Rozhovor s Anne-Lise Thurlerovou
v kavárně Lausanne-Moudon ve středu 25. srpna 2004

- Ve kterém okamžiku jste se rozhodla vydat svoji první sbírku povídek Obrazy obyčejné smrti a jak její vydání následně ovlivnilo váš život?
- Je to poněkud spletitá historie. Pracovala jsem jako asistentka politologie na univerzitě v Lausanne a profesor Ruffieux, historik, mi jednou povídá: „Nechte politologie a věnujte se literatuře!“ O něco později jsem čekala první dítě a po jeho narození jsem se chtěla vrátit do práce. Ale moje dcera byla v té době hodně neklidná, nemohla jsem se tedy vrátit do kanceláře s dcerou v náručí, protože jsem se zároveň od ní nechtěla hned odloučit. Pociťovala jsem však potřebu věnovat se nějaké intelektuální činnosti. Nějaký čas předtím se ve Fribourgu konala soutěž o nejlepší povídku a já jsem si řekla, že bych měla chuť psát. V dětství jsem prožila mnoho zármutku, který ve mně zůstal, a moc jsem si přála na něm nějak zapracovat. Také jsem nechtěla ten zármutek přenést na dceru.
Začala jsem psát první tři povídky, které jsou z velké části autobiografické. Poslala jsem je do soutěže a oni mi řekli, že jsou velmi dobré, ale že soutěž byla zrušena kvůli nedostatku kvalitních textů. Protože byla tedy soutěž zrušena, nabídli mi, abych napsala ještě několik dalších povídek a poslala je do nějakého nakladatelství. Poslala jsem je do nakladatelství Zoé, kde mne požádali, abych ještě nějaké přidala. Zvětšila jsem tedy objem rukopisu, přidala jsem nové povídky, psaní mě velice těšilo, šlo mi opravdu lehce. A sbírka byla vydána.
Život se mi tím změnil, protože být spisovatelkou bylo už odmalička, asi od mých dvanácti let, jedním z mých přání. Už tehdy jsem psala básně a povídky. Přání se mi tak splnilo, a to bylo něco překrásného. Říkala jsem si, že bych se tím mohla živit, psát a zároveň být s dětmi doma. V tomto období jsem byla velice šťastná, přestala jsem si lámat hlavu s kariérou. Oba světy se mi dařilo velice dobře oddělit: když jsem psala, byla jsem plně soustředěna na psaní, když jsem byla naopak s dětmi, pokoušela jsem se na knihu zcela zapomenout. Když začínám psát, píši velice rychle a velmi snadno se do příběhu ponořím. Ale rozhodně nemohu při psaní vařit, jako to dělala například Corinna Bille.

- Proč jste se rozhodla nejprve pro povídku?
- Povídky mám velice ráda, tento žánr mi vyhovuje, protože je hutný. Nemám ráda příliš mnoho detailů. Potřebuji se vyjařovat stručně, povídky mi tedy velmi dobře vyhovují. Zpočátku jsem si tento žánr zvolila náhodou, kvůli literární soutěži a také proto, že jsem chtěla vyprávět několik příběhů najednou, které spolu neměly nic společného. Rovněž ráda píši rychle, abych mohla brzy skončit a následně text pomalu přepracovávat. S romány je to obdobné, ponořím se do příběhu a snažím se jej dokončit za několik měsíců, ale psaní románu mě mnohem víc vyčerpává, vyžaduje si ode mě mnohem více energie. Když procházím obdobím vyčerpanosti, dávám přednost povídkám. Povídkový žánr ovládám dost dobře, ráda vkládám intenzivní prožitky do několika vět. Více to odpovídá mému založení, protože dialogy nebo dlouhé popisy mi příliš nevyhovují.

