Místo, kde se děj odehrává: imaginární země, může to být v současnosti, ale i v budoucnosti.
OBSAZENÍ (Pořadí, v němž se osoby postupně objevují na scéně): SPÍCÍ MUŽ. Ve středním věku. Mluví ze spaní. DVA DOZORCI. V uniformě. INSPIRÁTOR. Za tímto pojmenováním se skrývá tyran, vůdce imaginárního státu. Je mu padesát. Jde o sangvinistu s atletickou postavou. Z prudkosti v jeho chování a v hlase, z rychlosti jeho pohybů, zkrátka z celé jeho osobnosti lze vytušit, že se jedná o bezmeznou autoritu, navíc poznamenanou krutostí a přetvářkou. To však neznamená, že by se nemohl před svou ženou rozklepat a projevit jako zbabělec. IDA. Manželka "Inspirátora". Je hezká, koketní a vychytralá. Mohlo by se zdát, že má, na rozdíl od svého muže, větší sklon k dobrotivosti. Z velké části se však jedná o vypočítavost. Přesto lze vycítit (a uvidíme to na konci hry), že má zdravý rozum, což ji činí lidštější a jasnozřivější. VELITEL H.T.O. Jde o hrozného a obávaného velitele Hlavní tělesné ostrahy, H.T.O., o všudypřítomného a bezcitného policistu v civilu. CHŮVA. Chůva Inspirátorova synovce je silná ženu z lidu, která vychovala několik dětí z tyranovy rodiny. Proto se ráda pouští s pány domu do otevřené debaty. SYNOVEC. Synovec Inspirátora. Asi desetiletý chlapec, sebejistý a arogantní. POLICISTÉ H.T.O. Jsou sice ve službě, ale oblečeni jako civilisté do nestejnorodých kostýmů: černé bundy, džíny, kombinézy, obleky - vybledlé vesty, atd. Jediné společné znaky: tmavě šedý plstěný klobouk a okovaná hůl. Dle kapacity divadla je jich méně nebo více, od pěti do dvaceti. PRVNÍ PROCHÁZEJÍCÍ SE MUŽ (dále už jen první výletník - pozn. překl.). Vzezření ad libitum. DRUHÝ PROCHÁZEJÍCÍ SE MUŽ (druhý výletník). Jsou stále spolu. PRVNÍ PROCHÁZEJÍCÍ SE ŽENA (výletnice) . Žena předešlého muže. DĚVČÁTKO. Dcera předešlé ženy. ROZHLASOVÝ REPORTÉR. Malý žoviální a korpulentní člověk, stále spěchá, na sobě má velmi nápadné, kárované sako. MARIO. Milenec Paoly. Inspirovaný a velmi pohledný mladý muž. Působí mužně a sportovně, je přirozeně elegantní, přitahuje nestrojenou upřímností. Jeho proměnlivý humor se projevuje jednou veselostí a čilostí, podruhé zamyšleným sněním, jindy rozhodností a odvahou. Každé z jeho slov, každé z jeho gest prozrazuje vášnivou lásku, jež chová k Paole. PAOLA. Milenka Maria. Je ztělesněním ženské krásy, mladosti, vznešenosti. Prožívá nejrůznější pocity: lásku i strach, důvěru i beznaděj. Svrchovaný půvab obou milenců napovídá, že jsou zároveň i dovednými tanečníky. MLČÍCÍ STATISTÉ. Hlídky, kolemjdoucí, číšníci, apod., počet ad libitum.
Poznámka: Od strany 85 do strany 95 je režisérovi ponechána volnost, což znamená, že buď snové přízraky vůbec na jevišti nebudou, a pak bude do hry zapojena pouze představivost diváků, opírajících se přitom o repliky jednotlivých postav (například rozhlasový reportér), nebo režisér přízraky zobrazí nejrůznějšími dostupnými prostředky (stíny a světla, projekce, hudba, zvuková kulisa apod.), to vše za podmínky, že těmto "zjevením" neupře nic z jejich tajemnosti, neuchopitelnosti a působivosti.

