Osmý román Christiana Ostera (*1949), kritikou velmi příznivě přijatá kniha Uklízečka (Une femme de ménage). Jako všichni hrdinové Osterových románů je i Jacques poměrně sdílný muž, trochu nešika a trochu smolař, má padesátku na krku a teď ho opustila žena... Problémů je víc, ale hlavně si Jacques neumí poradit s domácností. "Už jsem měl dost těch špinavých talířů, neleštěných skleniček. Nahnilých zásob. Mastných fleků. Hor krámů v obýváků. Přestalo mě bavit zvedat nohu výš a výš, když jsem si potřeboval prorazit cestu ke křeslu. Dost už s pořád rozestlanou postelí, zašedlým povlečením. Po krk žiletek, co už vás neoholí. Zničených hrnců. Televize puštěné naprázdno celou noc. Zatažených závěsů. Nevětraného vzduchu. Potřeboval jsem prostě uklidit. Ale chyběla mi k tomu odvaha. Zcela. Vysavač, hadici, zasunout, šňůru, do zásuvky, jen to ne. Příliš brzy. Jen jsem zatoužil po pořádku. A tak jsem jí zavolal, té, jak to říct... Nevolal jsem o pomoc. Spíš výpomoc jsem potřeboval, ano, tak něco..."

Nebudu vás napínat: uklízečku najde snadno a i ty ostatní věci se posunují až moc rychle... První část románu se odehrává v Jacquesově bytě. Mluví o pomalu, složitě se rodícím vztahu mezi mužem a ženou: zpočátku zaměstnavatel a jeho podřízená, přes přátelství po erotiku bez lásky. Teprve v další části románu začíná řeč i o lásce, to když protagonisté opustí byt a vydají se na jakousi road movie k moři... Zatímco Jacquese známe z jeho vyprávění celkem dobře (ačkoli jeho jméno se dozvíme až na 111. straně románu), Laura zůstává bytostí poněkud záhadnou, jako by se jí v hlavě ani nehonily žádné myšlenky... Až i hrdinu knihy napadá známá otázka "někdy si říkám, jestli vlastně není úplně blbá"... Jinak ale román vyznívá mile a příjemně.