- Smrt představuje hlavní téma vaší první sbírky, ale rovnéž románu Lou od řeky. Jaké místo zaujíma toto téma ve vašem životě?
- Chtěla jsem, aby každá postava ve sbírce promlouvala sama za sebe, nechtěla jsem příběhy vyprávět ve třetí osobě. Chtěla jsem se s umírajícím člověkem ztotožnit. Vím, že to není jednoduché téma, ale tehdy se o smrti příliš nemluvilo. Lidé umírají v nemocnicích, každý den, ale nemluví se o tom. Je to škoda, protože smrt je přece nevyhnutelnou součástí života. Smrt mě velice poznamenala, protože můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct. Byl velmi starý, o 33 let starší než moje matka. Během dvou, tří let, které následovaly, jsem pak ztratila celou rodinu z otcovy strany, která mi byla velice blízká. Tak jsem opakovaně prožívala zármutek. Moje rodina nebyla příliš početná, poslední, kdo mi zbyl, byla moje teta, setra mé matky, která se navíc zasebevraždila. Šlo o velice bolestné zážitky, které mě poznamenaly na celý život. Můj otec byl lékař, hodně pracoval, a když jsem ho mohla začít lépe poznávat, kolem svých sedmi, osmi let, bylo mu již 70 let a začínal být vážně nemocen. Takže jsem žila neustále ve strachu, že zemře. Dosud se mě to velmi dotýká.
V hrůze ze smrti žiji nepřetržitě. Myslela jsem, že jsem ji dokázala překonat napsáním první sbírky povídek a zejména románem Lou od řeky, který představuje jisté smíření se smrtí, ale nikoliv. Bojím se stejně jako předtím, a nyní mám hrůzu ze stáří, pojímá mě děsivý strach z přibližující se smrti. V jednu chvíli jsem ke smrti přistupovala mystičtěji, ale nyní se toto duchovní pouto zlomilo a znovu je to velice obtížné. V mládí jsem byla velmi ovlivněna Camusem, Sartrem, existencialisty. Když byly děti malé, podařilo se mi se od tohoto vlivu odpoutat, mít vyrovnanější pohled na život a na smrt, s představou života po smrti. Nyní se mi to vše vrací jako bumerang a znovu mám veliký strach.

- Povídka Otec vypráví tedy o vašem vlastním otci?
- Povídka Otec je skutečně velmi autobiografická, rovněž Babička, která zemřela šest měsíců po mém otci. Stejně tak povídka Felix a Marcelle, to byli můj kmotr s kmotrou. Lea balí kufry vykresluje mou tetu, která se zasebevraždila. Mnich byl můj strýc, ale u této povídky jsem dala průchod fantazii. Když jsem ho byla ke konci jeho života navštívit, ptal se mne, proč všude kolem tančí ve stromech ty Japonky. Ta věta mě inspirovala k napsání povídky. Všechny ostatní povídky jsou smyšlené, chtěla jsem zpracovat téma smrti ve všech jejích podobách – strach, naděje, šílenství atp.
K povídce Indická historie, jež vypráví o posledních dnech dělnice v jedné bombajské továrně, mě inspiroval článek v novinách. Tolik mne znepokojil, že jsem měla chuť jej zpracovat. Novinový článek mne rovněž inspiroval k příběhu uprchlíka, kterého zastřelí. Měla jsem chuť do sbírky zahrnout všechny tyto události, mluvit o smrti, která jako by kolem mě neustále kroužila. Vím, že je to pochmurné téma, ale tato sbírka si měla překvapivě největší úspěch.

