Český čtenář měl již možnost ocenit několik novel a románů celosvětově oblíbeného italského prozaika Antonia Tabucchiho. Nyní přinášíme titulní povídku z povídkového souboru Malá bezvýznamná nedorozumění (Piccoli equivoci senza importanza), který představuje jeden z vrcholů Tabucchiho tvorby. Přeložila Veronika Opletalová.

Když soudní vykonavatel řekl: vstaňte, vchází porota, a v síni nastalo na okamžik ticho, právě v tu chvíli, kdy se Federico objevil ve dveřích v čele menšího průvodu, v tóze a s již téměř šedivými vlasy, vytanula mi na mysli Toulavá ulice. Pozoroval jsem je, jak si sedají, jako kdybych byl svědkem jakéhosi nesrozumitelného a vzdáleného rituálu, který se ovšem odehrává v budoucnosti, a obraz těch vážných lidí usazených v lavici pod ukřižovaným Kristem se rozplynul v obraze minulosti, který pro mě byl přítomností, přesně jako v nějakém starém filmu, a do poznámkového bločku, který jsem měl s sebou, napsala moje ruka, téměř sama od sebe, Toulavá ulice, zatímco já už jsem byl někde jinde, ponořený ve vzpomínkách. A také Leo, který seděl uvnitř té klece jako nějaké nebezpečné zvíře, také on ztratil ten nezdravý výraz, jaký mívají jen hluboce nešťastní lidé, viděl jsem ho, jak se opírá o empírový sloup u své babičky, s tím svým starým znuděným a mazaným výrazem, jaký měl jenom Leo a v němž spočívalo jeho kouzlo – a řekl: Tonino, dej tam znovu Toulavou ulici. A tak jsem mu tam tu desku znovu dal, Leo si zasloužil tančit s Magdalenou, zvanou též Velká tragédka, protože když na školním představení na konci roku hrála Antigonu, začala skutečně vzlykat a nebylo ji možné zastavit; a to byla deska jako stvořená právě pro ně, aby spolu mohli vášnivě tančit v empírovém salonku Leovy babičky. A tak začal proces s Leem a Federikem, kteří střídavě tančili s Velkou tragédkou a dívali se jí zasněně do očí, oba přitom dělali, jako by vůbec nebyli rivaly, jako by jim na té holce s rezavými vlasy vůbec nezáleželo a jen si chtěli zatancovat, a přitom do ní byli oba zbláznění, nevyjímaje mě, samozřejmě, který jsem vyměňoval desky, jako by o nic nešlo.

Mezi tanci nadešel další rok, jenž byl rokem fráze, která se stala symbolem, používali jsme ji možná až příliš, protože se hodila pro nejrůznější příležitosti: když se člověk nedostavil na schůzku, utratil víc než měl, zapomněl na slíbený závazek nebo četl knihu považovanou za vynikající, která ovšem byla nesmírně nudná: všechny ty chyby, omyly a nedopatření, které se nám přihodily, to všechno pro nás bylo jen “malé bezvýznamné nedorozumění”. Příhoda, kterou vše začalo, se stala Federikovi, byla příčinou spousty smíchu, protože Federico si naprogramoval život, ostatně, jako my všichni, zapsal se na klasickou filologii, na řečtinu byl vždycky génius a v Antigoně hrál Kreonta; my jsme se zapsali na moderní literaturu, je to aktuálnější, říkával Leo, chceš srovnávat Joyce s těmi nudnými pisálky? Byli jsme v Caffé Goliardico, každý se svým studijním průkazem, prostudovávali jsme si studijní plány rozložené na kulečníku, ke skupince se přidal Memo, pocházel z Lecce a byl angažovaný v politice, velice si dělal starosti, aby se politika dělala korektně, proto dostal přezdívku Poslaneček a celá třída ho potom tak titulovala. Najednou přišel Federico se zoufalým výrazem, mával před sebou studijním průkazem, byl celý uřícený a nebyl se skoro ani schopný vyjadřovat, byl vzteky bez sebe, omylem mu dali index na práva, nemohl to pochopit. Abychom mu dodali síly, doprovodili jsme ho na sekretariát, kde nás přijal zdvořilý a lhostejný úředník, byl to stařík, který už před sebou viděl tisíce studentů, prohlédnul si Federikův studijní průkaz a jeho znepokojený výraz: je to malé nenapravitelné nedorozumění, řekl, není třeba si s tím dělat starosti. Federico se na něj podíval celý bledý, s odkrvenou tváří a zakoktal: malé nenapravitelné nedorozumění? Staříka to nevyvedlo z rovnováhy, promiňte, řekl mu, bylo to jen přeřeknutí, chtěl jsem říct malé bezvýznamné nedorozumění, ještě před Vánocemi vám zařídím správný zápis, zatím, pokud chcete, můžete navštěvovat přednášky na právech, abyste nepromarnil čas. Vyšli jsme ven a popadali se za břicho – malé bezvýznamné nedorozumění! A prohýbali jsme se, jak jsme se smáli Federikovu rozzuřenému výrazu.

