O překot
Román Duch neopětované lásky vyšel v Rusku nejprve časopisecky v roce 2000 a o rok později knižně právě s ilustracemi Leonida Tiškova, a je Moskvininou první knihou pro dospělé.
Sám běh – to byl můj život.
Vasilij Rozanov: Spadané listí
Český čtenář neměl dosud mnoho příležitostí setkat se s ruskou ženskou prózou posledních let. Do rukou se mu v letošních podzimních měsících dostane kniha, jejíž autorka Marina Lvovna Moskvina (nar. 1954) je také v Rusku známá spíše jako dětská spisovatelka či novinářka z rozhlasové stanice Rádio Ruska.
Marina Moskvina vystudovala žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě. Pracovala jako novinářka, redaktorka, scenáristka animovaných filmů, kuchařka na geologické expedici v tajze či profesorka Institutu současného umění. Od poloviny 70. let vycházejí její pohádky a povídky pro děti: Zvětšovací sklo (1975), Sedm letících pasažérů (1987) s volným pokračováním Hlava profesora Šiškina (2001) či Můj pes má rád jazz (1997). Ve volném čase mezi prací a psaním dětských knih šila pro svého manžela, výtvarníka a spisovatele Leonida Tiškova, tzv. dabloidy, stvoření, která mají podobu červené nohy, jež se v horní části pozvolna zužuje a je zakončena malou bambulovitou hlavičkou bez tváře. V Tiškovově autorské mytologii tato stvoření představují mentální výměšky či zhmotněné představy, které útočí na člověka a zároveň jsou s ním neodlučitelně spjaty.
Román Duch neopětované lásky vyšel v Rusku nejprve časopisecky v roce 2000 a o rok později knižně právě s ilustracemi Leonida Tiškova, a je Moskvininou první knihou pro dospělé.
***
„Já to fakt nechápu, co je tohle za román? Nemá to žádnej děj!“ rozčílí se Ljovik, manžel hlavní hrdinky a autorky „románu v románě“ Ljusji Míšadottir. A skutečně, čtenář má před sebou nekonečnou kaskádu příběhů, zběsilý sled klipů, kterými vyčerpaný uhání k cíli. Stržen lavinou vyprávění, drží se urputně tenounké dějové nitě, aby nezabloudil ve spleti příběhů.
Marina Moskvina je rodilá Moskvanka. Právě toto město se stalo dějištěm jejího románu. Jako jedno z nejdražších měst na světě, kam se za penězi sjíždí „námezdní síla“ z celého bývalého Sovětského svazu, se všednodenní Moskva proměňuje v bláznivý, krutý a nelítostný karneval. Je více než městem, je státem ve státě, jehož občané mají zvláštní privilegia. Je symbolem zmatku, spěchu a do očí bijících kontrastů. Chaos prostoru, který obklopuje hlavní hrdinku románu, přenáší autorka přímo do jejího nitra a pohání tak příběh bezhlavě kupředu. Tak jako o Moskvu bojují nejrůznější rasy a národnosti, které se ve městě snaží přežít, sváří se i v Ljusje její spletité národnostní kořeny; každý si ji chce přivlastnit. Zatím co Ljusja nepatří k nikomu a nikam, jen suše konstatuje: „Nedokážu se přiřadit k žádné kategorii lidí: ani k dětem, ani k starcům, ani k ženám.“ Ljusja a její životní příběh hnaný touhou milovat a být milována jsou zrcadlem moskevského reje a kvasu. V této souvislosti se čtenáři vybaví patrně nejznámější z moskevských textů, Bulgakovův Mistr a Markétka. Doslova tu ožívá ďábelský let Wolandovy suity nad Moskvou, který již v roce 2000 nemá tak ničivou sílu jako na konci 20. let, kdy Bulgakovův román vznikal. Moskvinina Moskva sebezničující zmatek přežívá, dokonce se zdá, že bez něj nemůže existovat. Na tento chaos doplácí jen Ljusja, spjatá se svým městem pevným poutem.
Román Michaila Bulgakova Moskvininou knihou znovu matně prosvítá při pohledu na její strukturu. Oba texty jsou „románem v románě“. Avšak v případě Ducha neopětované lásky jsou hranice mezi prvotním a vloženým textem daleko méně zřetelné než v případě Bulgakovova vyprávění o Mistrovi a Markétce a do něj vloženého Mistrova románu o Pilátu Pontském. Text vsazený do Ducha neopětované lásky, který je životopisem a zároveň psychoterapeutickým deníkem Ljusji Míšadottir, záhy pohlcuje celý román. Příběh je skutečnou autorkou vyprávěn jen na samém počátku knihy. Po několika málo stránkách však Moskvina bez sebemenšího zaváhání předává pero do rukou své hrdinky. Všechny reflexe psaní jsou pak Ljusjinými výkřiky a zdůvodněním či ospravedlněním jejího vlastního románového životopisu. Skutečná autorka se z románu raději nepozorovaně vytratila.
