Sto let uplynulo roku 2003 od narození významného francouzského autora, který je ale v Čechách neznámý. O Jeanu Tardieu se říká, že se snažil navrátit francouzskému verši ztracený rytmus a melodii. Rafinovanou hrou s obyčejnými slovy vytvořil dílo neobyčejné hloubky, dílo temné, ale jasné, směšné, ale pesimistické, lehké, ale obtížné.

Jean Tardieu (1903-1995), básník a dramatik, se v něčem podobá známějšímu kolegovi, Jacquesi Prévertovi. I on schovává pocity úzkosti bytí za hravou poezii. V roce 2003 mu vyšlo Dílo (Oeuvres de Jean Tardieu, Gallimard, 1596 s.), ale též korespondence s Rogerem Martinem du Gard, Lettres croisées 1923-1958 (Gallimard, 430 s.), dále dosud nevydané texty v publikaci Milovník divadla (L´Amateur de théâtre, Gallimard, 250 s.), sborník Dada (Mango, 44 s.). Přílohu mu věnovalo zářijové číslo časopisu Poésie a revue univerzity Lumière Lyon-II.

Jean Tardieu nebyl ani neznámý, ani nepochopený, ani zapovězený autor. Pravidelně publikoval, byl oblíbený jak u čtenářů, tak mezi kolegy. Jen jako by se neuměl řádně trefit. V době, kdy byl v módě surrealismus, Tardieu měl jiné zájmy. Za války psal vlastenecké básně, komunistické ideje mu nebyly cizí, ale odmítal komukoli a čemukoli sloužit. Byl přítelem Raymonda Queneaua, podobně jako on se rád pouštěl do formálních a slovních hříček, avšak aktivity Dílny potenciální literatury (OuLiPo) považoval za zbytečné. Jeho dramatická tvorba se po nějaký čas svezla s žánrem absurdního dramatu, stavěli ho do jedné řady s Beckettem a Ionescem, on se však pustil trochu jiným směrem. A navíc se tak špatně škatulkuje. Jeho divadelní hry jsou „básně pro divadlo“ (Poemes a jouer), některé básně zas mají vizuální podobu (Poemes a voir, pojaté jako obrazy), jiné dramatických dialogů, některé divadlení hry mají strukturu hudebního díla…

Jean Tardieu si byl dobře vědom kvalit své tvorby, měl ale dvě nevhodné vlastnosti: byl skromný, navíc psal humorné básně. Proslavil se tím, že si rád hrál se slovy, slovní komika mu učarovala. Ovšem klauny, a zvlášť ty, kteří se obracejí k dětem, nikdo nebere vážně. Tardieua mrzelo, že veřejnost takto zužovala jeho tvorbu. V jednom z dopisů z poloviny 70. let si rozhořčeně stěžuje režiséru Lambertovi, že přece není žádný šašek. Že se úplně zapomíná na další aspekty jeho tvorby, aspekt takříkajíc tragický, trýznivý, ale i fantastický, hledání věčnosti, absolutna spojené s ateismem…

Jeho matka byla profesorka hry na harfu, otec malíř, a tvorba Jeana Tardieu jako by v sobě tyto světy různých způsobů vyjádření stále nesla. V Margeries autor píše: „Jako bych vnímal a předjímal zvuk a rytmus básně, ještě než se mi vyjevila její slova, ještě než jsem pochopil její smysl, jako by význam nebyl až tak nezbytný, tvořil jen jeden z atributů slov.“