Sebastiano Vassalli patří na italské literární scéně k solidním autorům a je potěšitelné, že se jeho romány pravidelně vydávají i v češtině, zejména zásluhou překladatelky Kateřiny Vinšové. Vassalli debutoval experimentálními prózami, později se jeho doménou staly historické romány, proložené občas eseji na významná společenská a kulturní témata. Knihou, kterou nedávno vydalo nakladatelství Paseka–Pistorius, se Vassalli nevzdaluje ze své současnosti, ale pojímá ji vlastně jako historii – odtud titul Archeologie přítomnosti. Vypravěč, sám nezasahující do děje, je životopiscem manželské dvojice svých přátel, v jejichž společensky a politicky aktivních životech jsou obtisknuty všechny hlavní změny a síly, které hýbaly euroatlantickou civilizací od šedesátých let dodneška.

Jeho přátelé Leo a Michela Ferrariovi jsou původně učitelé, pak díky dědictví spíše rentiéři, a již v bouřích osmašedesátého roku patřili mezi vůdce všech protestních akcí. Leo se později snažil reformovat výuku na střední škole, kde působil, ale neúspěšně se střetl se žáky, rodiči, kolegy i úřady. Později se dvojice zapojila do protestu proti všemu, co doba přinášela, a jejich venkovská usedlost se stala centrem vyděděnců: prostitutek, vandráků, alternativních umělců, zaběhlých a zraněných zvířat. Angažovali se v boji proti atomové hrozbě, zbrojení, sociální nespravedlnosti, prostituci, ničení přírody, klasické medicíně, globálnímu oteplování, porušování lidských práv apod. Leo byl dokonce na pár let zvolen do italského parlamentu a vydal několik úspěšných politických knih, přeložených i do cizích jazyků. Poté co se jejich vztah začal tímto vnějškovým nasazením hroutit, a poté co výchova adoptovaných dětí ztroskotala, byli zavražděni právě svým adoptivním synem.

Po literární stránce je Vassalliho vyprávění průzračně jednoduché: silný a stále intervenující vypravěčův hlas vypráví většinou lineárně, civilně, kultivovaně až nivelizovaně, bez okras a efektů. Tím, jak na prostoru nějakých sto devadesáti stran ubíhají roky a desetiletí, hrdinům se dělají vrásky na čele a šediví jim vlasy, působí příběh jako skromná epopej naší doby a jejího na první pohled ordinérního plynutí. Přesto má v sobě kniha velký vnitřní náboj a je nepřetržitě „napínavá“, ačkoli se v ní vlastně nic zásadního neděje. Málokterý spisovatel by si na takový minimalismus troufl a málokterý spisovatel má tak jistou ruku, aby takový úmysl dokázal dovést k výbornému výsledku. Srovnejme Archeologii přítomnosti například s banálností nedávno přeložené Culicchiovy knihy Kolo, kolo mlýnský, která je také záměrně jednoduchou skicou současné italské společnosti.

Po příjemném zážitku však čtenáře na konci Vassalliho čistého a suverénního vyprávění čekají dvě kaňky. Tou menší, na první pohled zanedbatelnou, je vypravěčova informace, že Leonovi a Michele byly po smrti, dle jejich předchozího přání, odebrány orgány k transplantaci (s. 189-190). Připomeňme, že jejich mrtvoly byly nalezeny až druhý den po vraždě, a musely být navíc podrobeny pitvě. V nejlepším případě tedy mohlo dojít k odebrání orgánů nějakých čtyřiadvacet hodin po smrti, a to lze odebrat tak nanejvýš vlasy na paruku. Určitě bychom Vassallimu takový lapsus odpustili, kdyby to nebyl teď už nepřehlédnutelný signál něčeho, co knihou skutečně několikrát prosvítá: čtenáře totiž opakovaně napadá, jestli to autor s tou angažovaností hrdinů nepřehání, jestli podobná kumulace nejrůznějších občanských bitev a vyhraněných postojů je vůbec možná a jestli to vše nepůsobí jako nechtěná parodie. Záležitost s orgány rozhodně parodií je a toto zjištění má nepříjemnou vazbu na všechny dosavadní pochybnosti.

Větší kaňka spočívá v tom, že v odvíjení občanské epopeje manželů Ferrariových čekáme nějaké poučení, nějakou funkci, poslání, ke kterému příběh směřuje. Něco takového skutečně na posledních stránkách objevíme (s. 188) a s velkými rozpaky musíme číst tato slova:

„Všechno pomíjí. Lidé se honí jeden za druhým, žijí spolu, snaží se jeden druhého překonat, pečují o sebe, okrádají se, vzpomínají na sebe, zabíjejí se a dělají spoustu dalších věcí, ale pod tou horlivostí, která je na povrchu, se nic důležitého neděje. Svět si jde, kam chce sám, a ne kam bychom chtěli my, aby šel. Zvolal jsem nahlas: „Takoví pitomci!“ a myslel jsem pochopitelně ne Lea a Michelu, ale i na tisíce lidí, o nichž se píše v encyklopediích a historických knihách. Na světce, vynálezce, kacíře, na mučedníky všech vyznání a všech kauz, na průkopníky všech změn... Na všechny ty, kteří v každé době obětovali životy, aby byl svět dokonalý, a za cenu strádání a s vynaložením obrovského úsilí se jim podařilo dovést ho tam, kde je teď, na okraj propasti. Zavrtěl jsem hlavou. Ještě jednou jsem zopakoval: „Takoví pitomci!“

Neobyčejná protestní dobrodružství Leona a Michely budou hodnocena různými čtenáři velmi odlišně podle toho, jaké postoje oni sami zastávají. Ovšem říci na konci takovéhoto románu, že svět si jde stejně, kam chce, je od Vassalliho nejapnost a je to zmrzačení jinak velmi ladného vyprávění, které si rozhodně zasloužilo lepší epilog.