o latinskoamerických reáliích. Nehledejme zde víc.