Babiččiny prachy
Momm už je přes šedesát, nějaké úspory má - dobře si je schovala. A najednou jsou pryč...
Lenoirová vydává svůj pátý román a nemění téma: opět píše o roztržkách a rozdílnosti pohlaví, o rodinném životě, o svazujících svazcích.
Momm už je přes šedesát, nějaké úspory má - dobře si je schovala. A najednou jsou pryč. Nepodezírá ani svou dceru, tak mladou a už vdovu, ani tři vnučky (Lili je šestnáct, dvojčatům Wandě a Violette deset let) - všechny ty ženy, jež dohromady vytvářejí dokonalý obraz ženství v různých etapách životní poutě, spolu žijí pod jednou střechou. Poklid v domě naruší až dělník, který sem přišel cosi opravovat. Svalnatý mladík (první význam slova "magot" v titulu knihy je "opice", ať už zvíře či chlápek, co tak vypadá, - a tohohle upoceného, chlupatého, zakaboněného týpka Momm přesně tak vidí) se jen objeví a ženské mají na co myslet. Proti nežádané péči babičky, Momm, stojí čtyři mladší ženy, které myslí jen na to, jak odtud utéci a svobodně si žít. Drama spočívá v tom, že to Lili se sebrala a foukla i s babiččinými prachy. Tak nastínila Hélène Lenoirová výchozí situaci svého románu. A skvěle rozehrála tu atmosféru lží, nedůvěry, nenávisti, kterou mnohé rodiny tak dobře znají.
Lenoirová je spisovatelka s nápadně filmařským pohledem na svět, její texty šperkují dobře psané dialogy a neskrývané zaujetí detailem. Jak říká Tiphaine Samoyaultová v časopise Les Inrockuptibles (11/9/01): Lenoirová "dovede zachytit lehké chvění věcí, popelníku, milenců, štětce, i vůni benzínu či postele." Situace jsou jednoduché, běžné, postavy trochu připomínají tváře z textů Nathalie Sarrautové: Samoyaultová udává: "niterné úvahy nesnesitelně panovačné Momm, jež ale upoutá svými drobnými posedlostmi, starostmi, nešikovnými projevy citů, velmi připomínají tetu Berthe ze Sarrautové Planetaria". V nemocném ženském světě, kam mužský element nikdy pořádně nezasáhl, nelze nastolit rovnováhu. Věci se změní teprve když opravář, který dlouho pracoval na domě jen zvenku, náhle vchází pokračovat dovnitř...
Text Lenoirové, jak ocenil Jean-Baptiste Harang v Libération (20/9/01), "kráčí jakoby mimochodem, vyzývá nás, abychom se přidali, jak pomalý taneček, říká jen detaily, jasné věci o životě rodiny, o tom, co jsme všichni viděli, o skutečných věcech, někdy směšných, které slovo za slovem, cihlu po cihle, stavějí lidství plné potu, slz a touhy".