Christian Oster je známý francouzský spisovatel. Vydal dosud deset románů, všechny v nakladatelství Minuit. Má velmi osobitý styl a své takřka obsedantní téma: jeho texty poznáte po dvou, třech větách. Někomu se to třeba nelíbí, jiní ho však pro jeho pojetí literatury zbožňují.

Literatura dnes
Francouzská literatura je velký pojem, má tradici, bohatou historii, plejádu spisovatelů velikánů. O to těžší je dnes v tomto prostoru – a zejména v současné době prakticky neomezených publikačních možnostech – najít si své místo, zaujmout a zejména oslovit čtenáře. Jen za posledních sto let poznala francouzská literatura desítky novot, experimentů, návratů k tradici a opětovných snah odvrhnout klasické hodnoty a postupy.

Minuit
Nakladatelství Minuit, založené v roce 1941, se proslavilo, když pod svá křídla vzalo na počátku padesátých let Samuela Becketta, o tři roky později tu vyšla kniha Alaina Robbe-Grilleta. Následovala díla Clauda Simona, Nathalie Sarrautové, Michela Butora, Roberta Pingeta a Marguerite Durasové. Jeden jak druhý se tito spisovatelé, záhy kritikou sdruženi pod označení „nový román“, stali významnými autory, již ovlivnili další vývoj nejen francouzské literatury. Minuit se pak v edičních plánech ubíralo i jinými směry (na výběru titulů se podíleli mj. Pierre Bourdieu a Georges Bataille).

Na počátku let osmdesátých zaznamenalo toto nakladatelství další vlnu úspěchů, již rozpoutalo vydání románů Jeana Echenoze (česky vyšel roku 2003 v nakladatelství Jitro jeho druhý román, Jdu). Velký nástup měl i Jean-Philippe Toussaint (česky vyšel v loňském roce už čtvrtý Toussaintův román, Milovat se, tentokrát v nakladatelství Garamond). Spolu s Patrickem Devillem a Marie Redonnetovou začali být tito představitelé nejmladší minuitovské generace považována za následovníky „nového románu“. Žádný z autorů, k nimž postupně ve stáji Minuit přibývali další (například Marie NDiaye, Christian Gailly, Christian Oster, Jean Rouaud, François Bon, Eric Chevillard, Hervé Guibert, Bernard-Marie Koltès, o něco později pak Eric Laurrent a Hélène Lenoirová, nejnověji pak Tanguy Viel, Frédérique Clémençon či Laurent Mauvignier), však takovou škatulku nepřijal. Nicméně všechna tato jména dnes něco znamenají.

Autoři publikující v nakladatelství Minuit tvoří na současné mapě francouzské a frankofonní literatury zvláštní skupinu. Pro někoho jsou to podivíni, svým způsobem šašci, pro jiné pak smetánka mezi spisovateli. Vydávat knihy v Minuit málokdy znamená tvorbou zbohatnout. Ale být přijat do tohoto klubu pečlivě vybíraných členů je prestižní záležitost. Každý z autorů obsažených v edičním plánu se po svém snaží vypořádat s výzvou, již současná literatura nabízí, tedy v otázce formy i obsahu textů hledat něco nového, neotřelého, osobitého. Informace „publikuje v Minuit“ je dnes už vlastně termínem. Říká, že jde o autora, který k literatuře klasické přistupuje s pochybnostmi a nedůvěrou, který se snaží rehabilitovat vyprávění a okořenit je čímsi svým. Ve většině případů nejde o texty příliš či samoúčelně lyrické (na nejvyšší míru stupňuje poetickou stránku například Eugène Savitzkaya, Eric Laurrent) nebo nadměrně experimentátorské (s formou či strukturou textu si ale pohrávají Eric Chevillard či Tanguy Viel). Echenoz, Toussaint, Oster píší knihy čtenářsky vděčné, čtivé, ačkoli trochu jiné, než jsme zvyklí.

Kolovrátek o lásce
Christian Oster píše knihy o lásce. A také o tom, jak se spolu lidé domlouvají, jak spolu vycházejí. Tedy v jistém smyslu velmi monotónní výběr námětů. Jeho vypravěč je člověk, který příliš nejedná, ale hodně přemýšlí. Zkoumá každou prkotinu, promýšlí každé gesto, přehrává si situace dopředu a dozadu, činí závěry, jež ale málokdy uskuteční, protože je zaneprázdněn rozebíráním dalších a dalších věcí. Osterův vypravěč se vždy potýká s nějakým vztahem: k ženě, která ho opouští nebo již se právě rozhodl oslovit. Nemá velké cíle, je víceméně fatalista, věří, že vše dopadne, jak má. A když ne, i tak to bude pro něco dobré.

