Lidé, kteří Žijí V Chobotech (část 1)
Tiškov, Leonid: Lidé, kteří Žijí V Chobotech (část 1)

Lidé, kteří Žijí V Chobotech (část 1)

Surrealisticko-konceptuální drama výtvarníka Tiškova.

Osoby:
Slon
Arkadij
Nikodým
Červená karkulka
Sluhové Slona, později Ošetřovatelé
Mutanti

Dějství první
Obraz první

Holá scéna pohroužená do tmy. Z nitra černočerné tmy je slyšet zvláštní hudbu s korejskými motivy. Prostorem se rozléhá překrásný, něžný zpěv pěvce pekingské opery, a oblažuje náš sluch. Svítá a z mlhy vystupují obrysy kuželovitých mravenišť s lidskými hlavami na vrcholcích.
Hudba zní tišeji a přidávají se k ní ruské lidové motivy: kdesi na břehu Chuang-che zpívají ženy tklivou píseň o sokolíkovi, který opustil své hnízdo a uletěl do Číny, kde ho posadili do žaláře, uvěznili sokolíka v bambusovém domě, a přitom tu na něj čeká jeho stará matka a mladá sestra
. Ale píseň zní z takové dálky, že není možné rozumět slovům, jen žalostná melodie doléhá k těm, kteří sedí v mraveništích. Ale mlha se rozplývá a hlavy lidí, kteří sedí v mraveništích, ožívají.


1. ČLOVĚK, KTERÝ SEDÍ V MRAVENIŠTI: Sakra…, ty teda štípou svině! Ech, už mám až po krk toho vysedávání v hromadě hovna, furt čekat, čekat a čekat!
2. ČLOVĚK, KTERÝ SEDÍ V MRAVENIŠTI: Co bys chtěl, jen pěkně seď a drbej se. A nedělej prudké pohyby, nech hmyz na pokoji a nebude tě kousat.
1. SVM: Ne a ne a ne! Nenávidim tuhle hromadu hovna, v který sedim už čtyrycet let, a nenávidim tyhle za…ný mravence, který mi okusujou nohy a pěstujou si svoje vajíčka v mym zadku.
2 SVM: Proč nechceš porozumět hmyzu? Je jim to pohodlnější a navíc teplota v konečníku člověka odpovídá normám prostředí, které je vhodné pro vývoj potomstva. Vždyť ty žiješ u nich doma; zkrátka musíš mít úctu k domácím. Já osobně mám mravence rád, je to dobrotivá a veselá cháska, zato ty jsi otrapa a tvor nevděčný - jenom čekáš na svého slona.
1. SVM:
Už čtyrycet let čekám na svýho slona,
hledím na obrysy hor a snažím se
na svazích rozpoznat jejich klenuté hřbety.
Jindy zas, když mlha stoupá z údolí
a mraky dosedají na vrcholky,
zdá se mi, že z průsmyku vycházejí
sloni, mlžně šedí, ohromní sloni,
jako mraky a našlapují těžkýma botama.
Houpají se jim choboty, kymácejí se jim uši,
rosa se třpytí na kůži, zčernalé vodou a vláhou,
jdou nehlučně, opatrně,
nerozdrtí jediný kvítek, nepolámou proutek - jejich nohy
jsou něžné jako samet a tělo lehké jako dým.
2. SVM: Co říkáš, Nikodýme? Kdy myslíš, že přijdou? Nepřijdou nikdy, co? Tady v horách se sloni nechovají, dokonce zajíce tady střelili naposled před deseti lety! Snad kdysi dávno, v kukolitu… tady žili chlupatí sloni, mormuni nebo mamoti, jenže vymřeli a i jejich kosti zetlely. Zapomeň na ně a na nikoho nečekej.
1. SVM: Mlč a přestaň mi tady vykládat takový nesmysly. Čekal sem a budu čekat. Už mě nebaví vykrmovat mravence svejma hovnama a žrát to, co přinesou.
Všechno mě svědí a k tomu ten zápach. Pořád je tu cítit jejich moč. A člověk nemá absolutně žádné perspektivy; jenom tu sedí jako pecka v hromadě hnoje.
2. SVM: Ale prosím tě - taková mravenčí kyselina to je náramně prospěšná a chutná věc, pamatuješ si, jak jsme jako malí pokládali na mraveniště tyčinky a potom je lízali, bylo to tak dobré…
1. SVM: Ticho! Zdá se mi, jako by se kdesi na obzoru cosi hýbalo, jako by po nitce běžela myš. Podívej se Arkadiji, kdo to tam je - mám v očích mlhu a nerozeznávám obrysy předmětů.
2. SVM: Vypadá to jako slon, ale to není možné, tady u nás se přece zázraky nikdy nedějí.
1. SVM: Slon, je to slon! Tak sem se přece dočkal slona! Koukni, už se sem blíží! Jenom rychle sem, sme tady, sedíme v mraveništích. Nemine nás, přijde k nám, vezme nás odsud a unese nás do překrásné země slonů, kde je slunce, klid, banány, broskve a moře, všude je moře a vánek tam zlehka cuchá vlasy a chladí tvář.
2. SVM: No vážně! Ani tomu nemůžu věřit, je to slon a jde sem.
1. SVM: Jenomže on je jeden a my sme přece dva. A chobot má slon taky jenom jeden – je uzpůsobený jenom pro jednoho člověka. Musí si vybrat jednoho z nás - a to budu já - tolik sem snil o chobotě všechny ty roky, když sem seděl v tomhle mraveništi.
2. SVM: To se rozumí Nikodýme, vysloužil sis slona čtyřicetiletým čekáním a uvidíš, že přijde a vezme tě sebou. Hej, slone, pojď sem, našels toho, kohos hledal! Koukni na něj, sedí v mraveništi!

