Když na jaře roku 2003 ve Spojených státech a v Británi vyšel v novém vydání román Gordon, pozoruhodnou knihu české rodačky Edith Templetonové, byl nabízen jako nové vydání kdysi zakázané knihy. Přitom však kniha jménem Gordon ve Velké Británii nikdy zakázána nebyla. Silně autobiografický román, ve kterém autorka dokumentuje sadomasochistický vztah, napsala Edith Templetonová v roce 1966 pod jménem „Louise Walbrooková“. Ostatně tak zní i jméno hlavní hrdinky. Podle tiskové zprávy nakladatelství Penguin byla kniha vydána nakladatelstvím New English Library, ovšem téměř okamžitě po vydání zakázána. Upoutala prý však pozornost pařížského krále erotické literatury Maurice Girodiase, a ten ji ve svém nakladatelství Olympia v roce 1968 vydal...

Paní Templetonová je Češka, dodnes česky velice dobře mluví (ovšem stejně tak dobře mluví německy, francouzsky a samozřejmě anglicky), jež po odchodu z Československa prožila celý svůj život v zahraničí a zachytila jej v podobě polofiktivních textů. Sama říká, že nic v jejích románech není fikce, že vše je naprosto autentické zachycení jeho života – a tímto důrazem na autobiografickou fikci je předchůdkyní jednoho z významných trendů současné literatury. A vzhledem k tomu, že její životní osud hraje v románech tak významnou roli, nebude od věci se na chvíli u něj zastavit. Narodila se roku 1916 v Praze jako Edita Passerová. Její matka si jako mladá vzala za manžela muže dvakrát staršího než ona, malá Edith byla vlastně nechtěným dítětem a tato skutečnost se poté odrazila hned v několika jejích prózách, mimo jiné i v Gordonovi. Prvních několik let života strávila s matkou ve Vídni, ovšem na počátku dvacátých let, po vzniku samostatné republiky, se přestěhovaly na zámek v Jirnech (otec jednoho dne přišel ve Vídni domů z práce a zjistil, že žena i dítě jsou pryč), kde malá Edith vyrůstala. Jakožto dívce ze zámožnější, aristokratické rodiny se jí dostalo vzdělání na francouzském gymnáziu, po jehož ukončení začala na pražské univerzitě studovat medicínu. Ve dvaadvaceti letech se však provdala za Angličana Williama Templetona a v roce 1938 s ním odjela do Anglie. Do Čech se nikdy na delší dobu nevrátila. Její manželství s Templetonem, opět zachycené v Gordonovi, nebylo šťastné. V dlouhém rozhovoru uveřejněném v listu Guardian paní Templetonová vzpomíná, jak přijela do Anglie z Prahy s několika knihami, ty si vyrovnala v novém domově v knihovně, načež její manžel knihy přejel pohledem a dostal hysterický záchvat nad svazkem z díla Oscara Wildea – že prý „takové svinstvo ve slušném britském domě tolerovat nebude“. Dnes paní Templetonová s hořkostí v hlase vzpomíná, že jí trvalo téměř deset let, než zjistila, že její manžel je vlastně frustrovaný homosexuál. A tak jej opustila. Na samotném sklonku války, když se vrátila z pobytu v Německu, kde tlumočila u válečných soudů (předtím pracovala na britském ministerstvu obrany a rovněž u americké armády), prožila v Londýně krátké, leč intenzivní a osudové setkání s Gordonem, které pak literárně ztvárnila o nějakých dvacet let později ve své nejlepší a nejslavnější knize. Tu vydala pod pseudonymem a teprve nyní, když už všichni, kdo v knize vystupují, jsou dávno po smrti, souhlasila s vydáním pod vlastním jménem. „Můj pozdější muž mne jako spisovatelku nebral příliš vážně, a tak když vyšel Gordon, ani se nenamáhal knihu prolistovat. Kdyby ji ale začal číst, asi by mě trefil šlak.“ Za svého druhého manžela, významného lékaře Edmunda Rolanda, se provdala v roce 1956 a odjela s ním do Indie, kde působil jako osobní lékař nepálského krále. Edith Templetonová během svého pobytu v Indii potkala řadu významných osobností, mimo jiné se seznámila i s Nehrúem a Dalajlámou. Po návratu z Indie cestovala po Evropě, chvíli žila v Paříži, Lausanne, v rakouském Salcubrku, až se nakonec s manželem usadila v italské Bordigheře nedaleko Janova, kde žije sama dodnes.

Svou literární kariéru odstartovala Edith Templetonová velice záhy, ba dokonce tak záhy, jak to jen šlo: první text uveřejnila již v deseti letech v německy psaných novinách Prager Tagblatt. Česky nic nepublikovala a až po emigraci do Anglie napsala (anglicky) svůj první román Summer In the Country (Léto na venkově, 1950), v němž zúročila inspiraci nádherným prostředím jirnského zámku. Hned následujícího roku přidala ještě dva romány Living On Yesterday (Žít ze vzpomínek, 1951) a The Island of Desire (Ostrov vášně, 1951), které jsou oba situovány do fascinujícího prostředí Prahy dvacátých a třicátých let. Většinu látky použité v těchto románech pak Edith Templetonová ještě recyklovala do krátkých povídek publikovaných v časopise New Yorker – knižně vyšly v roce 2002 pod souborným názvem The Darts of Cupid (Amorovy šípy).

Postavy románů a povídek Edith Templetonové nejsou doma nikde a paradoxně všude – a to hlavně díky své jazykové výbavě. V tomto ohledu jistě stojí za zmínku, že zcela samozřejmě předpokládaná znalost němčiny, francouzštiny a angličtiny, která se objevuje v románu na každém kroku (a stejně tak v osobních rozhovorech s autorkou) je vlastně jen další nostalgickou vzpomínkou na dobu, která byla celistvá, kdy Evropa byla pozoruhodně kulturně sjednocena. Určitá odcizenost v jazyce se stane charakteristickým rysem všech autorčiných próz. Zatímco třeba Nabokov si angličtinu dokonale osvojil a taková Lolita je až exhibicionistickým představením důvěrné znalosti nového jazyka, u Edith Templetonové vždy najdeme nějaký cizí element – jako by jazyková zkušenost odrážela tu osobní, doma všude a zároveň nikde. Díky tomu se jí daří dosahovat zajímavých efektů odcizení.

Kulturní šok zažívá Edith během svých dvou cest do šedivé Prahy, jež je příkrým protikladem zámožného meziválečného města v průběhu šedesátých let. Vypravěčka povídky „Známost s kavárny“ přijíždí do Prahy a rozhodne si pár dní v hlavním městě zpříjemnit náhodnou známostí. Shodou okolností však při druhé návštěvě zjišťuje, že tento náhodný milenec byl agentem tajné policie. Kromě ponurého portrétu Prahy i celé socialistické společnosti nabídne příběh i velice vtipnou pointu.