Nanao Sakaki (1923), japonský básník a poutník se po čtrnácti letech znovu toulá se svým českým přítelem Jiřím Weinem (který od začátku 80. let žije s japonskou ženou v horách středního Japonska) po Čechách a Moravě. V minulých dnech zamířili do Bratislavy za Egonem Bondym - a v Olomouci v Divadle hudby Nanao recitoval 7. října, byl hostem festivalu Poezie bez hranic.

Nanao Sakaki je japonským souputníkem amerických beatniků. Už v roce 1963 za ním přijeli Allen Ginsberg a Gary Snyder do Japonska, později přijel on za nimi do USA, se Snyderem podnikl přednáškové turné po Austrálii, s Ginsbergem se v roce 1990 společně procházeli květnovou Prahou (a Nanao pak ještě v Olomouci na univerzitě předsedal ekologickému shromáždění).

Jiří Wein se s Nanaem seznámil v Novém Mexiku v roce 1980, spřátelili se a Weinovým prostřednictvím Nanao do Československa v roce 1990 přijel.
Ve Weinových překladech tehdy vyšly Nanaovy básně v útlém svazku v nakladatelství Pražská imaginace. Před dvěma lety připravilo nakladatelství Jitro nový výbor, k němuž Wein napsal také předmluvu. Tři básně z tohoto vydání přetiskujeme.

Životopis
Narozen v prosté a chudé rodině
Vychodil jen obecnou školu
Postarat se sám o sebe se naučil ve čtrnácti
Přežil bouře, jednu za druhou:
Kulky, hlad i betonovou pustinu.

Denní strava: miska neloupané rýže, zelenina,
Rybky, trochu vody a spousta větru.
Radost mu dělají děti a ženy,
S rolníky, rybáři, tesaři a kováři
Sdílí krůpěje potu,
Kašle na mýdlo, šampóny,
Toaletní papír a noviny.

Teď i jindy
Rád saje zimolezový nektar,
Poletuje s vážkami a motýly,
Klábosí se střízlíky zimními,
Zpívá s kojoty,
Plave s velrybami
A objímá skály, v nichž spí dinosauři.

Cítí se jako doma mezi aljašskými ledovci,
V mexické poušti, v tasmánském pralese,
V údolí Dunaje, v mongolských stepích,
Na sopkách ostrova Hokkaidó
a na korálových útesech Okinawy.

A - jednoho slunečného letního jitra
Pěšky se tiše vytratí
A nezanechá po sobě ani stín.
o letním slunovratu 1993

Sbohem Allene Ginsbergu
Nejdřív se pokus o to, co zvládneš!
Na co nemáš, na to se vybodni!

Na horské stezce zlatého orla
Pohupují se nachové zvonce květů
Smrtelně jedovatého rulíku, halucinogenu.

"Já nedozrálá bledězelená tykev,
Co si mám počít?"

"Posaď se vně své mysli!
Vzlétni a nech mozek dole!
Svět je pouhý sen, klidně zešil!"

Kdo mi snědl výhonky šťovíku,
mé nejoblíbenější zeleniny
- opice, jelen, divočák nebo medvěd?

"Toužíš-li po lásce,
Vyplač se pod klenbou svého chodidla!
Když je ti skvěle,
Směj se na dně svého pupíku!"

Tam hřmí ticho v nebesích.
Tady sýkorka probleskne větvovím.

Je za pět minut věčnost.
Ahoj, jarní vánku,
Kdy se zase vrátíš?
1997

Praha
Bylo nebylo
Byl jsem jednou brusičem skla v Praze.
Jmenoval jsem se
Rainer Maria Rilke.

Bylo nebylo
Byl jsem jednou houslistou v Praze.
Jmenoval jsem se
Franz Kafka.

Bylo nebylo
Byl jsem jednou zahradníkem v Praze.
Jmenoval jsem se
Karel Čapek.

Bylo nebylo
Byl jsem jednou sládkem v Praze.
Jmenoval jsem se
Nanao Sakaki.
pohoří Daisecu, Japonsko, září 1988