Román Marco a Mattio patří k nejzdařilejším dílům Vassalliho tvorby. Byl napsán v době, kdy měl již autor ujasněny cesty, kterými se hodlá ubírat. Od neoavantgardního experimentování počátečních děl se v tomto období již dosti razantně distancoval a je zcela oddán své nové vášni - jako poutník putující v čase a prostoru neúnavně hledá příběhy, které by stálo za to vyprávět.

Jeho cesty jsou spletité, vedou do minulosti daleké i včerejší, klikatí se do budoucnosti, křižují severní Itálii, nejraději Piemont či Lombardii, ale občas se jim zachce zamířit třeba až na jih poloostrova a na horkou Sicílii nebo do cizích krajů. Jedno mají společné - zastaví se tam, kde narazí na něco podivuhodného. A protože lidský život je plný takových podivuhodností, zastaví se u člověka. Vassalli vyjádřil své přesvědčení jasně: “Co jiného by měli lidé vyprávět a poslouchat, než své vlastní příběhy?”

V tomto románu se Vassallimu podařila pozoruhodná věc: zkombinoval legendární motivy s historicky doloženou, byť nevýznamnou událostí, a když vše zaplnil svou fantazií, vzniklo jedinečné dílo. Hned na prvních řádcích knihy je čtenář seznámen s jejími dvěma hrdiny. Mattio je reálná historická postava, obyčejný člověk z masa a kostí, který za svou nesmrtelnost vděčí profesoru Cesare Ruggierimu, primáři jedné z prvních psychiatrických klinik v Evropě, jenž v Mattiově životopise vylíčil jeho neobvyklý osud - cestu k šílenství a ukřižování sebe sama za záchranu světa.

Druhý představitel, don Marco, by se mohl jmenovat také Ahasver, Cartaphilus či zkrátka jen věčný nebo bloudící Žid. Této legendární postavě evropské literatury vtiskl Vassalli vpravdě ďábelské rysy. Jeho pojetí není bez zajímavosti, neboť z představy potrestaného vysmívače, jak ji po staletí předávala křesťanská tradice, vytvořil cynického zabijáka. “Z mých rukou se řine krev” vyznává se postava “Kristu Mattiovi”, jenž se znovu vrátil na zem.

Již v úvodu si autor klade otázku: “Zachránil Mattio svět?” Většina lidí se jen pousměje nad podobnou hypotézou, “ale ve světě ovládnutém zdravým rozumem se občas, k našemu štěstí, objevují lidé, kteří kolem nás zblízka projdou a potom zmizí, nesouce si s sebou nespočet otázek, na které by bylo příliš jednoduché nebo příliš hloupé odpovědět...”. Co je pravda a co ne? Co je normální a co není? Co dobré a co zlé? Tyto stěžejní otázky jsou skrytě přítomny v celé knize. Existují vůbec odpovědi? Jestli ano, pak není nikdy snadné je nalézt, protože události v lidském životě nelze kategorizovat. Nejsou černobílé, ale barevné a tato barevnost a pestrost pohledů dýchá i z Vassalliho románu.

A proč si autor ke svému příběhu vybral právě dona Marka? “Je to postava, která ví lépe než kdo jiný, že žít výhradně uvnitř lidských horizontů může způsobit nevolnost a nejlepším lékem proti takové nevolnosti je nechat bloudit pohled a myšlenky mezi nebeská tělesa, která visí tam nahoře nad našimi hlavami.” Don Marco ztělesňuje “touhu po poznání života mimo člověka - v rostlinách, hmyzu, v horách, ve vzdálených světech.” Tato touha sbližuje oba hrdiny a poutá je i k jejich autorovi. Stala se důvodem, který, jak on sám říká, mu dal podnět, aby je hledal a oživil. Ale Vassalli po těchto postavách sáhl také pro “pohádkové a tragické prostředí, v němž se pohybují.”

Marco a Mattio - ďábel a bůh, zlo v mnoha podobách a nezištné dobro vedoucí až ke zničení svého hlasatele. Dvě protichůdné postavy, jejichž životy se vzájemně prolínají, tak jako se mísí dobro se zlem v životě člověka.

Děj knihy je velmi bohatý a je nesnadné načrtnout jeho základní linii, aniž by se zároveň nenarušila ojedinělá atmosféra, jakou se podařilo autorovi v díle vytvořit. V malé vesničce v alpském údolí Val di Zoldo se jednoho jarního dne objeví cizinec, který vzbudí v místních obyvatelích nemalou zvědavost. Představí se jako teolog, kněz a milovník přírodních věd pocházející z Německa a nechá si říkat don Marco. Své dny tráví na procházkách po lesích a horách, kde sbírá nerosty, byliny a hmyz pro svá studia.