- Dvě postavy, otec ve stejnojmenné povídce a André v románu Lou od řeky se, byť vážně nemocní, odmítají léčit. Odkud pochází tato vaše volba?
- Můj otec se skutečně odmítl léčit, přestože byl lékař. Myslím, že chtěl zkrátka zemřít. Žijeme ve společnosti, kde se utíká se sebemenší bolístkou k doktorovi, v níž vše podléhá lékařské kontrole. Možná se jedná o jistou poslední vzpouru, odmítnout léčbu je naší poslední svobodnou volbou, kterou máme k dispozici. Rozhodnutí zemřít. Sevebražda je dalším druhem vzpoury, byť mnohem děsivějším, protože se o život sami připravujeme.
Román Lou od řeky je velice zvláštní. V té době mi zemřel tchán, kterého jsem měla velmi ráda. Až do konce jsme mu s celou rodinou byli nablízku. On se však léčit nechal, nevím tedy, proč se André v románu léčit odmítá. Možná se obraz mého otce takto do románu nevědomě promítl. Nápad se zrodil, když jsme s celou rodinou kempovali na břehu řeky Rhony: na jedné straně tu byl ten starý, nemocný muž, kterého jsme každý den vídali doma, a na druhé ten jistý pocit míru, který jsem prožívala na břehu řeky, u níž jsem trávila hodiny o samotě. Napadlo mne napsat příběh, v němž bych vyprávěla tak trochu o něm, aniž by to byl úplně on, s jistým smířením.

- Ve vaší sbírce dvě postavy, které pocházejí z rozvojových zemí, umírají násilnou smrtí. Je to náhoda?
- Není v tom úmysl, ale když o tom mluvíte, trochu mě to znepokojuje, protože i oni mají právo na vzpouru. Vztah mezi Severem a Jihem mě skutečně dlouho pronásledoval, na politologii jsem podrobně studovala to převálcování Jihu Severem, jaké podmínky tu poskytujeme uchazečům o azyl, rasismus, to jsou věci, které mě velice pobuřují. Nechtěla bych propadnout nějakému sentimentalismu ve smyslu, že i oni mají právo na vzpouru. Ale myslím, že v mé poslední knize dostává postava, tentokrát velice realistická, ke vzpouře dostatečný prostor. Je pravda, že neznám příliš mnoho lidí, kteří sem přicházejí z jiných zemí a kteří by se bouřili. Dost zemí jsem procestovala, byla jsem v Indii, bývalém Zairu, viděla jsem chudobu, bídu, něco neuvěřitelného, lidi žijící v nepředstavitelných podmínkách – to mnou naprosto otřáslo. Bylo těžké, po pobytu v Indii, opět žít zde. Člověk však nesmí podléhat naivitě, sentimentalismu nebo zjednodušování, ale jsem přesvědčena, že se světem rozhodně není něco v pořádku.

- Nemyslíte si, že rozhodování o vlastní smrti se stalo jistým luxusem západních zemí?
- Je to luxus, ale zároveň i hrozný pocit prázdnoty. Hlavní příčinou smrti u mladých lidí ve Švýcarsku je sebevražda, což je strašné. Tyto statistiky velmi dobře dokládají, jaký život žijeme. Velice mě to děsí vzhledem k mým vlastním dětem, kterým jsem se snažila vštípit hodnoty, jako je respektování duhých a pocity solidárnosti. Nicméně zjišťuji, že jsou úplně stejné jako ostatní děti, fascinují je hudební hvězdy, velice povrchní věci – to je pro mě velmi obtížné překlenout. Chtěla jsem jim předat něco jiného, než nedostatek hodnot, protože když člověk nepřemýšlí o ničem jiném, než jak se líbit nebo co si obléknout, nakonec skončí s prázdným srdcem a duchem. Ráda bych jim předala něco jiného než tuto prázdnotu.

