Edward Morgan Forster (1879-1970) proslul jako pozdní viktorián. Věnoval se pro svou dobu typickému žánru domácí komedie, jejíž hranice dalece překročil sžíravou kritikou anglické střední třídy. Román Maurice, jakož i soubor čtrnácti povídek s homosexuální tematikou, ovšem v Británii vyšel na autorovo přání až posmrtně.

Forster se narodil v běžné středostavovské rodině v Londýně. Po otcově předčasné smrti se odstěhoval s matkou na venkov, kde kromě ní dominovaly jeho výchově dvě další ženy: prateta a babička. Tam poznal Ansella, syna zahradníka; měl povoleno si s ním jedno odpoledne v týdnu hrát - a Ansell mu pak později „stál“ modelem pro vykreslování vztahů mezi muži v jeho spisovatelské tvorbě.

V osmi letech Edward Morgan nevzdá čest kolem projíždějící královně, neboť odmala nesnášel pompu. Od roku 1890 se vzdělával na přípravce v Eastbournu, kterou vedl duchovní C. P. Hutchinson, osoba vyznačující se pozoruhodným nedostatkem náboženského nadšení a tolerance. Později Forster pokračoval na soukromé škole v Tonbridge, kde se naučil nenávidět konvenční hodnoty a typickou slabost anglické střední třídy: potlačování citů.

Moje milá Jane
Skutečný zlom však pro Forstera znamenala univerzita v Cambridgi. Probudila v něm zájem o vše řecké (včetně ideálu mužského přátelství) a o moderní evropskou literaturu zastoupenou jmény jako Ibsen či Zola. Zde také zavrhl náboženství a dostalo se mu povzbuzení, aby začal psát. Pohyboval se na okraji Skupiny Bloomsbury a dá se říci, že svým dílem stojí někde mezi rodinnými ságami Johna Galsworthyho a psychologickým ponorem VirginieWoolfové. Nejvíce však měl společného s D. H. Lawrencem: oba byli „pohané“ zdůrazňující přirozené mezilidské vztahy, často se navštěvovali a posílali si dlouhé dopisy. Přiznával však, že nejsilněji ho ovlivnila Jane Austenová, nenápadná dáma píšící na počátku 19. století, jejímuž vytříbenému smyslu pro ironii se blížil ve všech svých románech, z nichž jsme doposud poznali v překladu jen tři: Cestu do Indie, Rodinné sídlo a Kam se bojí vkročit andělé.

Po první světové válce se Forster nakrátko přiklonil k socialismu a v květnu 1928 přišel za VirginiíWoolfovou, s níž se - dle vzpomínek jejího synovce - řádně opil, zároveň však spolu stačili zorganizovat petici proti cenzuře lesbického (i do češtiny přeloženého) románu Radclyffe Hallové Studna osamění. Jinak Forster žil poklidně - jednak měl vlastní příjem z dědictví, jednak posléze i jako oblíbený romanopisec. Nikdy se neoženil a cestoval zásadně se svou matkou (až do její smrti roku 1945). Svými výhradami proti impériu, které se formovaly za studií v Cambridgi a utvrzovaly během pobytů v Egyptě a Indii, se sice netajil, ale neviděl ideální řešení pro budoucnost.

Tři dobré důvody
Román Maurice napsal E. M. Forster v letech 1913-1914, patrně pod vlivem chvilkového fyzického kontaktu s Georgem Merrillem, sluhou svého přítele Edwarda Carpentera. Poslední část toho díla přepracoval roku 1919 a opětovně roku 1932. Celý text pak ještě podrobil důkladné revizi v letech 1959-1960. A byť se i za Forsterova života proslýchalo, že existuje román v rukopise, autor ho ukázal pouze několika svým blízkým a nehodlal ho vydat, jak sám řekl, „dokud nezemřu já i Anglie“.

Jedním z důvodů byl fakt, že by se v hrdinech díla nepochybně poznali žijící lidé (například charizmatický student Risley je jen nepatrně zahalený slavný historik Lytton Strachey). Dalším důvodem bylo vědomí, jaký skandál a zákaz tehdy vyvolala Duha, román D. H. Lawrence. A konečně důvodem byly i obavy, zdali má Maurice coby niterná zpověď i své adekvátní literární kvality; proto autor v 60. letech odmítl naléhání známých na vydání, byť jeho matka již byla mrtvá a morální klima ve společnosti naprosto odlišné. Zda to byly, či nebyly obavy liché, můžeme posoudit i my.

Řekni to opisem
Co se žánru týče, Maurice není básní v próze jako Wildeův Obraz Doriana Graye, nýbrž důvtipná domácí komedie. Naznačuje to již scéna v úvodu, kdy pan učitel Ducie zasvěcuje Maurice do techniky sexu pomocí obrazců, které črtá do písku. Viditelný je rovněž pozůstatek viktoriánské tradice, byť by tu neomdlévaly dámy, nýbrž mladý Clive, třebaže z jiných důvodů. Zároveň však román vykresluje překročení sexuálních i společenských tabu (Mauricův milenec je hajný patřící ke sloužícím a oba si skoro bez přestání připomínají, že náleží k různým společenským vrstvám), a nenápadně tak přerůstá v odsouzení „staré dobré Anglie“. A byť je Maurice až skrupulózně slušný Angličan každým coulem, láska nakonec vítězí, ovšem v Anglii své doby se oba protagonisté musí skrývat - stejně jako předtím schovávali i před sebou samými nejen city, ale též jejich jazykové vyjádření.

Slovo homosexualita se totiž v románu téměř neobjeví - místo něj se setkáváme s opisy jako „tabuizovaná neřest starých Řeků“ či „zapovězené typy, jako byl Oscar Wilde“, eventuálně s rádoby odbornými vyjádřeními lékaře (ten používá obraty jako „nesmysle“ či „ďáblovo našeptávání“). Řešením se zdá, jak trpce poznamenává Maurice, heslo „buď oženit, nebo zahynout“ a pocit uvěznění v kleci ještě zdůrazňují časté obrazy uzavřených prostorů, jež ostře kontrastují s volností lesů. Jistě, z dnešního hlediska se zápletka jeví až příliš jednoduchá a protagonisté až příliš jasní, nicméně stran umělecké úrovně se E. M. Forster strachoval zbytečně - garantuje ji jemné odstínění výrazu od něžného přes váhavý k břitkému. Neméně důležitá je pak i hodnota poznávací - obdobně brilantních svědectví o zkostnatělosti britského impéria před první světovou válkou se nenajde příliš.