Don Marco se pro své podivínství sice stane terčem pomluv, ale získá si i své obdivovatele, dva chlapce, jenž ho doprovázejí a které učí znát přírodu a hvězdnou oblohu. Jedním z nich je Mattio Lovat, syn chudého obuvníka, ten druhý je Mattiův přítel Michiele. Brzy po Markově odchodu otřese celou vesnicí děsivá událost. Na Nový rok před ranní bohoslužbou najde Mattio vykradenou faru a v ní znásilněnou a nelidsky zavražděnou farářovu neteř. Ihned si vzpomene na tři záhadné muže, které potkal cestou na faru a mezi nimiž rozpoznal i zmizelého dona Marka. Tím se životy obou protagonistů tajemně a navždy spojí.

Mattio vyroste a stane se po otci obuvníkem. Zamiluje se do bohaté dívky Lucie, ale jsa málo bohatý a urozený, nedostane ji za ženu. Tento neúspěch ho natolik sblíží s Michielem, že do jejich vztahu vstoupí “nečistota”, která bude Mattiovi působit mučivé výčitky svědomí. Proto se svěří donu Tomasovi, horlivému kazateli hrozícímu příchodem Antikrista, jehož ztotožňuje s Napoleonem. Mattio opustí rodnou vesnici a vypraví se za prací do Benátek, kde se opět setká s tajuplnou bytostí dona Marka, vystupujícího tentokrát v roli lékaře.

Léta ubíhají, do Itálie přitáhnou francouzská vojska, po nich Rakušané a také malý svět údolí Zoldo poznává revoluci, nemoci a hlad. Jeho obyvatele nejvíce sužuje pelagra, nemoc z hladu vedoucí až k šílenství. Také Mattio se stane její obětí, jeho utrpení začíná na začátku roku 1800. Dojde k přesvědčení, že jeho posláním je obětovat svůj život za záchranu světa před Antikristem. Raduje se z vlastních útrap a ve svých představách se ztotožní s Kristem.

Čtenářovu pozornost upoutají paralely, které Vassalli vytváří na stránkách svého románu mezi utrpením Mattiovým a Kristovým. Tak jako se Kristus na poušti omyl od nečistoty těla postem a modlitbou, tak se Mattio osvobodil kastrací od tělesných hříchů. V jedné z epizod symbolizujících Kristovo bičování je Mattio zbit hlídkou rakouských vojáků, v následující epizodě se zřítí do trnitého křoví a trpí stejně jako Kristus při korunování trním. Tak jako Kristus do Jeruzaléma odchází Mattio do Benátek a nakonec se sám ukřižuje. Jeho “pašije” tímto však nekončí, neboť se mu nepodaří zemřít. Jeho život zhasne po krátké době v benátském blázinci San Servolo, kde se také naposled setká s donem Markem. Umírá v roce 1806.

Autor vynikajícím způsobem vykreslil psychologický vývoj hlavního hrdiny. Dítě Mattio - tabula rasa - touží po vědění a po poznávání světa kolem sebe. Jeho reakce na příchod dona Marka je něčím zcela přirozeným v izolovaném prostoru, v němž se Mattio pohybuje a kde se odpovědi na otázky řeší rázně a jednoduše: to, co člověk nechápe, se nemá snažit pochopit, protože to není v jeho možnostech, je to sféra nadpřirozena, a ta spadá do kompetence boží. Mattio představuje typ člověka, který se s takovou odpovědí nesmíří, hledá dál a ptá se, přitahován magickou silou dona Marka.

Zásadní vliv na Mattiův vnitřní život má postava jeho otce. Otec představuje sexuální nevázanost, smyslnost a určitou hrubost a zvířeckost. Možná je to právě on, kdo svým špatným příkladem přivede Mattia na cestu odříkání a směřování do sféry duchovní.

V Mattiově milostném životě sehrají důležitou roli dva lidé. Vztah k Michielemu pro něho znamená okusení něčeho zakázaného, po čem musí nutně následovat trest. Sexualita (jejíž součástí jsou u hlavního hrdiny i homosexuální sklony) představuje něco, s čím se protagonista nemůže smířit, a tak si ve strachu vzpomene na pasáž z Evangelia: “Svádí-li tě tvé oko, vyloupni je, ruka, usekni ji” Mattiova osobnost má ale i druhou stránku, čistou a plnou ideálů, symbolizovanou platonickou láskou k Lucii.

Tak jako Foscolo své Poslední dopisy Jacopa Ortise či Calvino Barona na stromě, zasadil i Vassalli své dílo do doby, jenž se stala v italských dějinách symptomatickou - představuje alegorii nedokončené revoluce, jevu, jenž se v italské historii nesčetněkrát opakoval. Časové rozpětí děje románu je asi půl století, limity tvoří narození a smrt hlavní postavy, tedy roky 1761 a 1806.