- Ve vašich povídkách a románech se často setkáváme s postavou uprchlíka. Jde ostatně o hlavní postavy knih Krokodýlové nejí luskouny a Černý úsvit nad kosí plání…
- Při cestách do ciziny se mi pokaždé dostalo velice srdečného přijetí. I ti nejchudší mě vždy zvali k sobě, i když k tomu neměli žádný důvod, zajímali se o cizince, o to, co jsme si s sebou přinášeli za duchovní a kulturní bohatství. Když jsem se vrátila do Švýcarska, pozorovala jsem, jak zde cizince často odmítáme, kritizujeme, opovrhujeme jimi. Už od mládí, ještě než jsem začala cestovat, jsem u sebe v rodině viděla zájem o cizince, možná proto, že měl otec přátele pocházející z Argentiny a Vietnamu. Navštěvovali nás tedy lidé z jiných zemí. A pak jsem viděla to všeobecné odmítání. To je první důvod.
Druhým důvodem je otázka jisté vykořenosti. Vždycky jsem měla pocit, že jsem jaksi bez kořenů, že se neustále hledám, nevím, jak z kruhu ven. Nikdy jsem nevěděla, kam skutečně patřím, možná protože jsem neměla příliš šťastné dětství. Proto se mne problémy lidí v exilu tolik dotýkají, připadá mi, že také nemají kořeny, že hledají svoji identitu.
Poslední důvod je politický. Jsem spíše levicově orientovaná, během studií jsem s přáteli působila v levicových hnutích a navštěvovala uprchlická centra, a tehdy jsem pochopila i politický problém: voláme po globalizaci, aby se vše odehrávalo na mezinárodní úrovni, s výjimkou svobodného pohybu lidí. Trochu jsem se švýcarskou politikou zabývala a mám dojem, že Švýcary k sobě pojí, zejména vzhledem k Evropě, právě odmítání druhých. Naše totožnost je jaksi naruby, neobsahuje žádné pozitivní prvky, hodnoty, které by nám byly společné. Naše identita je vybudována na odmítání, strachu z druhých, na uzavírání země. Napsala jsem jeden článek s názvem „Co zbude ze Švýcarska v hodině Evropy?“, který vyšel v sebraném svazku (Minulost v množném čísle) věnovaném mému profesorovi Rolandu Ruffieuxovi. Jde o ostrou kritiku reagující na výsledky průzkumu, který jsme uspořádali ohledně eventuálního přiblížení se k Evropské unii. Odmítání, uzavřenost, strach z druhých se staly hlavními body, na kterých se Švýcaři shodli. To mě naprosto šokovalo.
Napsala jsem příběh o Luminovi, který je zcela smyšlený, na základě dokumentace, kterou jsem našla v uprchlických centrech, v různých materiálech Úřadu pro uprchlíky (ODR) a Amnesty International. Rovněž jsem čerpala z vlastní zkušenosti – cestovala jsem po bývalém Zairu, na kamionu s kozami jsem skutečně jela. Mám rovněž kmotřenku ze Zairu a s její rodinou jsem byla hodně v kontaktu. Příběh o ztracené šupině byl velice důležitý, protože vytvářel pouto Luminy ke své zemi. Pouto, které ztratí. Jeden kongolský žurnalista podrobil závěr mé knihy velmi ostré kritice, říkal, že není množné, aby Kongolana zachránila nějaká žena, že by ho láska nikdy nespasila, že jde o sentimentální příběh naivní Švýcarky. Hledal by prý nějaký finanční příjem, práci, ale žena by pro něj rozhodně nic neznamenala. Což je přece jen dosti drsné tvrzení!

- Jak se díváte na současnou azylovou politiku ve Švýcarsku?
- Nyní je to katastrofa. Předtím jsem žádné konkrétní případy neznala, ale v minulém roce přijeli do mé obce Mont uchazeči o azyl a já jsem byla jedním z dobrovolníků. Chodili jsme je každý den po dobu tří měsíců navštěvovat, některé rodiny jsem vídala pravidelně a poznala jsem tedy, jak to nyní skutečně chodí. Byly případy, kdy jsem si byla jistá, že ta určitá osoba azyl nikdy nezíská, protože nemá žádný politický důvod o azyl žádat. Ale dostala jej za devět měsíců. A existují lidé, kteří mají skutečně vážné důvody být zde, kteří byli pronásledováni, jejichž rodiče jsou kvůli nim ve vězení, a ti čekají na odpověď již dva roky. Například jedna Turkyně kurdského původu, kterou v její zemi mučili, obdržela zápornou odpověď. Takže mě to šokuje ještě více než předtím, nejde už jen o příběhy, které jsem zaslechla, jsou to lidé, které jsem znala, vídala a kteří jsou ve stavu naprosté hrůzy. Nemají se čeho chytit.

