Severočeská metropole Ústí nad Labem byla v minulosti známa dvěma protichůdnými jevy - bujícím chemickým průmyslem a překrásnou krajinou kolem Labe, které v těchto místech meandruje a vytváří hluboké údolí. Když se ovšem řekne Ústí nad Labem dnes, každého Evropana napadne jediné – zeď v Matiční ulici. Z krále průmyslu se přes noc stal symbol netolerance a neochoty hledat dlouhodobá řešení. Pozitivní krok směrem k opravě nešťastné image nyní vykonalo Centrum současného středoevropského umění při Fakultě užitého umění a designu UJEP, když v Ústí představilo výstavu We Are What We Are s podtitulem Aspekty romského života. Promyšlený tah organizátorů se stal výzvou již zavedenému vnímání města coby Mekky nesnášenlivosti.

Původ neznámý
Ředitel Centra Michal Koleček využil spolupráce se sdružením z rakouského Grazu a přesvědčil jeho členy, že je v zájmu města, aby navzdory neadekvátním podmínkám výstava proběhla právě zde. Syrová atmosféra vedlejšího traktu Městského muzea expozici naštěstí nijak neublížila, skýtala totiž příjemně odosobněnou kulisu pro asi patnáct různorodých prezentací. Například většinu video projekcí bylo možné sledovat v prázdné, sotva omítnuté místnosti ze sedu na vojenské bedně, přičemž sám televizor okupoval bednu druhou.

Kolečkovými ústy výstavu prezentuje jako průřez institucionálním uměním ve vztahu k Romům, přičemž snahou je bourat stereotypy hned na několika úrovních. Předně pod žádnou z instalací se zvídavý návštěvník nedočte, jaký je etnický původ vystavujícího, pouze jeho národnost. Tato informace se záměrně utajuje, jednak aby se nastavila rovná pravidla pro recepci děl, a ve druhém plánu aby návštěvník aktivně přemítal o exponátech, jejich tvůrcích a jejich motivaci. Druhé výrazné východisko představuje vymýcení zaběhlého klišé romský výtvarník = samouk. Těžiště sbírky spočívá v konceptuálním umění zastoupeném hlavně videem, výrazné místo zaujímá také fotografie, a malba se ocitá až na třetím místě. Přesto však insitní moment z přehlídky zcela nevymizel a v záplavě moderní technologie představují oleje jako je Opětovné shledání Maďara Gyöngyie Kalányose příjemné oživení. Sami kurátoři byli určitě konfrontováni s faktem, že umění romských výtvarníků, kteří se umění věnují stěží tři desítky let, může sotva trpět vyčerpáním tradičních metod a zatím nemá potřebu obracet se k postmoderním postupům.

Absence určení etnicity tvůrců paradoxně vyvolává touhu podle určitých znaků etnický původ uhodnout. U zmíněného Opětovného setkání není pochyb, monumentální freska zaplněná rodinami snědých andělů vypovídá o místě, kde se romské oběti koncentračních táborů znovu sešly. Ale co chorvatský výtvarník Mladen Stilinovic, na autoportrétu s bankovkou trpitelsky přilíplou na čele? Nazrzlý knírek napovídá gádže, hra s motivem primáše, kterému svatební hosté platí za čardáš, zase Roma. Maďarka Teréz Orsós, na jejíchž plátnech jsou k vidění vykořenění romští bezdomovci na pozadí sídliště, dost možná ještě před pár lety v rámci autostylizace malovala sukně tanečnic rozvířené kolem planoucího ohně; a i u nás známý Chad Evens Wyatt ve fotografickém cyklu Romské obrození portrétuje romské lékaře, právníky a učitele, protože mu nechybí kritický pohled na předsudky zakořeněné ve vlastních řadách.

Svět mrtvých věcí
Ostře sledovaný putovní projekt vyvolává mnohé otázky a hledání odpovědí na ně Ústeckým nabídlo jedinečnou příležitost odstartovat potřebnou reflexi. Rumun Matei Bejenaru v projektu nazvaném Pozdrav/Ave bachtalo nejprve vyzval Romy z brněnského ghetta na Bratislavské, aby s ním natočili krátkou stopáž pro Romy z jeho rodného města Iasu. Obsahem jsou květnaté projevy úcty neznámé druhé straně, ale hlavně popis životních podmínek Romů v Čechách. Na vedle umístěné obrazovce pak paralelně běží odpověď rumunské strany. Také zde figuruje nezaměstnanost a závislost na sociálních dávkách a divák si víc než jindy připomene, že v diaspoře žijící potomci indických Domů se ve většině evropských zemí často ocitají na dně společenského žebříčku, třeba proto, že jejich odlišné kulturní zvyklosti vyvolávají nedůvěru.

Jiný pohled na sociální postavení romské menšiny skýtá bezejmenný cyklus fotografií dalšího Rumuna Cosmina Gradinaru, který zachycuje fenomén odklízení vraků aut na valnících tažených koňmi v okolí Bukurešti. Podobně jako v Indii tak Romové zaplnili díru v systému, když se ve snaze obstarat si obživu prodejem šrotu do sběrných surovin stali poslední instancí počišťovacích služeb. Do třetice se tématu společenského dna věnuje slovenská tvůrkyně Pavlína Fichta Čierna v dvojprojekci Jarka uprostřed a Nezletilý David R. Kamera poctivě zaznamenává drsnou realitu domu zaneseného odpadky, kde Jarka bydlí, i cely, v níž její bratr David čeká na soud, a neucukne ani před nejobnaženějšími záběry materiální nouze.

Zatímco zmuchlaný automobil na korbě žebřiňáku nepostrádá jistou poetiku, Jarčin svět mrtvých věcí už je jen mrazivě bezútěšný. Je třeba se ptát, zda by kdokoliv žil takový život, kdyby si mohl vybrat, a jaký je vlastně podíl viny majoritní společnosti. Výstava Jsme, jací jsme byla dobrým podnětem k zpochybnění zdánlivých daností a mohla by se stát spouštěcím mechanismem užitečné veřejné debaty.