Jak jsou věci zvláštní. Jednoho rána, pár týdnů poté, vešel Federico do Goliardica s výrazem zadostiučinění. Přicházel z hodiny filozofie práva, šel tam jen tak, aby se něčím zabavil: Jenže, vážení, nemuseli jsme mu věřit, ale za hodinu pochopil určité problémy, které nepochopil za celý život, ve srovnání s tím ti řečtí tragikové nevypověděli o světě vůbec nic, rozhodl se, že zůstane na právech, koneckonců klasiky už znal. Federico řekl něco tázacím tónem, jeho hlas mi připadal daleký a kovový, jako bych ho poslouchal v telefonu, čas vrávoral a řítil se vertikálně a obklopena bublinami, ponořená do studnice let, vynořila se tvář Magdaleny. Možná by člověk neměl jít navštívit dívku, do níž byl zamilovaný, v den, kdy jí mají řezat prsa. Když pro nic jiného, tak alespoň z důvodu vlastní obrany. Ale já jsem neměl vůbec chuť bránit se, už jsem se vzdal. A tak jsem tam šel.

Počkal jsem na ni na chodbě před operačními sály, kde je nechávají chvíli čekat, než přijdou na řadu. Přivezli ji na pojízdném lehátku, ve tváři měla nevinnou veselost, způsobenou preanestezií, která, jak se domnívám, způsobuje určité nevědomé dojetí. Leskly se jí oči a já jsem jí stiskl ruku. Stále v ní přetrvával strach, ale byl utlumený chemií, to jsem pochopil. Měl jsem jí něco říct? Chtěl jsem jí říct: Magdaleno, byl jsem do tebe vždycky zamilovaný, kdoví, proč jsem ti to nestihl povědět dřív. Ale něco takového nemůžete říkat dívce, která vjíždí do operačního sálu na operaci, jako je tahle. A tak jsem jí v rychlosti řekl:

Je mnoho na světě mocných sil, ta nejmocnější – člověk sám. On plaví se na vodách bouřlivých, kam z vůle své si namíří, a přemáhá příboj a vichry a vír, což byla replika z Antigony, kterou jsem jí řekl na představení před mnoha lety, kdoví proč jsem si ji vybavil tak dobře, a nevím ani, jestli si ji ještě pamatovala, jestli mi vůbec byla schopná rozumět, stiskla mi ruku a odvezli ji. Já jsem sešel dolů do nemocniční prodejny, jediný alkohol na skladě byl likér Ramazzoti, chtělo to asi deset skleniček, abych se z toho dokázal opít, když už jsem začal cítit určitou nevolnost, šel jsem si sednout na lavičku před kliniku a snažil se přesvědčit sám sebe, že jít za chirurgem je šílenství, že to je přání způsobené opilostí, protože jsem opravdu chtěl jít za chirurgem a požádat ho, aby je neházel do spalovny, ty prsa, aby je dal mně, protože jsem je chtěl zachovat, a i když v nich vevnitř zeje nemoc, že je mi to jedno, protože ostatně v nás všech zeje pořád nějaká nemoc a já jsem měl ty prsa rád, měly význam myslel jsem, že to pochopí. Ale ta špetka zdravého rozumu, která mi zbyla, mi v tom zabránila a podařilo se mi chytnout taxík, doma jsem spal celé odpoledne, vzbudil mě telefon, když už byla tma, ani jsem si nevšiml, kolik je vlastně hodin, byl to Federikův hlas, který mi říkal: Tonino, to jsem já, slyšíš mě, Tonino?, to jsem já. Ale kde jsi? řekl jsem mu zastřeným hlasem. Jsem v Catanzaru, on na to. V Catanzaru? říkám já, a co děláš v Catanzaru? Dělám zkoušky na prokurátora, řekl, slyšel jsem, že Magdalena je nemocná, že je v nemocnici. Řekl jsem mu to přesně takhle, vzpomínáš si, co měla za prsa ?, už nejsou, šmik. On mi řekl: co to povídáš, Tonino, jsi opilý? Jistě že jsem opilý, řekl jsem já, jsem opilý jako opilec a život mě děsí a i ty mě děsíš, že děláš zkoušky v Catanzaru, proč sis ji nevzal?, byla do tebe zamilovaná, ne do Lea, a tys to věděl a nikdy sis ji nevzal ze strachu, proč sis vzal tu svou přemoudřelou manželku, vysvětlíš mi to? jsi prašivý mizera, Fedoušku. Slyšel jsem cvaknutí, protože zavěsil, řekl jsem ještě nějakou další nepřístojnost do prázdna a pak jsem se vrátil do postele a zdálo se mi o poli vlčích máků.

