V pátek, 21. května 2004, byla v haagském Muzeu písemnictví (Letterkundig Museum) udělena nejdůležitější nizozemská literární cena P.C.Hooftprijs. Cenu v hodnotě 60 000 eur získal za své dosavadní prozaické dílo haagský rodák Cees Nooteboom (1933). S tímto náruživým cestovatelem a Evropanem, pobývajícím kromě v Amsterodamu střídavě i v Berlíně a na Menorce, se čeští čtenáři mohli seznámit osobně při jeho vystoupení na veletrhu Svět knihy v květnu 1999. Spolu s několika nizozemskými i českými kolegy tehdy vystoupil na literárním večeru v pražské Arše, kde předčítal svůj Následující příběh (česky Mladá fronta, 1992, přeložila Olga Krijtová), a ne právě lehko se vyrovnával s tím, že v předvečer jeho cesty do Prahy dala porota literární ceny Libris před jeho románem Allerzielen (Dušičky) přednost Proceduře Harryho Mulische.

Nooteboom nikdy nebyl doma prorokem. Příznačná je historka, kterou líčí v jednom rozhovoru (Vrij Nederland, 22.11.2003): „Onehdy jsem předčítal z Následujícího příběhu v kostelíku v Kortenhoefu. Ukázalo se, že knížku téměř nikdo nezná. Povídám: nejspíš ji máte v knihovně. Vyšla jako prémie k Týdnu knihy v roce 1991. Tady byly recenze mizerné, ale je přeložena už do třiceti jazyků. Legrační, co?“ Udělení této významné nizozemské literární ceny Nooteboomovi proto provází v komentářích i v slavnostních proslovech přídech „pozdě, ale přece“. Než porota prohlásila o jeho prozaické tvorbě: „co se týče literární síly, šíře záběru a původnosti patřící k tomu nejlepšímu, co za posledních padesát let v Nizozemsku vzniklo“, předcházelo mnoho zahraničních cen (m.j. německá Hansischer Goethe-Preis, Rakouská státní cena pro evropskou literaturu 2003 atd.) i široký čtenářský ohlas, zejména v německé jazykové oblasti. Nooteboom si okruh německých čtenářů během 80. let ze svého tehdejšího berlínského bydliště systematicky vybudoval neúnavným předčítáním, rozhodující roli pro závratný úspěch Následujícího příběhu pak sehrála počátkem devadesátých let pochvalná zmínka v televizním pořadu Literární kvartet Marcela Reich-Ranického. Při náhodném setkání na ulici, jak Reich-Ranicki líčí v jednom rozhovoru z roku 1994, ho pak prý Nooteboom upozornil na svůj předchozí román přeložený do němčiny Rituály (česky Prostor, 1999, přeložila Veronika Havlíková) a od té doby v Německu jeho věhlas nehasne. A tak nedávno vznikla například německá rozhlasová nahrávka kompletního románu Allerzielen (Dušičky) v autorově podání, u příležitosti Nooteboomových sedmdesátin zahájilo nakladatelství Suhrkamp vydávání jeho sebraných spisů.

Je z čeho vybírat: debutoval v roce 1955 a vedle románů, povídek, poezie a divadelních her píše také četné dojmy z cest (ve skutečnosti spíš eseje a úvahy o umění, publikované původně časopisecky – v 50. letech v časopise Elsevier, v 60. letech v deníku De Volkskrant, pak v Avenue), eseje o výtvarném umění atd. Svou čerstvě získanou cenu chce použít k cestě do Japonska, přičemž své zážitky opět ztvární literárně.

Bezvýhradného domácího uznání se Nooteboomovi dostává ze strany Nizozemského literárního fondu pro produkci a překlady (NLPVF), který od svého vzniku v roce 1990 všemožně podporuje nizozemskou literaturu v cizině. Když v roce 1993 tvořilo Nizozemsko a Vlámsko „těžiště“ Frankfurtského knižního veletrhu, byl Nooteboom, v tom okamžiku shodou okolností čerstvý laureát evropské ceny Aristeion za román Rituály, největším magnetem a významně přispěl k tomu, že nizozemsky psaná literatura v následujících letech pronikla nejen do Německa, ale postupně i do dalších zemí.

Arnon Grunberg líčí, jak při společném čtení v australském Adelaide v roce 1997 Cees Nooteboom zdvořile, ale rázně přiměl místní knihkupkyni, aby doplnila zásobu jeho titulů a umístila je v obchodě na nápadném místě. Totéž pak zařídil i pro Grunberga. K obrazu těžko dosažitelného kočovníka držícího se stranou nizozemského literárního pískoviště, schopného obchodníka s vlastními knihami i postrachu překladatelů, jemuž ješitnost ani umělecké rozmary nejsou cizí, je třeba doplnit tedy ještě jeden odstín – téměř otcovskou starostlivost a kolegialitu, nejen vůči Grunbergovi, ale třeba i vůči našemu Jáchymu Topolovi, s nímž předčítal před lety v Arše. Při uvádění nizozemského překladu Topolovy Noční práce projevil Nooteboom nevšední ochotu (jeho doporučení umístil nakladatel na titulní stránku), později se zapojil i do vyjednávání tvůrčího pobytu, nepřestal sledovat vývoj a v osobním dopise se podělil o své zkušenosti z podobných zahraničních pobytů, jen aby věc dospěla ke zdárnému konci. Nooteboom-tulák a průkopník autostopu prostě nenechává své souputníky na holičkách.

 aktuální bibliografie