Mladá autorka Juli Zehová (nar. 1974 v Bonnu) je odborníkem na poli mezinárodního práva, dlouhodobě se zabývá problémem evropské integrace a v současné době píše na stejné téma doktorskou práci. Orli a andělé (2001) je román o lásce, smrti a umírání, o rauši a sebedestrukci, o obchodu s drogami a válce na Balkáně.

Dá se říci, že pro postavu Maxe je šňupání kokainu, tento tak výrazný motiv, také cestou k poznání?
Neřekla bych, že šňupání je cestou k poznání, pro Maxe je to především cesta k sebezničení. Cestou k poznání je to jenom do té míry, do jaké může být sebezničení cestou k poznání. Je to cesta – kterou bych nedoporučovala – k dosažení absolutního konečného bodu, a toho se myslím Maxovi podaří dosáhnout. Poslední dvě tři strany románu považuji za určitý obrat k optimističtějšímu a nadějnějšímu pohledu na svět. Kokain v tomto případě není hlavním prostředkem, je to spíše jen nástroj.

Má to vliv na formu románu?
Ano, především to má význam z jazykového hlediska, jazyk pracuje s podivnými příměry, které nepopisují přímo věci, ale míjejí je, je to pokřivený pohled na svět. Tento pohled ve spojený s postavou Maxe: například když je pod vlivem drogy, řeč se zrychluje, jeho vidění je podivnější – to se samozřejmě silně projevuje na stylistice. Šňupání a doprovodné vize tak provázejí sestupnou křivku Maxova života.

Maxův pohled na svět činí z tohoto románu subverzivní dílo, stejně jako odhalení skutečností kolem pašování drog. Bylo Vaším úmyslem napsat subverzivní román?
Nechtěla jsem napsat subverzivní román v politickém smyslu – ačkoli román má jistě i politické prvky – ale jedná se především o podvratnost v psychologickém smyslu. Kniha popisuje psychologickou kariéru ve světě, který je na scestí, stejně jako všechny postavy. Je to samozřejmě velmi extrémní pohled na svět. Mnoho čtenářů tento román přesto vnímalo jako společenskou analýzu. Mým cílem skutečně nebylo napsat společenskou kritiku, ale na přijetí románu se ukázalo, že to mnoho lidí takto čte.

Román je velmi pečlivě propracován, těžko si představit, že byl psán tak spontánně, jak o tom hovoříte.
Ale ono je to skutečně tak, já píšu zcela bez konceptu a většinou také bez jasné představy o konečné podobě. Román měl původně asi 2000 stran, a z těch jsem pak vytvořila konečnou verzi, jako mozaiku, jako koláž. Různé časové roviny a fragmenty jsou výsledkem této kombinace. Koncept celé knihy vznikl až poté, co jsem na ní dva roky pracovala.

Pracovala jste také v lipském Literárním institutu jako host.
Tato má činnost vlastně začala neformálními setkáními s přáteli a studenty, měli jsme takový literární kroužek. V Institutu jsem učila psaní, praktické semináře, a intenzivně jsem se zabývala literárními perspektivami. Literární perspektiva textu je mé oblíbené téma. Auktoriální perspektiva v moderní německé literatuře už téměř neexistuje – já pracuji na tom, dále rozvinout ich-formu jako způsob moderního vyprávění.

Chcete se dále profesionálně zabývat právem?
Ano, rozhodně. Právnická činnost se ovšem dá těžko skloubit s psaním, hlavně z časových důvodů.

Plánujete podívat se ještě do Bosny?
Určitě příští rok, mám tam hodně přátel, a také budu letos vydávat antologii mladých bosenských autorů. Do Bosny mě to potáhne stále znova. V Německu vyšla v posledních letech celá řada románů o Bosně, které kombinují fikci se zpravodajstvím. Pro mě osobně je důležitější emocionální, literarizovaná zkušenost.