- Jak si vystvětlujete, že země s dlouhou tradicí azylové politiky nyní zaujímá k uchazečům o azyl tak trvrdý postoj?
- Podle mne se za současnou situací skrývá politický důvod. Švýcarský lid by si ve své většině nepřál mít na svém území ani jednoho uprchlíka. Jde opět o ten strach z druhých, z cizinců, a myslím, že kvůli volbám jsou politici nuceni zaujímat tak extrémní stanoviska. Nebo je v Bernu nějaký nepořádek, špatná organizace úředníků, nevím. Procento přijatých uchazečů o azyl je velice nízké, média navíc upozorňují zejména na delikventy, čímž se vytváří amalgam. Je to strašné, když ty rodiny znáte. Ostatně, když jsem přispívala do kroniky Dimanche matin a začala jsem psát články o azylové politice, navzdoru početným reakcím, které články vyvolávaly mezi čtenáři, jsem dostala výpověď.

- Jde o nechvalně známý švýcarský provincialismus?
- Ano, Švýcarsko je malá země, ostrov uprostřed Evropy, myslíme si, že jsme lepší než druzí, že se bez ostatních obejdeme, což je veliká chyba, protože švýcarská ekonomie je na Evropské unii závislá. Chtěli bychom mít z věcí prospěch, aniž bychom něco nabídli na oplátku. A máme přitom 200 tisíc lidí, kteří pracují načerno. Byla jsem oslovena, abych napsala text pro Expo Dvě procenta ve Fribourgu, jde o organizaci pomáhající lidem bez povolení k pobytu. Texty jsme předčítali během jednoho večera, kterého se účastnili zainteresovaní lidé, byl tam i zpěvák Michel Bühler – akce se setkala s velkým úspěchem. Posléze jsme se pokusili texty předčítat po fribourgských kavárnách, a byla to katastrofa. Když jsme se v kavárnách s texty objevili, nedovedete si představit, jakého se nám dostalo přijetí.

- Dva roky po té, co vyšla kniha o Luminovi, jste stejný příběh přepsala pro děti v knize Dítě a luskoun v krokodýlí zemi...
- Ano, tato kniha se setkala s velkým úspěchem. Ve francouzštině se jí prodalo přes pět tisíc výtisků, v němčině 1500 – 2000. Poté jsem napsala další knihu pro děti, Phantasia, která vypráví o exilu, ale spíše z pohledu občanské války. Následovala ještě třetí, o právech dětí, o dětech, které pracují. Jednalo se o pokračování Luskouna, Marie-Mo a luskoun na oslavě narozenin krále Finarda, ale tyto dvě již nebyly tak úspěšné. S první knihou, šest let po jejím vydání, chodím stále pravidelně předčítat do škol společně s vypravěčkou, která příběh přednáší. Mluvíme s dětmi o exilu, azylu, co znamená opustit svou zemi. A děti se o příběh velmi zajímají, velice je dojímá. Máme rovněž k dispozici cédéčko a pedagogický materiál. Jsem si jista, že zavedením prevenčních programů do škol již odmalička se děti vedou k mnohem větší zodpovědnosti. Děti příběh velice dobře chápou, pokaždé se ptají, zda ještě někde na světě existují takoví krokodýlí králové. A moc se jim líbí luskoun, který se za příběhem skrývá, který nosí štěstí, protože každé dítě má doma nějakou plyšovou hračku pro štěstí. Navíc spolupracuji s výtvarnicí, hudebníky, vypravěčkou, jsem velice spokojena, když nepracuji sama.
Když mluvím o spolupráci, rovněž připravuji texty pro svoji přítelkyni hudebnici a ředitelku sboru ve Fribourgu, je krásné slyšet svůj text zhudebněn, navštěvovat koncerty... Velice ráda pracuji v koletivu. Z tohoto důvodu byla pro mě poslední kniha velmi obohacující, jde o skutečný příběh, byli jsme v přímém kontaktu – jezdila jsem po návštěvách, cestovala jsem, vyptávala jsem se rodiny. Na jednu stranu ráda sedím u svého stolu, na druhou stranu ty nejkrásnější chvíle jsou přece jen chvíle setkání.