A tak roky poletovaly dál směrem dopředu a zpátky, jak na to přišlo, zatímco Leo a Federico dál tančili s Magdalenou v empírovém salonku. V jedné chvíli, stále jako v nějakém starém filmu, zatímco ti dva seděli tam vzadu, jeden v tóze a druhý v kleci, čas začal divoce vířit, jako když listy z kalendáře letí pryč a lepí se jeden na druhý, a zatím oni tančili s Magdalenou a dívali se jí upřeně do očí, zatímco já jsem kladl desku na gramofon. A tak to šlo dál, v létě všichni spolu v horském táboře Národního olympijského výboru, procházky lesem, tenisová mánie, která nás všechny nakazila, ale ten, kdo doopravdy hrál, byl Leo, s tím svým zákeřným backhandem, spolu s elegancí, slušivými tričky, lesklými vlasy, ručníkem kolem krku po zápase. Večer na louce, vleže, rozhovory o světě: o čí hruď si opře hlavu Magdalena? A pak ta zima, která nás všechny překvapila. Především, co se týče Lea, kdo by to byl řekl, on tak elegantní a tak ostentativně malicherný, opřený o sochu v atriu rektorátu, jak se zápalem řeční před davem studentů. Měl větrovku laděnou do zelena, vojenského typu, která mu neuvěřitelně slušela, já jsem si vzal modrou, myslel jsem, že bude ladit s mýma očima, ale Magdalena si toho ani nevšimla, nebo mi aspoň nic neřekla, místo toho se dívala na Federikovu větrovku, která mu byla velká a poněkud na něm visela, mně připadal směšný ten prkenný mládeneček s plandavými rukávy, ale v ženách evidentně vzbuzoval soucit a něhu.