Podobně rozmazané jsou i hranice mezi realitou a jejím literárním ztvárněním. Čtenáře tak místy rozčiluje jejich neodlučitelnost provázená jejich neslučitelností. Literatura s realitou bezpochyby těsně souvisí, a přece nemohou být ztotožněny. Marina Moskvina není Ljusjou Míšadottir, která zase není Ljusjou ze svého životopisu. Literární stylizace „na druhou“ čtenáři zamotává hlavu, ale není kdy se zastavit – v průběhu čtení není čas, proud událostí se nepřetržitě valí dál. Jen místy je čtenáři dovoleno zbystřit, například když se v poznámce pod čarou objeví odkazy na současné moskevské literáty, kteří autorství svých básní propůjčují hrdinům románu. Manžel hlavní hrdinky umělecký fotograf Ljovik recituje básně Leonida Tiškova. Románem se také coby blázen čekající na šokoterapii mihne jeden z nejexcentričtějších moskevských básníků 90. let, minimalista a konkretista German Lukomnikov alias Bonifác. Tyto doteky s realitou jsou velmi přesvědčivé, avšak záhy se utápí ve smyšleném literárním světě. Dávají čtenáři milnou naději, že si z románu poskládá skutečnost.
Román neboli fiktivní životopis hlavní postavy je složen z drobných zlomků jejího vlastního života. Jednotlivé střípky vzpomínek jsou spojovány vnitřní asociační logikou, která je pro čtenáře na první pohled nepochopitelná a která je tolik typická pro ženské psaní pohlcené detaily a nesoustředěné na celek. Vypravěčka bez jakékoli vnitřní kontroly doslova pobíhá od jednoho tématu k druhému, jako by nedokázala udržet souvislou nit svého vyprávění. Neustále sama sobě skáče do řeči, protože pokud ze sebe okamžitě nevychrlí vše, co ji napadne, nemusela by to už nikdy stihnout. Román je zaplněn nejrůznějšími vsuvkami a poznámkami na okraj, které mají svou zvláštní důležitost a stejnou platnost jako zbývající text. Od hejna černých ptáků před domem se vypravěčka plynule dostává ke kabelce zapomenuté na lavičce a k policii, která vyšetřuje, zda v ní není bomba. Absurdní logiku vyprávění, která spojuje zdánlivě neslučitelné, ještě lépe ilustruje kapitola, v níž se vypráví zároveň o švábech, manželovi a o tom, jak vychovává syna. Jen co čtenář absolvuje několik takovýchto řad, které se příčí zdravému rozumu, začíná objevovat jejich jemnější a hlubší propojení a především nabývá jistoty, že načatý příběh nezůstane bez konce, že se vypravěčka vrátí k nedořečenému začátku. Roztěkanost hlavní hrdinky je tak pečlivě přenesena do vnitřní stavby textu, který se zdánlivě bortí a přece se pro své jemné předivo nemůže úplně rozpadnout. Sama autorka si je totiž až příliš dobře vědoma nebezpečí, které textu hrozí. Právě proto vkládá jednotlivým postavám svého románu do úst slova, která jsou jeho vlastní nevybíravou a nelítostnou reflexí. „Vy nejste spisovatelka, ale příšerná grafomanka. Vždyť vy se vůbec nedržíte syžetu! (...) Proč se snažíte do malé loďky nacpat všechno harampádí a smetí, všechny malichernosti svého života...?“ vyčítá Ljusje její psychoterapeut Anatolij Georgijevič Gusev. Ta se ale vzápětí brání: „Každá maličkost je v mém životě podstatná a drahocenná.“ Stejně tak si je Marina Moskvina vědoma i své vlastní síly, která spočívá v mistrném žonglování s jazykem a v přesných dialozích s vyostřenou pointou. Snem její hrdinky je napsat román, který by byl nominován na jednu z nejprestižnějších ruských literárních cen, Bookerovu. Duch neopětované lásky tuto nominaci skutečně v roce 2001 obdržel.