Obraz druhý

Na scéně se objeví Slon, je to ohromné šedivé stvoření s chobotem a ušima, je skutečně ze sametu a má průzračně matný trup. Nohy má připevněné na pojízdných plošinách, které umožňují snadno přemisťovat Slona po scéně. Tlačí ho dva sluhové Slona, kteří na sobě mají tmavě šedé šaty a masky s chobůtky; když ho dotlačí až k Lidem, kteří Sedí V Mraveništích, zůstanou na scéně jako hudebníci. Slon stojí mezi Nikodýmem a Arkadijem jako nerozhodný osel mezi hromadami sena a hudebníci přicházejí k syntetizátoru a začínají rozehrávat téma Slona.

NIKODÝM:
Ó, Slone, šedohlavý vládče Všehomíra,
velkouchý posluchači hlubin kosmických
majiteli perleťových klů
nositeli ohromného chobotu.
Já čekal tě a tys přišel:
vezmi mě sebou a daleko mě nes!
ARKADIJ: Koukni, otvírá oko!
K Slonovi přichází jeden z jeho sluhů a otevírá mu jedno oko, otáčí hlavou od jednoho SVM, k druhému. Arkadij a Nikodým sledují jeho pohyby se zatajeným dechem.
NIKODÝM: Psss, ticho, přemýšlí… vybírá toho, kdo je hoden chobotu.
ARKADIJ: To se ví, že ty. Copak já, mně tu není tak špatně. Zvykl jsem si a spřátelil jsem se s mravenci, nosí mi k snídani housenky, sice ne moc, ale mně to stačí. Navíc se mi líbí okolí, krajina je prostá, je tu skoro vždycky sucho a když už prší, tak se musíš napít jako měch. Mám rád tenhle svůj rodný koutek a za nic nevyměním mraveniště, kde jsem se narodil, kde jsem vyrostl a kde žiji!
Slon pomalu otáčí hlavu směrem k Arkadijovi a kývá na něj.
ARKADIJ: Mě? Ale proč? Já tě nejsem hoden.
NIKODÝM: Všechno je ztracený! Zbytečně jsem celý ty roky čekal, není mi souzeno býti v chobotě (pláče). Běž k němu Arkadiji, jsi vyvolený a musíš poslouchat otce, já budu čekat na jiného.
ARKADIJ: Co se dá dělat, když musím, tak musím. Hej, jak se jmenuješ: Džumbo, Dumbo nebo Babare - jsem připraven!
Slon se obrací zadkem k Arkadijovi a zvedá ocas, naznačuje mu, že by měl do chobotu vlézt zadním vchodem.
ARKADIJ: Dumbo, pojď jsem s tím svým chobotem, otoč se ke mně tváří! Snad si nemyslíš, že bych měl proniknout do chobotu… zevnitř?
NIKODÝM: To se rozumí, že jo, je to tak, když sem za dlouhých zimních večerů vyčkával Slona a jako obvykle si prohlížel vybrané knihy o životě v chobotech, našel jsem u Plutarcha podrobný text o tom, jak se správně přemístit do chobotu.