- A jak se zrodil nápad přepsat příběh pro děti?
- Jednalo se o objednávku Organizace na pomoc uprchlíkům v Lausanne. Požádali mě, abych příběh napsala. Zpočátku jsme obcházeli školy pouze s rukopisem. Poté mě napadlo vytvořit z něj knihu, a ihned jsem našla sponzory, organizace, které měly o účast zájem. Vše do sebe zapadalo. Nyní pro tuto organizaci v Lausanne pracuje můj manžel, pořádá semináře ve školách. Jde o simulační hru Úřadu OSN pro uprchlíky. Je určena pro mládež a pro dospělé, ale pokud dostanou nějakou objednávku pro malé děti, jdeme představit knihu.

- Byly vaše děti prvními čtenáři vašich dětských knížek?
- U první knihy se aktivně zapojovaly, protože byly přesně ve vhodném věku. Daly mi spoustu rad, nechávaly si vyprávět příběh stále dokola, poslouchaly cédéčko, chodily se mnou do škol. Druhá kniha byla určena pro starší děti, takže se jich příliš nedotýkala, byly ještě moc malé. Příběh ze třetí knihy si poslechly, moje dcera zpívala ve sboru písničku luskouna, ale nyní jsou již moc velké.

- Dětství, často velice obtížné, je tématem vaší druhé sbírky povídek, Rozdrobené dětství. Myslíte si, že se od svého dětství dokážeme nějakým způsobem osvobodit?
- Připadá mi, že lze v této sbírce pokaždé najít špetku naděje. Člověk si uvědomuje, že děti mají vždy schopnost vzdorovat, jednoho dne vše překonat. Vedle mých ostatních knih, které jsou pochmurnější, je v této obsaženo více naděje. V této sbírce je jeden příběh, který je autobiografický, Dopis matce, jenž vznikl z potřeby vyrovnat si účty s mou vlastní matkou. Velice mi to pomohlo a myslím, že mé matce rovněž. Po vydání této povídky se náš vztah změnil. Psaní zde tedy hrálo osvoboditelskou roli, nyní jsme si s matkou velice blízké, a já ji tak mohu lépe odpustit. Myslím však, že není možné se od svého dětství zcela odpoutat, když jsme například měli vždy dojem, že nejsme milováni, že nejsme jako dítě respektováni, od té bolesti, která se posléze vpije do těla. Ale můžeme na tom pracovat. Rozhodně jsem nechtěla dělat stejné chyby. Myslím, že se mi to podařilo. Nevytvářím to, co jsem sama prožila. Od svého dětství se osvobodíme tím, že vytvoříme krásné dětství vlastním dětem.

- Vaše poslední kniha, Černý úsvit nad kosí plání, se zrodil ze spolupráce se Seljadinem Dolim. Jak tato spolupráce probíhala?
- Kniha začala setkáním. Selajdin pracoval s mým manželem a já jsem se jednou zúčastnila besedy ve škole, do níž přispíval svým svědectvím, a jeho příběh mě velice dojal, především ta pasáž, v níž vypráví o přechodu hranice, kdy jeho postižený syn neustále plakal, až ho nakonec museli nechat na starost převaděči. Potom k nám přišel se svým synem na návštěvu a já jsem si říkala, že tohle je muž, který byl ve vězení, ve své zemi hrdinou, vždy připraven bojovat, a zároveň schopný takové něhy ke svému dítěti, vždy úzkostlivě na pozoru při jeho sebemenším vzlyku. Říkala jsem si, že je to neuvěřitelné, na jedné straně mu toto dítě jistým způsobem zkazilo život, jeho pohodlí je pro něho prioritou, nemůže ani pracovat na plný úvazek, protože musí být své ženě neustále oporou v péči o dítě. Slyšela jsem jednoho sociologa mluvit o angažovaných a revoltujících se lidech. Říkal, že tito lidé přestávají organizovat odboj ve chvíli, kdy založí rodinu. V takové chvíli odboj opouštějí. A zde to bylo cítit dvojnásobně, protože dítě je postižené a vyžaduje si o to více času. A najednou jsem měla chuť napsat jeho příběh, ten kontrast mezi hrdinnou minulostí a tak zoufalou přítomností.