Jedná se o dobu velkých politických změn, kdy Evropou otřásají napoleonské války a liberální myšlenky osvícenství. Severní Itálie se ocitá na rozhraní dvou dob - končí slavná benátská republika Serenissima, byvše obsazena Francouzi, kteří ji následně předají Rakušanům. Tak se stane, že i v myslích Italů zapustí kořeny touha po zlepšení životních podmínek a získání svobody. Francouzi měli pověst osvoboditelů, kteří vyvrátí starý nespravedlivý řád, avšak Napoleonova vojska jen zvětšila břemeno bídy prostých obyvatel a odtáhla příliš rychle na to, aby zlikvidovala systém sociálních privilegií šlechty a církve. Je to doba velkých nadějí a velkého zklamání. Přítomnost autora ve vyprávění je zcela neskrývaná, projevuje se neustálými komentáři událostí, jež potkávají hrdiny románu.

Autor líčí subjektivní prožitek své postavy a sám, často s notnou dávkou ironie, předloží čtenáři vlastní hodnocení. Také si vyhrazuje prostor pro své úvahy týkající se současnosti. Celá kapitola nazvaná Zoldo začíná popisem údolí tak, jak vypadá dnes - pěkně udržované domky, po většinu roku neobývané, jen v zimě před nimi parkují auta s německou poznávací značkou.

Svou současnost Vassalli popisuje s určitým nádechem melancholie a otevřeně vyjadřuje svůj negativní vztah k moderní době. Do takových popisů s oblibou zasazuje slova dialektální, čímž dosahuje vynikajícího kontrastu mezi odcizenou atmosférou moderní doby a drsným půvabem dávných příběhů. Dalším podobným místem je kapitola, v níž se popisuje Mattiova cesta do Benátek. I samotný Mattio vnímá Benátky jako mrtvé město bez duše a zosobňuje tak pocity autorovy, který je v knize nazývá městem šperků a bižuterie, gondol a amerických a japonských turistů, pouhým bezduchým skanzenem.

Autor svými vstupy zabraňuje čtenáři, aby se zcela ponořil do příběhu; spíše ho udržuje ve stejném postoji, jaký má on sám, v určitém nadhledu nad děním v knize, nedovoluje mu identifikovat se plně s postavami. Reálie svého příběhu zná autor velmi dobře. Jazyk díla je velice bohatý a oplývá především výrazy z místního benátského nářečí. Vassalli často uvádí lidová přísloví a nevyhýbá se podrobným popisným pasážím a výkladům, až může mít čtenář občas dojem, že má před sebou historický dokument.

Velice silná kritika docílená ironickým tónem zaznívá z autorových úst proti tehdejší církvi. Znázorňuje ji jako mrtvou instituci, která nežije to, co hlásá, a uchyluje se k různým psychologickým manipulacím a ideologické propagandě. Autor také kritizuje primitivní lidovou zbožnost, hraničící často s pověrčivostí, a ukazuje, jak si člověk vytváří o světě zkreslené představy, když neužívá rozumu a slepě a fanaticky věří. Chudoba je další jev, na který autor svým příběhem poukazuje.

Chudoba v jeho příběhu zásadním způsobem determinuje život postav a jejich štěstí. Postavy románu nejsou žádní hrdinové, které by utrpení činilo vznešenými a přibližovalo by je k Bohu. V roli hrdinů mohou vystupovat jen blázni a jejich hrdinství autor vysvětluje reálnými fakty. Tím tedy vznešenost jejich činů dostává zpět na roveň všedního života. Naši hlavní hrdinové se naposledy setkají v blázinci a don Marco poté zmizí. Byl vykoupen ze svého zlého údělu, Mattiova oběť ho zprostila viny. A Mattio zase může vděčit svému autorovi, že ho zachránil od nicoty zapomnění.

Internetové odkazy:
http://www.einaudi.it/einaudi/eng/cinema/vassalli02.jsp
Stránky v italštině a angličtině poskytující stručné informace o románu a autorovi.

Bibliografie:
P. Mauri, Il Vangelo secondo Vassalli, in: L'opera imminente (Diario di un critico), Einaudi, Torino 1998, str. 145–149.
J. Pelán, Vassalliho obrazy z hlubin času, in: S. Vassalli, Nespočet, Paseka, Praha – Litomyšl 2003, str. 247–266.
G. Ioli, Introduzione a S. Vassalli, in: Ombre e destini, Guida, Napoli 1983, str. 5–8.
L. Mondo, I candidi eroi di Vassalli nell'Italia degli ideali a pezzi, in: "La Stampa – Tuttolibri", 23. 6. 2001.