ARKADIJ: No mě z toho snad trefí, tak ono se musí projít zadkem?
Slon souhlasně pokývá hlavou a zvedá ocas ještě výš.
NIKODÝM: Poslouchej otce - a na cestu - ti žehnám…
Arkadij vstává i s mraveništěm a pokouší se zalézt do slona, jeho hlava mizí uvnitř sloního těla, ale nedaří se mu proniknout dál, přestože se o to velmi energicky snaží. Z útrob Slona se začínají ozývat zvuky, které se mění ve steny. Po chvíli Arkadij s výkřiky hrůzy vytahuje hlavu z otvoru.
ARKADIJ: Nemůžu, tudy cesta nevede - je tam nějaká překážka. Ahá! Tak tohle není ten otvor. Prej „poslechni otce“, jenže tohle není žádný otec, ale matka! Takže tohle není slon, ale ta nejopravdovější Slonice.
NIKODÝM: Ne každá cesta je ta pravá. Zkus to znovu, Arkadiji.
Arkadij se znovu pokouší proniknout do Slona, ale tentokrát už jiným otvorem. Podaří se mu to a za chvíli už jeho nohy zmizí v konečníku Slona a mraveniště zůstane stát na zemi prázdné. V tu chvíli začne skrz mraky probleskovat slunce a paprsky osvěcují Slona z opačné strany. Najednou je Slonovo břicho poloprůhledné a je vidět Arkadije, jak se v něm pohybuje.
NIKODÝM: Tak co, jak to tam vypadá, Arkadiji? Je tam tma nebo zima?
ARKADIJ: Brum-dum-mum-rum. Ztěžká... nasrá... ahá...
NIKODÝM: Hýbej rukama i nohama, jako bys plaval ve vodě. A dokud lezeš v tlustym střevu, zbytečně neotvírej pusu.
ARKADIJ: Takovejch sraček, nikdy jsem jich tolik neviděl, a to už jsem si leccos prožil a viděl pěkný věci…
NIKODÝM: Má to ale ten Arkadij štěstí! Za chvíli si bude v chobotě a já tady ztvrdnu na věky.
ARKADIJ: Průchod se sužuje, cesta je klikatá, bojím se, že tu uvíznu a chcípnu…
NIKODÝM: Ještě kousek a narazíš na tenký střevo a duodenum - to je zvlášť složitý úsek a dej si pozor na oči - ani se nenaděješ, z měchýře vystříkne žluč a už s tim nic nenaděláš. To, že ses v tom svinstvu celej zmazal, není žádná velká hrůza; v žaludku se umeješ a budeš čistej, jako novorozeně. Před vchodem do jícnu se pěkně porochni v žaludku, pomaž se slizem a proskočíš vrátníkem jako po másle a pak se už nezastavuj a namiř si to přímo do hltanu, ale tam si dej pozor, abys nestoupl přímo na kořen jazyka, Slon tě vyzvrátí a nikdy víc už nespatříš chobot ani štěstí.
Arkadij uvnitř slona provádí všechny možné důmyslné pohyby, jako baletní tanečník v pytli. V hudbě lze zřetelně rozpoznat téma života ve střevě.

