Vydání nové knihy Květy Legátové by mohlo na čtenáře zapůsobit hned z několika důvodů. Především na ty, kteří podlehli takticky vedené reklamní kampani kolem Želar, jež podprahově rozšířila mylnou domněnku, že autorka je nezkušená debutantka, která zčistajasna zazářila na literárním nebi.

Nejstarší texty v Nebi pro každého pocházejí z konce čtyřicátých let, nejnovější z počátku let devadesátých, a některé z nich už byly zveřejněny, byť tedy ne v tištěné podobě. Nebe pro každého je totiž pozoruhodný svazek i z jiného důvodu – obsahuje rozhlasové hry, tedy žánr, který se k běžnému čtenáři nedostává příliš často. Pro milovníky Květy Legátové nutno poznamenat, že tyto hry jsou legitimní součástí autorčina profilu a v žádném případě je nelze považovat za nějakou marginálii.

Legátová se ve svých hrách zabývá především otázkou etiky a morálky. Zatímco v prvním textu Sestra ještě sklouzává ke schematičnosti a poněkud nelogickému vývoji, ve hře Ta vteřina (sice jde o text starší, ale výrazně sofistikovanější) už začíná pracovat s motivem času a jeho relativností – respektive použije ho jako katalyzátor lidských charakterů. Ta vteřina (byla i zpracována jako televizní hra) nabízí téma vysloveně filmové – hrdina se smyčkou dostává do budoucnosti a setkává se sám se sebou za dvacet let.

Konflikt morálky, či spíše „lidského nitra“ řeší autorka i v dalších hrách, některé mají téměř (v dobrém slova smyslu) didaktický charakter. Často používá princip sci-fi či pohádky: ve hře Superkočka výzkumný objekt-kočka „přeroste“ vědce a začne dělat pokusy na lidech, v Ostrově slušných lidí vytváří jakousi utopickou komunitu, kde každý člověk páchající zlo musí nutně dobrovolně skončit se životem, neboť neunese svou vinu.

Otázku posmrtného života – života v ráji – řeší Legátová v titulním textu Pro každého nebe, v němž lze vysledovat základní postuláty typické pro celou její tvorbu: právo na osobní svobodu, možnost volby a nutnost nést odpovědnost.

Podobnými tématy se zabývá i historizující hra Zajatec, konfrontující bojovníka z „vyspělého“ Říma a prostého zajatce, barbara, představitele oněch slušných, přirozených lidí, kterých najdeme v jejích knihách celou řadu.

Do kategorie milé hříčky, psané ve stylovém duchu, patří Triumf Razumova, anekdota z ruského prostředí. Nicméně ani v ní si autorka jen tak volně nehraje se slovy, aniž by sledovala svůj záměr.

Ze souboru jasně vyplývá, že Květa Legátová kromě jiného zvládá i žánr rozhlasové hry. Zároveň je evidentní, že tento typ textu „unese“ tištěnou podobu a může být tedy vydáván – a čten – stejně jako třeba romány nebo povídky.