- Jak ovlivnila vaše cesta do Kosova práci na textu?
- Nezačala jsem psát před odjezdem. Myslela jsem si, že možná nebudu schopna příběh napsat, protože se mi zdálo, že k té zemi, těm místům nic necítím. Chyběly mi obrazy, vůně, barvy. Každý měsíc po dobu jednoho roku jsem naslouchala Selajdinovu svědectví, přepisovala jsem jeho příběh, a cítila jsem se za něj natolik zodpovědná, že jsem si říkala, že se nic neděje, když z něho nebude kniha, pokud ji necítím. Protože když píši, musí mě to vzít u srdce, musí se ve mně cosi vzedmout, jakési nadšení, jde o velice zvláštní pocit. Ten jsem však nepociťovala. Ale když jsem přijela na místo, něco se zlomilo. Vrátila jsem se, začala jsem psát a za čtyři měsíce byla kniha hotová. Navštívila jsem jeho matku, přátele, jeho dům, vězení a najednou to šlo velice snadno. Hodně jsem četla Kadarého a chtěla jsem, aby měl můj text poetický přídech, takže jsem hodně pracovala na stylu. V textu se tak objevují pasáže psané kurzívou v přítomném čase, v nichž vypravěč vypráví ve třetí osobě, které tak podtrhují silné okamžiky. Chtěla jsem, abychom ho skutečně viděli v akci. Při psaní jsem si dost věcí domýšlela a telefonovala jsem bez přestání „své postavě“, abych se zeptala, zda si příliš nevymýšlím a abych ho požádala o doplnění detailů. Stará Loke, kterou jsem si vymyslela, dala textu pevný základ, chtěla jsem, aby byla přítomna od začátku do konce. Připomíná Kadarého moudré stařeny. Přítomnost těchto vševědoucích stařen je v albánské kultuře velice důležitá. Rovněž jsem si přimyslela deníky dvou osob - srbského policisty a učitele, protože jsem chtěla, aby se v příběhu objevil i pohled zvnějšku, rovněž ze srbské strany. Samozřejmě jde o knihu, která se staví na stranu Albánců. Někdy jsem Selajdinovi připomínala, že členové Kosovské osvobozenecké armády přece také zavraždili mnoho lidí, ale on mi odpovídal : „O tom nemůžu mluvit, nebo bych měl sám nepříjemnosti.“ Takže jsme o tom dále nehovořili, což mne příliš netěšilo, protože bych si bývala přála vyslechnout i druhou stranu. Ale nakonec jsem si řekla, že se nedá nic dělat, že jde o životopis, který není příliš objektivní, ale člověk si musí vybrat.

- V knize čtenáře může ze strany Selajdina Doliho překvapit nepřítomnost jakékoliv nenávisti či touze po odplatě....
- Ano, to se mi na něm také líbilo, že si v sobě nenesl žádnou nenávist. Nedávné události v Kosovu, kdy Albánci zapálili srbské kostely, ho velice šokovaly a říkal, že je strašné, když nyní Albánci začínají dělat to samé co Srbové.

- Měla jste při práci nad příběhem podle skutečnosti, kdy jste byla v přímém kontaktu s postavami, pocit větší zodpovědnosti za další osud knihy?
- Ano, je pravda, že jsem si s touto knihou dělala větší starosti. Chtěla jsem, aby vše probíhalo hladce, když se tak nedělo, dělala jsem si starosti, více jsem se angažovala v její propagaci, protože jsem si přála kvůli němu, aby si kniha a s ní jeho příběh získaly uznání.
Nyní jsem byla požádána napsat na motivy příběhu divadelní hru. Měla by se hrát příští rok v Yverdonu. Dost jsem se toho obávala, protože jsem nikdy pro divadlo nepsala a mám dojem, že dialogy příliš neovládám. Ale nakonec to dopadlo dost dobře. Tentokrát jsem se snažila nezasadit děj přímo do Kosova. Jde o příběh vzpoury, boje, který by se mohl odehrát kdekoliv. Myšlenka byla, aby šlo o univerzální příběh, protože všude lidé bojují proti útlaku.