ÚVOD
Opona se zvedá, jeviště se utápí v pološeru. Přesto rozeznáváme výběžek, nalevo sestupující do prostorné, dalekosáhlé pláně. Zahlédneme v ní několik porůznu umístěných světel. Vteřiny ubíhají. Po chvíli k nám začíná doléhat neurčité sténání. Patří muži, jehož tělo je zhroucené na svahu skály (možná na některém ze schodů). Postupně rozeznáváme jeho obrysy. Zaslechneme několik nesrozumitelných slov. Muž má zavřené oči. Je zraněný? Umírá? Jde o opilce, který vyspává opici, anebo prostě jen o spícího muže, který sní? Těžko říci.

MUŽ, má vyprahlá ústa, cosi téměř nesrozumitelně mumlá.
Ale ne!... ne, ne!... ne, ale ne!... to není... to... to není... to není možné...ne, ne a ne! hlava... koně... říkám... muž bez hlavy... mrtvá hlava... která se kutálí... kutálí... ve vodě... písku... dvě malé mrtvé hlavy... dvacet... třicet... padesát... sto tisíc mrtvých hlav... řeka... voda z řeky... chomáč vlasů... modré vlasy, řeka... hluk... řeka... to je tlupa... na koni... stádo... koňů, vlasy...

Asi v polovině monologu snícího muže se objeví dvě osoby v uniformě. Jsou to dva dozorci, kteří pomalu vystoupali nahoru na výběžek a zastavili se těsně před zhrouceným mužem.

PRVNÍ DOZORCE, na svého kolegu.
Stůj!... Poslouchej!

Snící pokračuje ve svém koktavém a přerývaném monologu.

DRUHÝ DOZORCE
No co je! Nic nevidím!

PRVNÍ DOZORCE, nastavuje ucho.
No jo, je opilý!

První dozorce blikne na zem kapesní svítilnou. Když spatří snícího muže, zamíří na něj kuželem světla.

PRVNÍ DOZORCE
Ne! Jo to jinak!... Podívej!

DRUHÝ DOZORCE, udělá pohyb, jako by se chtěl na ležícího vrhnout a uchopit jej.
On umírá? Rychle, musíme ho...

PRVNÍ DOZORCE
Ale vůbec ne, ty hlupče! Buď už zticha!

DRUHÝ DOZORCE
Tak co tedy?

Na hlouček dopadá stále více světla, zatímco zbytek divadla zůstává v pološeru.

PRVNÍ DOZORCE
Tys nerozuměl? Nejsi zrovna nejchytřejší!

DRUHÝ DOZORCE, krčí rameny.
A ty? Ty jsi snad nejchytřejší?

PRVNÍ DOZORCE
Cožpak ti nic nedochází? Přesně tohle hledáme!... To je to přestoupení, které máme za úkol všude odhalovat! Sní! Je to přece spáč, ne?

DRUHÝ DOZORCE
Dobrá! Dobrá! Ale člověk si snad může povídat sám pro sebe, ne?

PRVNÍ DOZORCE, umíněně.
Ty ses zbláznil! Říkám ti, že spí. Takže se dopustil přestupku.

SNÍCÍ, pokračuje ve svém ospalém monologu.
Buďte zdráv, pane správče!... Jaký vzhled!... Opravdový divoch!... Rubíny, perly, zobák z ocele! Sklopená křídla...
(Vysíleným, sotva slyšitelným hlasem napodobuje zvuky vrzající trupmety.)
Večerka!... Večerní zvonění!... Sakra!... Muzeum barevného peří... Ženy-hadice... Slouží k napití se.
(Podivně kvoká, jako by se smál.)

PRVNÍ DOZORCE
Už to slyšíš? Spí, darebák! On si dovolí spát uprostřed města! A ještě k tomu sní! Myslí si, že může všechno!... A my ho přistihli při činu! Jsi svědek, ne?

DRUHÝ DOZORCE
Svědek čeho? Neznám ho, nic nevidím!