Spolu s neustále narušovaným syžetem se hroutí i děj příběhu. Ljovik se tedy rozčílil opodstatněně. Avšak souvislost jinak nesouvislého vyprávění je dána samotným žánrem – autobiografií, která směřuje od narození ke smrti, a ve snaze dosáhnout osvícení a konečného klidu se zacykluje ve věčném převtělování. Dějovost románu přitom nespočívá v celku, ale v jeho jednotlivých částech, které jsou hotovými anekdotami. Marina Moskvina je především bystrá pozorovatelka, které neunikne jediné hnutí. Její nejvděčnější pozorovatelnou je moskevské metro, které je narozdíl od toho pražského paralelním světem, jenž žije svým vlastním životem. V honosných sálech stanic metra vybudovaných ve stylu stalinského baroka se tísní davy drobných postaviček, kteří své podivné osudy schovávají za rozevřenými novinami, knížkami či křížovkami. Všichni spěchají. Absurdní scénky jsou v metru na denním pořádku, stačí se jen pozorně dívat a naslouchat. Z reproduktorů se ozývají komická hlášení, ke kterým už není třeba nic dodávat: „Před odchodem z domu zkontrolujte, zda jste uhasili cigaretu, vypnuli televizor či žehličku!“ nebo „Jak příjemný pohled je na krásu vtělenou do jarního kvítku. Nekupujte sněženky ani konvalinky od pouličních prodejců! Chraňte přírodu!“ Stěny jsou ověšeny plakáty s nápisy: „Usmívejte se!“ či „Darujte ženám květiny!“ Hlavní hrdinka se nejednou spouští do útrob podzemí a vynáší na povrch veškerou tragikomičnost tamního života.
Přestože Marina Moskvina píše svou knihu na samotném sklonku 20. století, v době opilé vírou ve vědu, nechává ve své knize promlouvat šváby, a králíky proměňuje v lamače dívčích srdcí. Navazuje tak na tradici ruské fantaskní literatury, která se táhne od haigiografií a jejich pokušení vtělených do běsů, přes Puškinovy Bělkinovy povídky, symbolismus a zmíněného Michaila Bulgakova. Iracionalita postupů fantaskní literatury se v příběhu rozpouští závratnou rychlostí a stává se důvěryhodnou realitou. Králík Roald z Ducha neopětované lásky je nakonec dokonce životaschopnější a opravdovější než lidští hrdinové; je ideálním mužem a události, které prožívá, se příliš neliší od běžných lidských příhod. Jen představa, že se jedná o skutečného králíka v nadživotní velikosti, je zdrojem absurdně komického vyznění – jak se asi může tvářit milicionář, který stane tváří v tvář králíkovi a žádá jeho doklady?
Duch neopětované lásky není jen groteska, ale i výsměch moskevskému uměleckému životu, v němž může být i mauzoleum s nabalzamovaným tělem Lenina považováno za umělecký předmět. Komika jednotlivých situací je vyvažována skrovnými a nenásilnými úvahami nad životem. Třebaže jsou většinou anekdoticky odlehčené, čas od času se v nich ozve i vážnější nota. Do románu se tak promítají vlivy východních náboženství a filosofií a postřehy z autorčiných cest do Indie či Japonska. Těmto zemím jsou věnované i samostatné knihy, jakési cestovní deníky, které Marina Moskvina napsala spolu s Leonidem Tiškovem: Podhlavník trávy (2002) a Nebeské parníky (2003).
Všechny pokusy pozastavit o překot pádící příběh nelítostně dopadají na jeho postavy. Osud hlavní hrdinky je předpovězen jasnovidkyní už na samém začátku knihy (právě tato předpověď dá Ljusje definitivní popud k napsání románového životopisu s názvem Utopenec), proto nemá čas se zastavit. Musí doběhnout ke svému cíli a zároveň ve svém životopise zavčas zvěčnit všechny, které na své životní pouti potkala. Román Duch neopětované lásky však v podstatě žádný cíl nemá. Jako by byl variací na českou lidovou písničku Pes jitrničku sežral, která se donekonečna vrací ke svému začátku. Ve chvíli, kdy hrdinka po strastiplné cestě životem dorazí na jeho konec, je znovu odeslána na počátek, třebaže v jiné podobě. Čtenář je však z tohoto kruhu propuštěn. Konečně se může zamyslet, chvíli postát, uniknout víru událostí a spolu s filosofem přelomu 19. a 20. století Vasilijem Rozanovem si klidně povzdechnout: "Jdu. Jdu. Jdu. Jdu... A kde končí má cesta - nevím."
Kniha Duch neopětované lásky vyjde v nakladatelství Mezera.
Marina Moskvinová: Duch neopětované lásky. Přeložila Veronika Sysalová, doslov Alena Machoninová, vyjde v nakl. Mezera