- V čem nacházíte inspiraci?
- Nevím, protože právě teď se mi jí nedostává. Až na zmíněnou divadelní hru nemám žádné konkrétní plány. Napsala jsem tři krátké povídky o vztahu mezi mužem a ženou, o ženské touze, rodinných problémech, ale nenacházím potřebnou motivaci. Nevědět není příliš příjemný pocit. Pocit nejistoty mezi dvěma knihami nesu dost těžce, necítím se dobře, něco mi v životě chybí, když nepíši. Na druhou tranu jsem tak trochu uvízla na jednom místě, protože mě nebaví stále poslouchat, jak je všechno smutné. Nicméně veselé příběhy nejsem schopna psát, připadají mi nudné. I když v normálním životě mám dost veselou povahu, v nitru jsem velmi pesimistická, bezpochyby kvůli té neustálé úzkosti, tomu strachu, který ve mně zůstává. Ale nemám příliš chuť se z něho vyléčit, protože pro mne zároveň představuje jistou inspiraci.

- Jaký vztah máte k psaní, ke slovům?
- Je to dosti zvláštní, mám neustále pocit, že se neumím v konverzaci dobře vyjadřovat, což mě často paralyzuje, mám dojem, že říkám hlouposti. Ale když píši, jde to samo. Psaní je pro mne jediným způsobem, kdy se vyjadřuji skutečně dobře. Když začínám psát, nevím přesně, kam mířím, nechávám se unášet postavami, které začínají existovat v mé mysli téměř bez mého vědomí, a potom existují skrze mne, jako kdyby promlouvaly mými ústy. Vždy jsem překvapena a říkám si: „Tohle jsem napsala skutečně já?“ Nejde mi to na rozum. Je to jakási schizofrenie. Neříkám si, že tahle postava bude mít takový či onaký charakter, ten se dostaví logicky sám o sobě, existuje nezávisle. Je to záhada, mám dojem, že mnou postavy procházejí, je to krásný a zároveň znepokojivý pocit.

- Jaké jsou vaše literární vzory?
- Hodně čtu, například jsem měla velmi ráda Zolu a jeho vzdor, mám rovněž velice ráda Margueritte Durasovou, ten mocný hlas. Nyní čtu hodně akčních příběhů, líbí se mi, když se v knihách něco děje. Nelíbí se mi, když se pracuje na stylu jen pro něj samotný. Musím v textu najít nějaký příběh. V nedávné době jsem četla Yvette Z’Graggenovou, Janine Massardovou, Sylvii Ricci Lempenovou, švýcarské autorky mám hodně ráda. Muži mi dělají větší problémy, ale mám ráda Chessexe, jeho styl psaní, ne vždy, co říká, ale jak to říká. Samozřejmě jsem četla Corinnu Bille, v románu Lou od řeky lze s Corinnou Bille najít jistou spojitost, dále Maurice Chappaze a mnoho dalších.

- Považujete se za autorku francouzského Švýcarska?
- Cítím se jako žena, která píše, i když otázka je, zda skutečně existuje nějaký výlučně ženský styl. Cítím se spíše jako světoobčanka, spojená s veškerým děním ve světě, nejen ve Švýcarsku. Ale protože zde žiji, samozřejmě se mě dotýkají místní události. Patřím do společnosti spisovatelů, udržuji s nimi kontakt, mnoho spolu diskutujeme. Je pravda, že potřebuji trochu uznání, to je pro mne důležité.

Děkuji za rozhovor.