PRVNÍ DOZORCE
Ale slyšíš, idiote! Spí. Spí a sní, mizera!... Tak pojď! Půjde s námi na dozorčí stanici a hned potom před soud. Vleče svého kolegu k rohu, kde spí snící muž.

PRVNÍ DOZORCE, shýbá se, chce chytnout snícího za límec.
No tak, chlapečku! Ty sis dovolil spát? Vzbuď se, odporné zvíře!

DRUHÝ DOZORCE, pomáhá svému kolegovi postavit spáče na nohy.
Hej ty! Ničemo! Řekli jsme ti, abys vstal!
Spící muž, zmalátnělý spánkem, znovu padá.

PRVNÍ DOZORCE
Otevři ty bulvy, dřevo jedno! Tu máš!... Tu máš!... Chytni sel toho! My tě naučíme spát uprostřed ulice.
Surově ho popadne za hřbet pravé ruky.

SPÍCÍ MUŽ, vykřikne bolestí.
Já? Ne, ale ne!... Žádný spánek! Žádné spaní!

DRUHÝ DOZORCE
No, tak, co blázníš?

PRVNÍ DOZORCE
Nedělej ze sebe pitomce! Slyšeli jsme tě, snil jsi nahlas! Tvrdě jsi chrápal!

SNÍCÍ, je vyděšený, rukama si zakrývá tvář.
Ne! Ne! Přísahám! Nespal jsem! Nikdy nespím!

DRUHÝ DOZORCE
A co tedy? Čteš si román, ne?

SPÍCÍ MUŽ, lítostivě.
Nemocný!... Nemocný, říkám vám, nemocný...
Znovu se zhroutí, usíná.

PRVNÍ DOZORCE
S tímhle zatraceným mužským nic nenaděláme!... Tak pojď, odnesem ho! Ty ho vezmeš za nohy, já za ramena... Uf!Uf! Však ty uvidíš, ty uvidíš, chlapečku, však my tě vzbudíme!

Co řekli, to také udělají. Táhnou spáče směrem nalevo, sestupují, zatímco on dál mumlá nesrozumitelná slova. Všichni tři mizí. Opona se spouští, ale hned nato se znovu zvedá.

 

PRVNÍ OBRAZ

Stejné kulisy. Svítá v nafialovělých a růžových barvách. Napravo, v popředí, se ze tmy postupně vynořují vysokánské sloupy. Jde o sloupořadí paláce, jehož velká část zůstává neviditelná. Před námi se rýsuje výběžek, dominující rozlehlé pláni, v níž porůznu probleskují světla. V této pláni se rozprostírá město, zatím téměř úplně přikryté tmou. V popředí se sloupoví zpola rozsvěcuje. Objevuje se Inspirátor, vychází z paláce, kráčí dlouhými kroky. Je to muž vysokého vzrůstu, rozeznívá dlažbu svými okovanými botami. Když dojde na kraj terasy, jež je prodloužením sloupořadí, krátce přehlédne horizont a zvolá.

INSPIRÁTOR, silným hlasem.
Hola hola! Stráže!
(Nikdo neodpovídá.)
Kde je kdo?...
(Začíná být nervózní:)
Sakra! Kde je kdo?

Jakýsi voják rychle vybíhá do schodů, vedoucích na terasu. Doběhne k Inspirátorovi, zastaví se několik kroků před ním a postaví se do pozoru. Z toho běhu je celý udýchaný.

VOJÁK, téměř se třese.
Moje... Excelence! K vašim službám!

INSPIRÁTOR, drsně, pak i vztekle, ukazuje na temnou pláň u svých nohou.
Co to vidím? Nebo vlastně: co to nevidím? Jakže, město je skoro potmě? Jen tu a tam několik světel? Co se to děje?

VOJÁK, zajíká se.
Ale... Excelence... Já vám...

INSPIRÁTOR, zlostně jej přeruší. Víš o tom něco?

VOJÁK
Ale nic, Excelence! Mělo by se... Možná...