Potom začal Leo mluvit hlubokým a monotónním hlasem, jako by vyprávěl pohádku, a to byla Leova ironie, já jsem to věděl, v aule bylo absolutní ticho, všichni novináři byli úporně soustředění na své zápisky, jako by vyprávěl Velké Tajemství, i Federico ho sledoval s nesmírnou pozorností, můj bože, říkal jsem si, ale proč musíš předstírat takovou pozornost, nevypráví ti nic zvláštního, v tu zimu jsi tam byl i ty. A téměř jsem si začal představovat, že Federico v nějakou chvíli vstane uprostřed soudního dvoru a řekne: páni porotci, když dovolíte, rád bych vám ten příběh povyprávěl já, neboť ho dobře znám, protože jsem ho sám prožil: to knihkupectví se jmenovalo “Nový svět”, nacházelo se na Dantově náměstí, dnes je na jeho místě elegantní parfumerie, která, jestli se nemýlím, prodává i kabelky od Gucciho. Byla to velká místnost s přístěnkem na pravé straně, ve kterém byla malá komora a záchod. V té komůrce jsme nikdy neměli bomby ani jiné výbušniny, měli jsme tam apulské topinky, které vozil Memo, když se vracel z prázdnin strávených ve svém kraji, a každý večer jsme se tam setkávali a jedli jsme je s olivami. Tématem konverzace byla téměř vždy kubánská revoluce, ostatně tam visel i plakát Che Guevary nad pokladním stolkem; ale probíraly se i jiné revoluce v dějinách a mluvil jsem o nich já, protože mí přátelé byli z hlediska historicko-filozofického úplní ignoranti, já jsem se ovšem dějiny politického smýšlení učil ke zkoušce, z níž jsem dostal výbornou a tak jsem míval výklady, kterým jsme říkali semináře, o Babeufovi, Bakuninovi a Carlu Cattaneovi; ale ve skutečnosti mě ty revoluce moc nezajímaly, dělal jsem to, protože tam byla jedna dívka s rezavými vlasy, která se jmenovala Magdalena, do které jsem byl zamilovaný, ale byl jsem přesvědčen, že ona je zamilovaná do Lea, nebo lépe řečeno, věděl jsem, že je zamilovaná do mě, ale bál jsem se, že je zamilovaná do Lea, prostě bylo to malé bezvýznamné nedorozumění, což byla fráze, kterou jsme si mezi sebou říkali v té době, a pak tam byl Leo, který si ze mě tropil žerty, on měl vůbec velkou schopnost tropit si z lidí žerty, on umí pohotově reagovat a má dar ironie, tak mi dával úskočné otázky, trochu zákeřné, aby z toho všichni pochopili, že já jsem byl reformátor a on skutečný revolucionář, velmi radikální: ale nikdy nebyl tak radikální, dělal to, jen aby na mě vrhl špatné světlo před Magdalenou, v každém případě trochu z přesvědčení, trochu náhodou, začal hrát roli prvořadého významu, stal se nejdůležitějším ve skupině, ale i to pro něj bylo malé nedorozumění, které považoval za bezvýznamné. A pak už víte, jak to bylo, stává se, že role, kterou člověk začne hrát, se stane skutečně pravdivou, život umí šikovně nechat věci strnout a z postoje se stane volba. Ale Federico nic z toho neřekl, pozorně poslouchal otázky veřejného žalobce a Leovy odpovědi a já jsem si pomyslel: to není možné, to všechno je jen divadelní výstup. Ale nebyl to žádný divadelní výstup, byla to pravda, opravdu vedli proces s Leem, i ty věci, co udělal Leo, byly opravdové a on je přiznával prostě a nevzrušeně a Federico ho nevzrušeně poslouchal a tehdy jsem si říkal, že on ani nemohl dělat nic jiného, protože to byla jeho role ve hře, kterou právě hráli. A v té chvíli mě popadl jakýsi nával rebelství, touha vzepřít se té události, která už vypadala jako zpečetěná, zasáhnout, pozměnit ji. Co jsem ale mohl dělat?, přemýšlel jsem a jako jediné možné řešení mě napadl Memo, bylo to jediné, co se dalo dělat, vyšel jsem z auly a šel do atria, poté co jsem ukázal ostraze svou průkazku; zatímco jsem vytáčel číslo, přemýšlel jsem v rychlosti, co bych mu mohl říct: soudí Lea, řeknu, přijeď sem, musíš něco udělat, pohřbívá se svýma vlastníma rukama, je to absurdní, ano, vím, že je vinen, ale ne do takové míry, byl jenom kolečkem v soukolí, které ho drtilo a teď tu hraje někoho, kdo řídil páky celého soukolí, ale dělá to jen proto, aby stál za svou pozicí, on nikdy žádný stroj neřídil a asi ani do těch věcí nevidí, je to jenom Leo, tentýž Leo, který hrál tenis s ručníkem okolo krku, jenomže je také inteligentní, inteligentní hlupák, a toto všechno je absurdní.

Telefon dlouho zvonil a pak odpověděl kultivovaný a chladný ženský hlas s výrazným římským akcentem: ne, pan poslanec tu není, je ve Štrasburku, copak si přejete? Jsem přítel, řekl jsem, starý přítel, potřeboval bych, abyste ho vyhledala, je to moc důležitá věc.

