Nakladatelství Viking, které je součástí koncernu Penguin, před několika týdny uvedlo na trh pozoruhodnou knihu české rodačky Edith Templetonové. Kniha byla nabízena jako nové vydání kdysi zakázané knihy, a skutečně: příchuť zakázaného ovoce jí vynesla značnou pozornost médií – z nichž většina ochotně přejala tvrzení marketingového oddělení Penguinu.

Kniha jménem Gordon ve Velké Británii ale nikdy zakázána nebyla. Silně autobiografický román, ve kterém autorka dokumentuje sadomasochistický vztah, napsala Edith Templetonová v roce 1966 pod jménem Louise Walbrooková. Ostatně tak zní i jméno hlavní hrdinky. Podle tiskové zprávy nakladatelství Penguin byla kniha vydána nakladatelstvím New English Library, ovšem téměř okamžitě po vydání zakázána. Upoutala prý však pozornost pařížského krále erotické literatury Maurice Girodiase, a ten ji ve svém nakladatelství Olympia v roce 1968 vydal. Pro zajímavost, stejný příběh lze nalézt na internetových stránkách nakladatelství Pantheon, které knihu vydalo v USA. Příběh o objevení zakázané knihy přejala i kritika, konkrétně časopis New Yorker a deníky Daily Telegraph a Guardian.

Legenda o zakázané knize zní zajímavě, jistě knize přinese mnohé čtenáře, kteří by si titulu nikdy nevšimli. Leč není tak úplně pravdivá. Za prvé, kniha jménem Gordon v Anglii ani nikde jinde nikdy zakázaná nebyla. Za druhé, nevyšla v šedesátých letech dvakrát – respektive ve dvou různých nakladatelstvích. New English Library byla totiž součástí Olympia Press. Ještě k cenzuře, časopis Times Literary Supplement přichází v pravidelné rubrice NB se zajímavou poznámkou, totiž že kniha mohla být zakázána jen stěží, neboť v Anglii – navzdory představám a očekáváním – žádný ústřední cenzorský úřad neexistoval. Je sice známý případ Milence lady Chatterleyové z roku 1960, kdy se kniha dostala až před soud, nicméně právě její úspěch v soudní síni povzbudil vydatele k větší volnost. V roce 1966 tak už byly běžně dostupné knihy jako Lolita, Obratník raka či Nahý oběd (všechny vydávané nakladatelstvím Olympia Press).

Příběh o zakázané knize je tedy taková hezká marketingová stylizace – naznačuje, že kniha je něčím skandální a pověst zakázané knihy má knize dodat na váze. Inu, on tento román skutečně šokující je (anebo alespoň byl ve své době), ovšem zdaleka ne tím, co implikuje pověst zakázané knihy, totiž explicitními popisy sexuálních aktů. Je šokují něčím jiným. A o to je zajímavější. Především je zarážející velmi přesvědčivý autobiografický rozměr knihy.

Text působí od začátku jako silná osobní zpověď, niterné ohlédnutí za vývojem a náhlým koncem jednoho vztahu. Autobiografickou dimenzi vlastně posiluje i současné vydání – Edith Templetonová se rozhodla v 87 letech vydat román pod svým pravým jménem. Možná ji k tomu povzbudil značný kritických ohlas jejích sebraných povídek, které vyšly pod názvem Amorovy šípy a jiné povídky – za ně si mimochodem vysloužila pochvalu třeba i od Gora Vidala, který ji v recenzi přirovnával k Edith Whartonové. Nebo chtěla ve vysokém věku konečně promluvit o zkušenosti, jež ji zasáhla na celý život. Anebo samozřejmě obojí.

Ať už je tomu jakkoli, postava Edith Templetonové je nepochybně velice zajímavá. Autorka je původem Češka, narodila se v roce 1916 v Praze do zámožné rodiny, dětství strávila na zámku na českém venkově, vzdělání získala na francouzském Lyceu a v roce 1938 se provdala za anglického občana a odcestovala s ním do Velké Británie, kde pracovala v armádě – dosáhla hodnosti kapitána. Psát začala na sklonku padesátých let – v roce 1956 se odstěhovala se svým druhým mužem do Indie, v roce 1957 vydala svou první povídku v časopise New Yorker. Dnes žije Edith Templetonová na italském pobřeží.

Vypravěčka románu přijíždí krátce po druhé světové válce do Londýna, kde se setkává s enigmatickým psychiatrem Robertem Gordonem. Ten ji nepřitahuje fyzicky ani chováním, přesto se mu po pouhé půlhodinové známosti oddá na lavici v parku. Od samého začátku je jasné, že se jedná o vztah extrémně submisivní – Gordon se Louisy zmocňuje vždy brutálně, bez jakékoli milostné předehry. S trochou nadsázky by šlo říct, že ji tak trochu znásilňuje. A to nejen fyzicky nýbrž i verbálně: veškerá slovní komunikace se omezuje na Gordonovy příkazy nebo klinicky chladné rozbory Louisiných komplexů a psychických stavů. Navíc vše probíhá ve značně studené atmosféře – Louisa se nedokáže přimět, aby Gordona oslovovala vlastním jménem. Co se týče popisů sexuálních scén, je Templetonová – na dnešní poměry – až neobyčejně puritánská. Vše se odehrává v náznacích a vyprávění zcela postrádá dnes rovněž obvyklé sadomasochistické rekvizity. Proto lze-li román Gordon nějak charakterizovat, pak spíše jako knihu psychologickou než vysloveně erotickou. Lépe řečeno, Gordon zkoumá podobné téma jako deset let předtím Příběh O Pauline Réageové nebo Obraz, který pod pseudonymem Jean de Berg napsala manželka Alaina Robbe-Grilleta.

Jistě pozoruhodné je i to, že přes veškerý chlad ve stycích mezi vypravěčkou a titulním hrdinou není román omezen na rozměr pouhého sexu, nýbrž má i silnou citovou dimenzi, zejména pak na straně vypravěčky. Pomineme-li pikantní téma submisivního milostného vztahu, které ostatně dnes – poté, co se výše zmíněný Příběh O stal klasikou – už zdaleka nepůsobí tak šokujícím dojmem, pak je bezpochyby nejzajímavějším aspektem románu jeho slovní rozměr. Román je jakýmsi pozůstatkem, památníkem doby, ve které se běžně tvořil dnes zcela běžně používaný psychologický, nebo lépe řečeno psychoanalytický žargon.

Gordon je tak dobrodružstvím nejen erotickým a milostným, ale především lingvistickým. Autorka hledá slova, jimiž by vypravěčka popsala své zvláštní prožitky a vypořádala se s Gordonovými znásilňujícími analýzami. V neposlední řadě je kniha významná jako dokument. Široké čtenářské obci dnes totiž pomůže připomenout onu zajímavou skupinu soustředěnou kolem neméně zajímavého nakladatele Maurice Girodiase. Knihy vydané jeho Olympií jsou dnes v Evropě ceněnou antikvářskou položkou, ovšem tituly mají význam i literární: u nás některé z Girodiasových knih už vyšly, hlavně ty, které dosáhly celosvětové proslulosti (třeba Lolita), mnoho dalších na vydání stále čeká – třeba Kainova kniha Alexandra Trocchiho a podobné romány by jistě obohatily naše povědomí o vývoji literatury v druhé polovině dvacátého století. „Zakázaný román“ Edith Templetonové by se jistě měl objevit v českém překladu – už jen pro své dokumentární kvality.