INSPIRÁTOR, znovu mu skočí do řeči.
Jaké: možná?... Jdi se informovat do paláce! Rychle! Zavolej do sekretariátu, do elektrárny, náčelníkovi stráže, kohokoliv! Tak jdi!... Rychle!

VOJÁK
K vašim službám, Excelence!
Udělá čelem vad a vybíhá.

V bledém světle svítání se napravo objevuje světlo, vycházející z paláce. Zároveň zaslechneme ozvěny ženských kroků. Žena zřejmě spěchá a má střevíčky s tvrdými podpatky.

IDA, objeví se na scéně, v ruce má svíci.
Co dělá můj pán... už za svítání, na této promrzlé terase... místo aby...

INSPIRÁTOR, náhle zklidněný, ale ještě hrubým hlasem.
Místo aby... místo aby: chcete snad dodat: místo abyste spal, nebo ne?
(S náhlým přílivem něžnosti:)
Na to máte právo jen vy jediná, dobře to víte, moje srdíčko!

IDA, směje se.
Já a spát? Když je potřeba tolik udělat pro blaho lidu - a jeho milovaného vůdce?

INSPIRÁTOR, znovu rozezlený, obrací se k horizontu a rozmáchlým gestem ukazuje na pláň.
Podívej! To město dole! Mělo by být osvětlené! Oslňující! Jako tomu bylo vždy! Soumrak, noc, svítání - v mém městě nic nesmí přerušit život, práci, chci říci svátek, trvalý svátek! Žádný odpočinek: musím mít možnost číst stejně tak v půlnoci jako za bílého dne. Musím slyšet vřavu všeho: dílen, nádraží, skladů, škol!... Místo toho, v tuto hodinu, na úsvitu dne, podívej, poslouchej: nic! Nic! Tma! Ticho! Poprvé za ta léta slávy a moci, od chvíle kdy úplně zvítězil můj systém!
(S dvojnásobným vztekem:)
Tak co se to děje, můj Bože!

IDA, přiblíží se až k němu, vezme jej za ruku.
Nerozčilujte se, můj milovaný Inspirátore! Je to určitě jen chvilková porucha, jen výpadek elektrárny. To se stává...

INSPIRÁTOR, dupe nohama.
To se nesmí stát! Musíme být stále ve stavu bdělosti! Žádný oddech, žádný klid, jinak...

IDA
Jinak?

INSPIRÁTOR
Jinak, jinak se nás zmocní náš nepřítel!

IDA
Jaký nepřítel? Žádný není! Jsme silnější než všichni ostatní!

INSPIRÁTOR
Náš největší nepřítel: nečinnost, nehybnost. To by znamenalo propadnout se až do hrobu!

Dva vojáci se, poté co rychle vystoupali schody, přibliží k Inspirátorovi a stoupnou si do pozoru. V tu chvíli za nimi zahlédneme třetí osobu, která prozatím zůstává ve stínu.

INSPIRÁTOR, jde k nim, vypadá výhrůžně.
No tak? Máte nějaké zprávy? Rychle! Odpovězte!

PRVNÍ VOJÁK
Excelence... jistý... vůdce... by si s vámi rád promluvil.

INSPIRÁTOR
Jaký vůdce? Tak ať mluví! Proč tolik tajností?

VOJÁK
Promiňte, Excelence: přeje si s vámi mluvit... z očí do očí.

INSPIRÁTOR
Dobrá! Nechte nás!
(K Idě:)
Vy také, moje sladká tvářinko!
(Ke třetí osobě:)
Tak pojďte!

Oba vojáci sklapli podpatky, zasalutovali a vzdálili se tak, aby bylo jisté, že nic neuslyší. Jasně však vidíme, že jsou pověřeni sledovat scénu, takže znehybněli v pološeru a zůstali ve střehu. Ida se s lítostí vzdaluje a Inspirátorovi ještě láskyplně zamává. Třetí osoba, velitel H. T. O., to jest Hlavní tělesné ostrahy, udělá několik kroků směrem k Inspirátorovi a zastaví se. Je oblečen velmi uboze, v civilu. Jeho obličej je bledý, bezvýrazný, jeho gesta jsou pomalá a vypočítaná.

