Za svůj dlouhý život napsal britský spisovatel Edward Morgan Forster (1879–1970) pouze šest románů (a to ještě všechny v první polovině života), vydal jich však jen pět; román Maurice, který vznikl jako v pořadí pátý, vyšel až rok po autorově smrti (1971). Forster jej napsal v letech 1913–1914 mezi dvěma svými vrcholnými díly: Howards End (č. Rodinné sídlo) vyšel v roce 1910 a Cesta do Indie v roce 1924. Po ní už Forster vydal pouze dva svazky povídek a tři svazky esejů. Už za jeho života měla díla značný úspěch, v posledních dvou desetiletích pak zažívají ještě větší slávu, podpořenou vesměs zdařilými a úspěšnými filmovými adaptacemi pěti jeho románů. Ačkoli český překlad románu Maurice existuje již dlouho a komentované ukázky z něj vyšly v časopise Světová literatura (1/1994), knižně vychází až nyní, doplněn autorovou poznámkou z roku 1960, kdy román naposledy revidoval, a doslovem překladatele Radoslava Nenadála.

Důvod, proč román za Forsterova života nevyšel, spočívá v jeho tematice, resp. v autorově přístupu k ní. Forster totiž líčí příběh tří homosexuálů, a to velmi otevřeně, což v době vzniku byla značná odvaha, – následný skandál po případném vydání bylo možné jasně předpokládat. Navíc má román šťastný konec, tj. autor homosexualitu neodsuzuje a dvěma mužům přisuzuje možnost společného soužití i přes všechny překážky, které je čekají, včetně rozdílného společenského původu. Sám autor dobře věděl, že právě proto román nemůže vydat. Kdyby homosexualitu odsoudil, bylo by to něco jiného. Román je také značně autobiografický, tudíž se autor obával i dalších problémů (např. s matkou či s přáteli, kteří by se mohli poznat v některých postavách, např. známý historik Lytton Strachey v postavě studenta Risleyho). V době vzniku měli všichni v živé paměti proces s Oscarem Wildem. Ani později nebyl vhodný čas: v roce 1928 vypukl známý skandál po vydání Milence lady Chatterleyové D. H. Lawrence, který se s ještě větší otevřeností zabývá sexualitou a vztahy mezi mužem a ženou. A ještě později vítězila autorova sebekritičnost a nedůvěra k vlastnímu dílu, které mu připadalo zastaralé a překonané. Dodejme, že do jisté míry právem. V celku autorova díla je Maurice zřejmě nejslabším románem. I tak je však nutno autora ocenit hned z několika důvodů: v tom, jakou látku zvolil, jak k ní přistupoval a co do ní vložil. Forster se dokázal vyhnout všem lacinostem a i přes jistou naivnost či nevěrohodnost některých scén či dějových zvratů popsal problematiku homosexuality v mnoha různých aspektech, se všemi zmatky zejména titulní postavy, a to vše navíc velmi lyricky a jen s náznaky (na rozdíl třeba právě od Lawrence) v erotických vztazích. Zároveň však neměl strach pojmenovat otevřeně „nepatřičné a neslušné“ vztahy mezi dvěma muži, a tak je jedním z prvních, kdo podobné téma v literatuře pojednali (bereme-li dobu vzniku knihy, nikoli jejího vydání). Román zajisté patří mezi základní díla s homosexuální tematikou od homosexuálního autora. Je dobrým dokumentem doby svého vzniku. To znamená, že vedle odvážné otevřenosti zde najdeme i určité nedostatky (zmíním se o nich níže), za něž ovšem většinou nemůže autor jako spíš např. stav tehdejšího bádání v oblasti homosexuality apod.

Román je rozdělen do čtyř částí. První dvě části jsou velmi zdařilé a krásně napsané; obsahují mnoho nejkrásnějších pasáží z celé knihy. Od poloviny románu již nastávají určité problémy. Na začátku sledujeme hlavní postavu, Maurice Halla, na střední škole a později na univerzitě v Cambridge. Zde Maurice postupně zjišťuje, že ho více než ženy přitahují muži, a v liberálním studentském prostředí se postupně sblíží s o rok starším studentem Clivem Durhamem. Zatímco Maurice je zmatenější a uzavřenější a vyrovnat se s vlastním založením mu trvá déle, Clive je daleko otevřenější a přímější, čímž Maurice trochu šokuje, zároveň je však jakoby jeho učitelem či mistrem. Maurice k němu zahoří velkou láskou. Nicméně když se mu Clive poprvé vyzná, odvrhne jej. Teprve poté si konečně přizná pravdu: že Cliva miluje a že vůbec miluje muže.

