Japonského básníka a tuláka Nanaa Sakakiho (1923, Kagošima) již čeští čtenáři mohou znát z útlého svazečku, který mu v roce 1991, kdy spolu s Allenem Ginsbergem navštívil Československo, vydala Pražská imaginace. Pro mnohé byl Sakaki nezapomenutelným objevem.
Jeho poezie se v lecčem podobá tvorbě jeho přítele a mnohem známějšího básníka Garyho Snydera - oba svým psaním zprostředkovávají čtenáři svou vnímavost k okolní přírodě, k jiným druhům, jejich básně jsou plné upřímnosti, humoru a nadsázky. A také upozorňují na skutečnost, že jednou z nejdůležitějších zbraní v boji o záchranu bohatství divočiny a čistoty vzduchu a vody je imaginace, změna pohledu.

Jdi pěšky, bez peněz na Hokkaidó a zpět, pak si promluvíme…
Setkání s útlou knížkou japonského básníka Nanaa Sakakiho pro mě bylo skutečným objevem hned ze dvou důvodů. Často jsme ve škole při přednáškách z japonské literatury narazili například na básníky haiku, putující krajinou, jinde na poustevníky čínské taoistické tradice, odcházející rozjímat do hor, na dávné čínské básníky, kterým bylo na cestách "nebe pokrývkou a země polštářem", na příhody o zenových mistrech, žijících s žebráky pod mostem, na japonské horské poutníky šugendó, obcházející horské svatyně a vodopády a snášející pak s sebou lidem dolů do údolí trochu té svatosti. Bylo to nádherné, bylo to inspirativní - ale zdálo se to být vzdálené v hloubi věků. Bylo v tom něco sympaticky spřízněného s naším víkendovým trempováním po lesích, něco z romantiky dnešních batůžkářů, objíždějících autostopem zeměkouli, i něco podstatně spřízněného s Nevrlého českou tuláckou Biblí, Karpatskými hrami - ale působilo to dojmem muzejního exponátu, čehosi nadobro převálcovaného nesentimentální moderní dobou. A proto na mě teď Nanao, který - jak se píše v předmluvě Jiřího Weina - tohle všechno opravdu uskutečňuje, působí tak trochu jako dobré zjevení. Cítím něco osvěžujícího a útěšného, poněvadž vidím, že tradice putujících básníků žije i dnes a má se k světu: Snad není ještě všechno ztraceno.
Objev číslo dvě: Nanaovy básně. Dalo práci se do nich začíst: nebyly vybroušené jak ze salonu. Fuj, zdály se mi takové neliterární. Takové prvoplánové a nerecitativní. Ale vždyť i samo Nanaovo jméno - "sedmý syn" ostatně implikuje spíš někdejší festovní rolnickou dřinu než sáhodlouhé úvahy. Slova spíš pravá, než krásná, jak by asi řekl patron taoistů Lao-c'. Byly to totiž ani ne tak krasomluvné básně, jako spíš na papír zachycené chvíle pravdy a jasného vidění, jaké se člověku dostavují po celodenní námaze z práce na poli nebo po dlouhém pochodu krajem s batohem na zádech, chvíle, ve kterých si člověk cosi jasně a nezvratně uvědomí. V Nanaově případě nejspíš ze všeho pocit začlenění mezi obyvatele Země a - je to poněkud "profláknutý" výraz, ale je to naštěstí tak - i pocit odpovědnosti za to, co s touto Zemí dál bude. Díky za takové lidi.