INSPIRÁTOR
Tolik ztraceného času! Kdo jste? Jdete mi říci něco... o té náhlé tmě? Vypadá to, jako by se všude zastavil život! Co to znamená?

VELITEL H. T. O, rozpačitě.
Excelence, to, že jsem si dovolil požádat vás o rozhovor... a to hned... je proto...

INSPIRÁTOR, rozzlobeně jej přerušuje.
Žádné řeči! Ptal jsem se: kdo jste?

VELITEL H.T.O.
Velitel H.T.O., vaše Hlavní tělesná ostraha, Excelence. Nikdo nezná mé jméno. Ani vy.
(S humorem, ale smutným.)
Ani já!

INSPIRÁTOR, už mírněji.
Tak co se děje? Nějaká špatná předzvěst?

VELITEL H.T.O.
Ach Bože, Excelence. Vůbec nic o tom nevím, ale tuto noc se stalo něco znepokojivého, něco velmi znepokojivého.

INSPIRÁTOR
Nějaká technická závada? Nějaká nehoda? Ihned zjistěte, jestli jde o nějaké selhání, chybu, omyl - a hlavně mi to neprodleně oznamte.

VELITEL H.T.O.
Možná jde ještě o něco vážnějšího...

INSPIRÁTOR, jako kdyby štěkal.
Jakže?

VELITEL H.T.O, popojde ještě blíž k Inspirátorovi a mluví k němu skoro úplně potichu.
Excelence, naši agenti - a je jich hodně - jsou velmi schopní, naši agenti, vaši agenti, infiltrovaní do lidových mas, už měli podezření...

INSPIRÁTOR, jeho netrpělivost vzrůstá.
Na co měli podezření?

VELITEL H. T. O., naznačuje mu, aby byl trpělivý.
Ano, myslíme si to už několik týdnů, ale...

INSPIRÁTOR, přerušuje ho.
Několik týdnů? A nechali jste to být? A na nic jste mě neupozornili?

VELITEL H.T.O.
Excelence, račte mi prominout, víte dobře, že podle služebního postupu nesmíme zasáhnout okamžitě. Musíme umět poslouchat, čekat, nastražit léčky, sledovat stopy. A nakonec...

INSPIRÁTOR, vybuchne.
A nakonec, nakonec! Budete už mluvit srozumitelně?

VELITEL H.T.O., jako by se trápil.
Nakonec, nakonec... A právě... teď... máme důkaz... že se připravovala
(tajuplně, skoro úplně potichu)
... nějaká věc!

INSPIRÁTOR, ohromený.
Nějaká věc! Řekl jste: nějaká věc!... Ale to je nesmysl! Říkám: to je nemožné!

VELITEL H.T.O, přesvědčivě.
A přesto je to pravda, Excelence. I když se to zdá být nepochopitelné a...
(Otočí se k městu, zpola ponořenému do tmy, ukáže na něj rozmáchlým gestem)
A tohle je první viditelná ukázka... řekněme, té "věci".

INSPIRÁTOR, zkroušeně.
Pěkná nehoda ! Ve městě je tma, nikdo nic nedělá, ticho jako v hrobě...

VELITEL H.T.O.
Navíc si naši agenti myslí, že jde jen o zkoušku...
(opraví se),
chci říci, o první pokus. Taková... zkouška, výstraha... před zločinem...!

INSPIRÁTOR, rudne.
Výstraha! To je mi slovo! Však oni uvidí, co udělám s tou jejich výstrahou! Je nutné okamžitě vyhledat odpovědné činitele, ty nejvýše postavené! Budou souzeni a potrestáni! Budou podrobeni výjimečnému řízení! Vyhlašuji pohotovost! Je nutné, aby se ve městě co nejrychleji obnovila pracovní disciplína, abych co nejrychleji mohl slyšet tlouci jeho srdce tak jako moje!