Forster zde líčí s velkou dávkou lyriky zmatky dospívání a první lásky ve společnosti, kde se o citech, natož o sexualitě, nemluví, kde se při četbě řeckých klasiků ve škole přeskakují tabuizované pasáže líčící vztahy mezi dvěma muži a kde dozvědět se něco o homosexualitě znamená číst Platónův Symposion. Postupné sblížení Maurice a Cliva a jejich následný vztah, založený na důvěrném přátelství a na přece jen trochu potlačované tělesnosti, je popsáno velice přesvědčivě, stejně jako líčení jejich rodinných kořenů a studentského života. Čtenář však tuší, že idyla nebude trvat navždy a že oba muže čeká ještě dlouhá a těžká cesta.

Poté, co je Maurice kvůli maličkosti vyloučen z univerzity a najde si práci, vztah s Clivem pokračuje, ale pak u Cliva nastává zvláštní přerod, který je nejslabší částí románu. Clive totiž onemocní chřipkou a během této nemoci se z něj doslova stane heterosexuál. Odjede do Řecka, kde se jeho zázračný přerod dovrší. Po návratu se s Mauricem rozejde a později se ožení a dá se na politickou dráhu. Tato podivná proměna je dnes zcela jasně nesmyslná a nemožná, avšak v době vzniku knihy se ještě na možné „vyléčení“ z homosexuality věřilo; homosexualita byla pojímána jako nemoc, jako úchylka, které je možno se zbavit nebo ji potlačit, i když to není jednoduché. Dnes je jasné, že homosexualita není získaná, ale vrozená změna sexuální orientace. Ve filmové verzi byla tato pasáž vhodně pozměněna tak, že Clive spíše podlehne společenské nutnosti a ožení se, aby se zbavil nevhodných vztahů s muži, což bylo a je ještě stále dost časté.

Maurice pochopitelně na přítele zanevře a zároveň je sám uvržen do velkých zmatků a pokusí se svou „nemoc“ také léčit – návštěvami u hypnotizéra. Také tyto scény nejsou příliš přesvědčivé, byť v sobě mají dávku absurdity a ironie. Po delší době Maurice navštíví již ženatého Cliva v jeho venkovském domě a netuší, že právě zde najde nakonec své štěstí. Zatímco se snaží své zaměření potlačit, vstupuje na scénu třetí hlavní postava, Clivův zaměstnanec, hajný Alec Scudder. (Právě kvůli jeho profesi bývá Maurice srovnáván s Milencem lady Chatterleyové, ačkoli mezi ním a hajným Mellorsem je značný rozdíl, jakož i mezi oběma romány vůbec.) Alec je bohužel nejméně zdařilou postavou románu i ve srovnání s Clivem (jehož jedinou slabinou je „proměna“ – jinak jde o postavu velmi dobře vykreslenou). Vůbec konec románu je nepřesvědčivý, i když chápeme autorův záměr: napsat šťastný konec, dát dvěma mužům naději na možnost společného soužití. Maurice a Alec se do sebe zamilují a po několika zmatcích a nedorozuměních spolu nakonec zůstávají i přes rozdílné společenské postavení a původ. Těžko však uvěřit, že by spolu tito dva muži mohli opravdu zůstat v době, v níž žili. Skutečným vyvrcholením je však poslední rozhovor Maurice a Cliva, v němž se Maurice otevřeně přiznává, že se zamiloval do Aleca, a nežádá již bývalého milence o nějaké dovolení, radu či pochopení; pouze mu oznamuje, k čemu dospěl a že to Clive (a tedy vlastně celá společnost) bude muset (jednou) vzít na vědomí. V této naději je také katarze románu, vyvažující jeho některé nedostatky.

V závěrečné poznámce autor píše o svých pochybnostech, což naznačuje, že si jisté nedostatky knihy uvědomoval. Zřetelně a věštecky a stále aktuálně však formuloval, „že co veřejnost na homosexualitě skutečně odpuzuje, není záležitost sama, ale fakt, že o ní musí přemýšlet. Kdyby se do našeho středu dala vpašovat nějak nepozorovaně anebo legalizovat přes noc nějakým výnosem vytištěným malými písmeny, ozvalo by se málo protestů. Naneštěstí ji může legalizovat pouze parlament a členové parlamentu musí přemýšlet anebo aspoň vypadat, že přemýšlejí.“ (s. 246) I přes všechnu svou problematičnost a nevyváženost román Maurice právě k takovému přemýšlení vybízí.

Závěrem bych rád uvedl, že je dobře, že jsme se vydání románu Maurice dočkali. Je však škoda, že jako vždy výborný Nenadálův překlad je plný překlepů a tiskových chyb. Velmi hezká, decentní a přitom výrazná je však obálka knihy.