Je tato kniha generační výpovědí? (Byla tak pojmenována v Hospodářských novinách). Těžko ji takto nazývat pouze na základě reálií, které užívá, motivů odcizení a hledání a toho, že mluví o sexu, alkoholu a drogách. To je dost málo. K tomu, aby byla generační výpovědí, jí chybí myšlenka, která by určitou generaci spojovala. Některé pasáže knihy navíc působí jako pouhé útržky deníku, ostatně žánru dnes tolik oblíbeného (kdo by se nechtěl dozvědět něco intimností o komkoliv), jednoho zastydlého třicátníka, který nikdy nepřekročil svoje ego a zkusil zazářit už téměř ve všem (kromě psaní prózy). Odsoudit ji proto jako knihu špatnou by ale bylo omylem. Jirousovo psaní má kvality, které nelze opomíjet.

Příběh začíná v sedmdesátých letech a trhavě s časovými distancemi postupuje až do současnosti. Stěhování na venkov, základní škola, návrat do Prahy, lásky, nelásky, problémy s prací a penězi. Situace naprosto modelové a banální, které nutně prožívá většina lidí, přesto podané se silným emočním a citovým nábojem. Jirous je sice servíruje s odstupem a nadsázkou a často ironizuje, přesto nedokáže zakrýt pocity hledání a nezakotvenosti. Nevyhýbá se dobovým a místním reáliím. Jmenuje konkrétní místa i postavy. Mluví přímo ke čtenáři, jako by s ním chtěl vést dialog. Občas ho osloví či proloží text řečnickou otázkou. Na druhou stranu se silně konfrontuje s vlastním psaním. Považuje ho za své zrcadlo a nedílnou součást sebe sama. Kniha sice nemá přímo deníkovou formu, některé situace ale působí jako z deníku vytržené. Tento dojem podtrhuje Jirousova upřímnost. Těžko však rozlišit chvíle, kdy skutečnost opouští a začíná fakta přikrašlovat. Jak sám říká: „Skutečné zážitky se neodehrávají nikde jinde než v prostoru samotné hlavy.“

Každá jednotlivá povídka žije vlastním životem. Obsahově se vzájemně neprolínají, ani na sebe přímo nenavazují. Přesto je jejich stavba podobná, a například některé postavy se objevují hned v několika z nich. Všem společná je pouze osoba vypravěče, potažmo tedy autora. Děj je vždy načrtnut velmi zběžně - jako síť, do které jsou vplétány úvahy, momentální pocity a spojení. Příběh slouží pouze jako rámec k úvahám. Je k nim však v protikladu svým tempem a nábojem. Má rychlejší spád. Kupředu jej posouvají krátké úsečné věty a dialogy. Jirous se navíc snaží jakoby oprostit od vědomého budování textu a psát automaticky. S tím korespondují i další opakovaně užívané postupy: neukončené věty, „nakousnuté“ ale nedopovězené myšlenky, stopy volných veršů. Žádné složité větné konstrukce, čistý a přehledný text. Linie příběhu však časem slábne a pozbývá důležitosti. Je překryta množstvím postřehů a asociací. Tady je rytmický protiklad k dialogům a větám, které nesou děj. Tempo se zvolňuje. Podstatné jsou detaily a Jirous pro ně má cit. Zastavuje se u zdánlivě obyčejných scén a situací, pohrává si s nimi a hledá v nich kouzlo. Užívá přitom mnohovrstevnatých a velmi nápaditých přirovnání a metafor. Právě jejich obraznost a květnatost v kontrastu s jednoduchostí příběhu je jedním ze základních znaků Jirousova psaní. Dalším je roztěkanost fabule, přeskakování a odbočky. Má smysl pro rytmus a gradaci, ale nezdržuje se příliš popisy prostředí či postav. Jejich psychologii líčí zprostředkovaně skrze promluvy a reakce, což budí dojem, jako by mu v těchto chvílích docházela fantazie.

Forma Jirousova psaní je zajímavá, i když nijak novátorská. Látka však pokulhává. Dokáže sice být zábavný a poutavý, ale témata jsou banální a otřepaná, a lehká bulvárnost po které občas sáhne, jim na přitažlivosti nepřidá. Navíc skloňuje JÁ ve všech pádech. Pokud se mu ale podaří překročit sebestřednost a pustí uzdu své představivosti nejen v úvahách, ale také při volbě příběhů a postav, má jistě předpoklady získat si čtenáře.