Christian Oster (nar. 1949) je příjemný vypravěč, a ačkoli přichází letos se svým již devátým románem, píše vlastně stále o tomtéž. Úvodní expozice knihy Ve vlaku (Dans le train, Minuit, 2002, 160 s.) zcela zapadá do staré známé autorovy písničky: "Jednoho dne, na jednom nástupišti, jeden muž střední postavy držel v ruce těžkou tašku. Ten muž jsem byl já, ale taška mi nepatřila. Byla jedné ženy." O pár stránek dál se dozvíme: "Neznal jsem ji, nastoupil jsem s ní do vlaku." Těžká taška, kterou po celý román nikdo neotevře, je plná knih.

Hrdina se tentokrát jmenuje Frank, jak se dozvíme až v polovině románku (ani tento krok Osterova čtenáře nepřekvapí). Ovšem s postavami z minulých knih má mnoho společného, možná i s autorem a možná, kdoví, v mnohém i s leckterým z čtenářů. Vypadá mladě, ženy ho zajímají, ale on na ně nikdy neútočí, spíš neodolá na ně nepolíčit: jen tak pokouší osud, vyčkává, počítá s eventuální prohrou. Má, jako vždycky u Ostera, jakési bezvýznamné povolání, času habaděj, trochu tesknou náturu, zásadně netlačí na pilu, upřímně se zpovídá ze své jisté leč sympatické neohrabanosti a pomalosti. Čte se to dobře: chápavě pokyvujeme, shovívavě se usmíváme nad jeho drobnými nezdary a nezdolnou vůlí pokračovat, ačkoli není jasné kam. Skromný, odevzdaný je i děj, plyne si beze spěchu. Zápletka jako by se nakazila od postav, i ona se vyznačuje nekonečným váháním, jak se rozhodnout. Frankovou spoluhráčkou v této knize je Anne: to je ta žena, jíž patří těžká taška s knihami, které vlastně ani nejsou její. Frank měl sice jiné plány, ale když Anne potká, nedá mu to, aby jí nenabídl, že jí s taškou pomůže, nedá mu to a doprovodí ji, nedá mu to a zamiluje se do ní. I když Anne má stejně někoho jiného, tak už to u Ostera bývá, tak už to v životě chodí. A nebyl by to Oster, aby nám ke konci neprozradil, že už si oba tykají, že pojedou společně do Rouenu, pak do Paříže…

Úplný konec nám ale nikdo, ani Oster neprozradí, protože, jak říká Jean-Baptiste Harang v recenzi v Libération (9/5/2002), příběhy o lásce končí nejlíp, když se jejich konec nedozvíme.