Kostlivcům, kteří na nás vyčítavě hledí ze skříně naší moderní vzdělanosti, dělá již dlouhou dobu společnost italská literatura, jedna z nejvýznamnějších světových literatur, k jejímuž studiu se u nás nedostává ani těch nejzákladnějších nástrojů. Jestliže si odmyslíme dnes nevyhnutelně zastaralou prvorepublikovou produkci, měl doposud český zájemce možnost konzultovat starý Bukáčkův Slovník italských spisovatelů (1968), a pokud jde o dějiny italské literatury, tak pouze dějiny De Sanctisovy, které u nás vyšly roku 1959, ale napsány byly roku 1870. V této neutěšené situaci přicházejí pražští italianisté pod vedením Jiřího Pelána s novým slovníkem, chlubícím se úctyhodným rozsahem 752 stran a více než 1300 hesly.

Co nám slovník nabízí? Na prvním místě zaslouží zmínku téměř stostránková úvodní studie našeho největšího znalce italské literatury Jiřího Pelána. Jeho úvod je zároveň jedinými aktualizovanými dějinami italské literatury v českém jazyce a odnynějška by měl být povinným referenčním textem pro každého, kdo nevládne italštinou. Zatímco obdobná Bukáčkova studie, psaná jako jedno velké slovníkové heslo, je takřka nečitelná pro nesnesitelnou hutnost dat a chybějící celkový organický pohled, Pelánův úvod má řád, myšlenku a zprostředkovává skutečně podstatné informace.

Pokud jde o samotnou slovníkovou část, oproti vydání z roku 1968 se hesla dočkala kromě rozšíření i radikálního přepracování s nesporným kvalitativním skokem vpřed. Slovník se pyšní velmi širokým záběrem dovolujícím prezentovat i řadu okrajových spisovatelů a věnovat se rovněž jménům, termínům a institucím s literaturou spojeným: osobám, které nepsaly literaturu v pravém slova smyslu (např. Mussoliniho zeti Cianovi a jeho deníkům), literárním akademiím, významným kritikům a literárním vědcům, filozofům, lingvistům nebo bohemistům. Při této štědrosti snad ještě mohly být přidány literární časopisy, které jsou sice v předmluvě avizovány, ale přítomna je jich jen hrstka. Velmi užitečnou pomůckou jsou odkazy na české překlady, jež jsou aktualizovány až do tohoto roku. Hesla jsou úsporná, přehledná, u autorů jsou uvedena přesná data narození a úmrtí, což byl pro autory slovníku v řadě případů jistě nezáviděníhodný oříšek, ale bude to cenná pomůcka pro kulturní redaktory při přípravě literárních výročí. Slovník neopomíjí literární dění poslední doby, proto v něm nalezneme, bohužel s výjimkou poezie, i řadu současných mladých autorů.

Faktografie je přesná, italské a latinské tituly jsou důsledně překládány do češtiny, u velkých hesel je uvedena základní bibliografie; další bibliografie přehledových titulů se nachází na konci slovníku. Jména autorů doprovází v hranatých závorkách fonetický přepis. Díky těmto kvalitám je slovník přehledný, praktický a díky sympatickému formátu a vazbě příjemný i “na omak”.

Abychom jen nepěli chválu, uveďme několik diskutabilních rysů, které vyjdou při namátkové četbě na povrch. Zřejmě spíše na vrub obecného mustru nakladatelství Libri má směřovat výtka, že hesla jsou příliš biografická a málo se vyjadřují k samotné tvorbě. Zvláště u autorů, kterým je věnováno půl stránky a méně, je heslo zaplněno životopisem a seznamem děl, vytrácí se hierarchické uspořádání informací podle jejich důležitosti a vzniká zploštělý obraz autora. Jistě by nebylo od věci inspirovat se italskými literárními slovníky, kde je naopak kladen velký důraz na literaturu jako takovou a velká díla jsou dokonce zpracována v samostatných heslech. Nepříjemný je tento přístup zvláště v poezii: zcela zaniká důležitost největších básnických sbírek 2. pol. 20. století, jako jsou Sereniho Lidské nástroje nebo Bertolucciho Ložnice. Ve většině případů se ovšem daří obnovit hierarchii autorů a děl konzultací úvodu, ze kterého s větší evidencí vyplývá, jakou roli autor či dílo v literárním systému hraje.

U všech slovníků lze donekonečna disputovat o výběru hesel, o jejich délce a připojené bibliografii, přičemž tyto spory jsou v jisté míře subjektivní. V tomto slovníku se to týká v některých případech bibliografie, ale pokud jde o hesla, čtenář křížem krážem “surfující” slovníkem zjistí ke svému nanejvýš příjemnému překvapení, že nachází i autory, jejichž přítomnost by nečekal: spektrum hesel je rozhodně jednou z největších kvalit této publikace. Narazil jsem snad pouze na jedno evidentní opomenutí, a to na absenci Francesca Biamontiho, autora, s jehož zpracováním a kodifikováním by neměly vyvstat problémy. Do slovníku se nekvalifikovala, jak již bylo řečeno, řada básníků, za které by možná stálo za to ztratit slovo (Majorino, Insana, Cesare Viviani, D’Elia ad.) Z mladší a střední básnické generace je jediným vyvoleným, kterého jsem nalezl, Valerio Magrelli; jakoby utajena zůstává básnická tvorba současných prozaiků (např. Orengo).

Zmíněné polemické poznámky ani v nejmenším nezpochybňují nutnost vyjádřit autorům slovníku uznání a dík, neboť dali vzniknout pomůcce, na niž jsme dlouho a netrpělivě čekali. Říci, že slovník pokrývá bílá místa, je sice konvenční, ale v tomto případě výstižné jako málokdy jindy, neboť ona bílá místa tu ostudně zela po mnoho let, a řečeno s Ciceronem, svým mlčením křičela. Jejich pokrytí je úspěšně splněno díky kompetentní, fundované, obětavé práci skupiny zkušených znalců a překladatelů. Na dalších několik desetiletí bude tento slovník u nás základním nástrojem pro studium italské literatury a bude mít nelehký úkol suplovat jiné, specializovanější tituly. Výborný dojem, kterým slovník působí, skýtá uspokojení, že svoji roli bude hrát výtečně.