K vyjádření naznačeného charakteru svého vypravěče a protagonisty používá Christian Oster dokonalý model jazyka – text působí jednoduše, přístupně, věta je propracovaná a přitom dokonale vyvolává dojem mluvenosti. Spisovatel zabředá do větných kotrmelců, ve francouzštině o to půvabnějších, že striktně dodržovaná pravidla souslednosti časové na sebe nabalují výskyt vysoce literárních slovesných tvarů, a ty zas umožňují použití rozličných rétorických figur – tento kolovrátek věrně napodobující trochu zdlouhavé a škobrtavé myšlenkové pochody vypravěče však přede nit velmi prostou, jež nese témata dočista banální, udává podružné detaily, zmiňuje vlastně nedůležitá konstatování. Absurdita košatě vyjádřeného minimalismu je právě tím kořením, jež Oster pro své prózy používá. Zmínili jsme výše, že někteří čtenáři jeho tvorbu považují za omletou a nicneříkající. Ti, co ji umí vychutnat, však nečekají, že by jim četba přinesla objevné údaje o smyslu žití či akční a erotické scény. Takové ingredience Oster neužívá. Oster jen zrcadlí plytké plynutí života, čímž někoho osloví, někoho ne. Rozhodně se ale u tohoto spisovatele můžeme těšit z velké vynalézavosti v užívání jazyka.

Christian Oster
Christian Oster je muž mnoha řemesel. Pracoval jako asistent na gymnáziu, prodavač v knihkupectví, nakladatelský korektor. Psal detektivky pro slavnou řadu le Fleuve Noir. Jak uvádí, teprve četba románu Cherokee od Jeana Echenoze (1983, česky E.W.A., 1996) byla pro něho impulsem k zahájení vlastní tvůrčí dráhy. V roce 1989 vydal první román, Volejbal, v prestižním nakladatelství Editions de Minuit. Dnes už je známým spisovatelem, jeho bibliografie čítá románů deset a také mnoho knih pro děti. Za román Můj velký byt dostal v roce 1999 cenu Médicis.

Christian Oster dosud vydal, výhradně v nakladatelství Minuit, romány: Volejbal (Volley-ball, 1989), Dobrodružství (L'Aventure, 1993), Most v Arcueil (Le Pont d'Arcueil, 1994), U telefonu Paul (Paul au téléphone, 1996), Piknik (Le Pique-nique, 1997), Daleko od Odile (Loin d'Odile, 1998), Můj velký byt (Mon grand appartement, 1999), Uklízečka (La Femme de ménage, 2001), Ve vlaku (Dans le train, 2002), Schůzky (Les rendez-vous, 2003). Dětské knížky pak publikuje v nakladatelství L'Ecole des Loisirs. Tato Osterova tvorba okouzlí především milou rozmanitostí a vynalézavostí, co všechno lze objevit „za zrdcadlem“. Jsou buď variacemi známých pohádek, věnují se princeznám, králům či obrům, jindy vyprávějí příhody neobyčejně podnikavého králíka, slepice či vlka, ale třeba i kouzelného salátu, cigarety nebo bramborové šlupky.

Kozla zahradníkem?
I v Osterově románu Schůzky, který vyšel v originále roku 2003, je vše jaksi při starém. Vypravěč, jehož jméno bude jako obvykle zmíněno jen letmo až někde za třetinou knihy, darmo touží po své bývalé ženě, marně si s ní dává schůzky. Znalce Osterova světa nijak nepřekvapí, když se věci semelou tak, že vypravěč najednou čeká na jinou ženu, navíc manželku svého přítele. Nové bude ale prostředí, román se totiž odehrává v samé blízkosti pavilonu šelem, a to našemu banálnímu, absurdnímu příběhu dodá špetku napínavosti. I zápletka je osterovsky zašmodrchaná… Podaří se nám zjistit, proč se tu kozel má stát zahradníkem?

I kdyby ne, zjistíme, že pěkně napsaný román, jehož kolovrátku jsme se zpočátku neuměli honem přizpůsobit, umí mluvit z duše. Oster v květnatých větách o zdánlivě bezvýznamném běhu věcí jen bohatě hnojí tu obyčejnou zeleninu, jež roste na zahrádce leckomu z nás. Ne každý se nad ní ale pozastavíme, a málokdo s ní poběží na trh. S radostí si však na to téma můžeme v Osterovi číst...