Nyní se SVM stal na chvíli Člověkem, který se Pohybuje Uvnitř Střeva (PUS). Nikodým všechno prožívá s Arkadijem, jako trenér se svým svěřencem. V tutéž chvíli jeden ze Sluhů Slona otevírá učebnici s vyobrazením zažívacího traktu Slona a začíná názorně komentovat pohyby PUS a vše vypráví zvířatům.
SLUHA SLONA: Slon (Elephans) - jediný současný rod chobotnatých (Proboscidea) savců; vyskytuje se ve dvou druzích: Elephans indicus a Elephans africanus.
Africký slon je mnohem mohutnější než asijský, může dosáhnout výšky až pěti metrů. Hruď má úzkou, čelo se směrem nahoru zužuje, směrem dozadu je zkosené. Hřbet má vyklenutý. Kůže modře břidlicové barvy je zbrázděna hlubokými rýhami. Uši jsou velké a ploché. Kly dosahují délky 2 až 2,5 metrů. Na předních nohách má 4 kopyta a na zadních 3. Žije v tropické Africe na jih od Sahary a jezera Čad až k jezeru Ngami. Má rád teplo a vlhko, nebojí se ani zimy. Živí se výhradně rostlinnou stravou. Žaludek má jednoduchý, játra malá, slepé střevo nadmíru vyvinuté. Tenké střevo Slona je zakroucené a dosahuje nesmírné délky. Varlata jsou v dutině břišní. Děloha je dvourohá.
ARKADIJ: Za něco se mi zachytla noha.
NIKODÝM: Trhni silněji - zřejmě ti zapadla do apendixu.
ARKADIJ: A je to, prostrčil jsem hlavu do žaludku, tady je místa, vidím překrásnou klenbu a světlo: sem tam blikají nějaké ohně - nádhera.
NIKODÝM: To jenom svítí různý shnilotiny, nenech se rušit, jen kupředu s písní na rtech.
ARKADIJ: Jejej, někdo mi zezadu vrtí zadnicí, pokouší se proniknout do zadku.
NIKODÝM: Dyť jsem ti říkal, aby sis pospíšil, ale ty pořád jaká je to nádhera... Támhle vzadu je tasemnice, potvora mazaná - rozhodla se vyměnit pána, chce se dostat do chobotu jednoduše, spolu s tebou - bez tebe by v chobotě nepřežila, tamní klima se pro červa nehodí.
ARKADIJ: Tasemnice! Tasemnice! No tak rychle, rychle - do žaludku. Uf, teď už jsem celý v žaludku, lehnu si tady na hromádku přežvýkané trávy a trochu si odpočinu. Hej, Nikodýme, slyšíš mě? Číhá tady na mě nějaké nebezpečí?
NIKODÝM: Nespi, Arkadiji, všude kolem je kyselina! Pomaž se slizem a hurá na cestu. Hledej otvor vrátníku - je jako černé slunce na nebeské klenbě, máš ho přímo nad hlavou. No dobrá, jen něco zakousni, najdi si nějaký nestrávený banán, abys měl dost sil, a zažeň hlad.
ARKADIJ: Je tu tak příjemně, vůbec se mi odsud nechce. Tolik různého jídla, můžeš si vybrat, co hrdlo ráčí, ale nejvíc je ho rostlinného původu. Kdyby tu tak ještě byla televize... Ááá, kyselina mi spaluje podrážky - radši rychle do jícnu!
NIKODÝM: Musíš si pospíšit, jak se trochu zpozdíš, stráví tě a vezeš se zpátky, jenže v jiný formě.
V tu chvíli sebou začíná hlava Slona škubat, Slon otevírá tlamu a ze spodního rtu mu kapou sliny, vypadá to že Arkadij překonal vrátník. Slon se Arkadijem očividně dáví. Ten rozumně využívá dávivá nutkání a postupuje jícnem do hltanu. Chobot Slona se nafukuje a zvětšuje - a Arkadij do něj proniká. Sluhové Slona přicházejí k hlavě Slona, podpírají chobot, zasouvají do něj ruce, zachytí hlavu Arkadije a vytahují ji ven.
ARKADIJ: Uši, uši, pozor, uši. Áááá! (jeho hlava vylézá z chobotu.)
NIKODÝM: A je to, narodil se nový ŽVCH!
ARKADIJ: Aha...
Sluhové Slona otáčejí Slona a odvážejí ho za obzor.
ARKADIJ (křičí): Na shledanou, Nikodýme, kdy se uvidíme?
NIKODÝM (se svěšenou hlavou): Sbohem, Arkadiji... ať se ti vede, šťastlivče!

Teď je v Chobotě Žijícím Člověkem,
a já zase Sedícím V Mraveništi.
Jak se to mohlo stát? - já jsem na něj čekal.
Čekal jsem na slona, jako čukča -
na východ slunce po dlouhé zimní noci,
jako nevěsta - na příchod ženicha do ložnice
a jako ženich - na věno nevěsty!
Jako hladový horník, co v červenci
čeká na výplatu za duben.
A on přišel, jenže nevybral si mě (pláče).

A mravenci se poschovávali, pomysleli si, že začalo pršet, ó, tvorové maličcí, viděli jste to, Slon, takový velikán, jako šedá planeta - odešel, zmizel v kosmické dálce a není známo, kdy se opět vrátí. Ale já budu čekat - to už je můj osud...
Okolní svět se noří do tmy, v hudbě zaznívají motivy samoty a smutku. Nahoře se rozsvěcují hvězdy a vytvářejí souhvězdí Velké Slonice. Padla noc.