Básnířka Kateřina Rudčenková poprvé vstoupila na pole prózy - v Torstu jí vyšla kniha povídek Noci, noci. Zdá se ovšem, že sázka na méně známé jméno a aureolu mládí tentokrát nevyšla. Nabízí se totiž srovnání s další autorkou Petrou Hůlovou, debutující loni v témže nakladatelství. Rudčenkovou sice jistá část čtenářské obce zná, do médií a širšího povědomí by však její jméno vstoupilo pravděpodobně až s prozaickou prvotinou. V případě titulu Noci, noci se však žádný literární zázrak neodehrál.

Povídky souboru spojuje především postava hlavní hrdinky Anny. Texty mají podle všeho určité autobiografické ladění, které je pro debuty současnosti tak typické - a tento titul bohužel trpí všemi známými nešvary prvotin. Hlavním hrdinou se tak stává hlavně autorské ego, neustále reflektované ze všech stran, analyzované v nejrůznějších (citových) situacích.

Problém je ovšem v tom, že autorka nenabízí ani žádný strhující pohled na svůj krátký život, ani originální formu nebo novátorský postup. Anniny příběhy redukuje na banální všednodennosti, jejichž vršení je místy až nesnesitelné ("Daleko víc mě vzrušuje, když pod oblečením vyvstávají obrysy tvého těla, než když jsi nahá" s. 20). Dokonce ani metaforika jejích textů není nijak zajímavá ("Slovenka v křesle před námi - její ryšavé vlasy jsou teď osvětleny červeným proudem světla a její hlava plane jako žhavý kotouč" s. 25). Přitom se zdá evidentní, že jí jde o prostotu vyprávění, jako by chtěla silně zapůsobit strohostí projevu. V tom případě ovšem musí mít co sdělovat.

Formální ozvláštnění funguje jen ve vypravěčské rovině - K. Rudčenková přechází (bez upozornění) z ich-formy do er-formy a zpět; s touto figurou však nakládá tak svévolně, že v závěru prostě nenese žádný význam. Anniny osudy se týkají především jejích nenaplněných vztahů s muži - vymyká se jedině první kapitola, v níž hrdinka "účtuje" se svými traumaty s dětství a vyrovnává se s bolestivými vzpomínkami na rodiče. Od začátku nastoluje jakousi "snovou" rovinu, ve které si ovšem později obsedantně libuje - postavy si své sny vyprávějí téměř na každé druhé straně; jako v případě mnoha jiných literárných děl však sny nevytvářejí smysluplnou paralelní rovinu ani neobohacují ústřední děj, ve své prázdnosti naopak působí jako zcela zbytný ornament.

Dalším dnes už snad povinným rysem autobiografického debutu je reflexe vlastního psaní - nejen že Anna je básnířka, ale zároveň si vede deník; i do něho má čtenář možnost nahlédnout.

Zároveň je však evidentní, že autorka má jistou zkušenost s literárním světem - výtka by snad tentokrát neměla padnout pouze na její hlavu, ale na nekritického vydavatele, která uveřejnil zcela nezralou prózu.