Mrzí mě to, řekl kultivovaný a chladný hlas, ale nemyslím si, že je to možné, pan poslanec je teď na shromáždění, pokud chcete, můžete mu tu zanechat vzkaz, vyřídím ho, jakmile to bude možné. Zavěsil jsem a vešel do auly, ale nedošel jsem až na své místo, zůstal jsem u kraje půlkruhu, za řadou četníků, v aule se v té chvíli rozhostil šum různých hlasů, myslím, že Leo řekl nějakou ze svých replik, ve tváři měl ještě zlomyslný výraz jako někdo, kdo řekl něco zákeřného, já jsem v tom výrazu četl velký smutek. A i Federico, který před sebou urovnával své papíry, se mi zdál být stižený velkým smutkem, jako tíhou, kterou cítil na svých bedrech a najednou se mi zachtělo projít aulou a dojít až k té velké lavici mezi blesky fotografů a promluvit s nimi, stisknout oběma ruku, nebo něco takového. Ale co jsem jim mohl říct, že se jedná o malé nenapravitelné nedorozumění? Protože zatímco jsem přemýšlel, myslel jsem právě na to, že všechno je jedno mimořádné malé nenapravitelné nedorozumění, které si s sebou odnáší život, role už byly jednou provždy rozděleny a nelze je nehrát, a i já, který jsem přišel s poznámkovým bločkem, i mé prosté pozorování těch, kteří hráli své role, i to byla role a v tom spočívala má vina, v účinkování ve hře, protože člověk se nemůže zprostit viny a pak má vinu na všem, každý po svém. A tehdy mě přepadla obrovská únava, jakýsi druh studu a spolu s tím mě napadla myšlenka, která mě zahltila a kterou jsem nebyl schopen rozluštit, něco, co bych mohl nazvat touhou po Simplifikaci. Během okamžiku, zatímco jsem sledoval klubko rozmotávající se závratnou rychlostí, jsem pochopil, že jsme tam kvůli věci, která se jmenuje Komplikace a která během staletí, tisíciletí, milionů let, zhušťovala vrstvu po vrstvě, stále složitější okruhy, stále složitější systémy, až vytvořila to, co nyní jsme a co prožíváme. A zastesklo se mi po Simplifikaci, jako by ty miliony let, které stvořily bytosti se jmény Federico, Leo, Magdalena, Poslaneček, i mě samotného – jako by se ty miliony let nějakým kouzlem rozplynuly v nicotnou střepinu času: a představil jsem si nás všechny usazené na listu. Tedy ani ne usazené, protože naše organismy byly v té chvíli mikroskopické a jednobuněčné, bez pohlaví, bez dějin a bez rozumu, ale pořád s jakýmsi nádechem vědomí, který nám dovoloval navzájem se poznat, pochopit, že je to nás pět, tam na listu, kteří sajeme kapku rosy, jako bychom si dávali pití u stolku v Caffé Goliardico, a náš jediný smysl spočíval v tom být tam, zatímco jiný druh gramofonu nám hrál jinou verzi Toulavé ulice, ve formě, která se od ní lišila, ale byla stejná ve své podstatě.

A zatímco já jsem se zapomněl v myšlenkách na listu, porota se zvedla a s ní i veřejnost; Leo zůstal sedět v kleci a zapálil si cigaretu, možná to byla přestávka v sezení, nevím, ale já jsem odešel po špičkách, venku byl svěží vzduch a tyrkysová obloha, naproti soudnímu paláci byl zmrzlinářský vozík, který vypadal opuštěný, a kolem projíždělo jen málo aut, vydal jsem se směrem k přístavu, na kanále byl zrezivělý člun, který tiše klouzal, jako kdyby neměl motor, prošel jsem kolem a na něm byli Leo a Federico, jeden s drzým a druhý s vážným a zamyšleným výrazem, kteří se na mě dívali tázavým pohledem, čekali, že něco řeknu, to bylo evidentní, a na zádi člunu, jako by řídila kormidlo, byla Magdalena, zářící mladostí, která se usmívala, tak jak se umí usmívat dívka, která ví, že září mladostí. Kamarádi, chtěl jsem jim říct, vzpomínáte si na Toulavou ulici? Ale všichni měli v sobě jakousi nehybnou strnulost a já jsem pochopil, že to jsou sádrové sochy, realisticky provedené a příliš barevné, s těmi výstředními a karikaturními pózami, jaké občas mívají figuríny ve výloze, a neřekl jsem nic, samozřejmě, jenom jsem jim pokynul na pozdrav, zatímco si je člun odvážel, a šel jsem dál po molu pomalým a přerušovaným krokem a snažil jsem se nestoupnout do mezer mezi dlaždicemi, jako když jsem byl malý a tím naivním rituálem jsem se snažil uspořádat do symetrie kamenů své dětinské chápaní světa, tehdy ještě bez skutečného měřítka.