Sotva dořekne tato slova, ozve se z hloubi města rachot, přerušovaný houkáním sirény. Zároveň se postupně, ale v dosti rychlém sledu začnou rozsvěcovat jednotlivé městské čtvrti, světlo se šíří po celém městě, zažíhají se elektrické svítilny, okna mrakodrapů, začnou blikat světelné nápisy.

INSPIRÁTOR, jako opilý radostí, bere strážníka za ruku a otočí ho směrem k městu.
Podívej, blbče! Podívej! Tohle je ta vaše "výstraha"! Byla to jen běžná porucha elektráren, normální porucha! Tak už tomu rozumíte, co? Stačí, abych dal rozkaz - i v duchu - a všechno se srovná.

VELITEL H.T.O.
Se vší uctivostí, Excelence, se vší uctivostí vás prosím, vaše Excelence, abyste se nepoddával zdání! Víme, a to vás ujišťuji, víme, že se "něco" připravuje.

INSPIRÁTOR, vztekle.
Chci důkazy! Skutečné důkazy! Činy, doznání, viníky!

VELITEL H.T.O., snaží se jej uklidnit.
Ó! Excelence! To není tak jednoduché! Tisíce špiónů, plnících vaše příkazy, teprve začínají tušit, že nejde jen o jediného člověka - promiňte, Excelence - nejedná se pouze o jediného občana, který by se ocitl mimo zákon. V tom případě by stačilo jedno slovo, jeden zákrok... nebo jeden nápad - a byl by znovu poslušný.

INSPIRÁTOR, živě.
Co navrhujete?

VELITEL H.T.O.
Tak nejdříve, kdyby se vaší Excelenci zachtělo a na jeden den, na jeden jediný den se ponížila natolik, že by se stala tou nejponíženější z ponížených, ponořila se do davu, otevřela oči a uši...

INSPIRÁTOR, ironicky a pohrdavě zároveň.
Já nejsem jako vaši lidé. Já nejsem špión!

VELITEL H.T.O., s hořkostí.
Jsme vašimi špióny, a tedy nepostradatelní, Excelence! To dobře víte! Bez nás by nebyl stát! Nebyl by dozor! Nebyla by poslušnost!

INSPIRÁTOR
Já vím, já vím, jste stejně tak důležití jako šakalové v mrchovišti!
(provokativně se směje:)
Hlavně si to, co říkám, nevykládejte nijak špatně!

VELITEL H.T.S., krčí rameny.
Na urážky jsme zvyklí!... Ale dejte na moji radu, Excelence, udělejte to, co já: oblékněte se jen tak halabala, jako kdokoliv! Holič vám udělá takový účes, aby bylo těžké vás kamkoliv zařadit. No, a pak vyjděte z vašeho paláce. Zapadněte do davu. Budete mluvit s tím, s oním: tu tam vyseknete poklonu těm nejprohnanějším dívkám, tu tam se přiopijete v nějakém zábavném podniku. Bude-li potřeba, šlápnete na nohu nějakému opilci, šťouchnete do nějakého mladého pitomečka. Rozpoutá se rvačka. Lidé se začnou udávat. A tak se pozná, kdo spí a kdo bdí... Bude však zapotřebí trpělivosti! Za jeden den se toho nedozvíte tolik jako tisíce...
(se skřípající ironií)
"šakalů", chci říci špionů!

INSPIRÁTOR, pohrdavě.
To je všechno, co mi můžete navrhnout jako důkaz, jako univerzální lék?

VELITEL H.T.O.
To ještě není lék, jde jen o to, abyste si stanovil diagnózu. Věřte mi : co lepšího může být pro hlavu státu, než taková masážní koupel! S ní všechno začíná a končí. Co člověk, to případ! Kolik lidí, tolik uší!

INSPIRÁTOR, nevrlý.
Budu o tom přemýšlet. Ale teď je nejdůležitější, aby se velké bdění obnovilo a už se nezastavilo. Mé dílo, to obrovské dílo, které obdivuje celý svět a kterého se celý svět obává, je, že jsem zakázal spánek! Ano, podařilo se to díky genialitě jednoho z našich vědců, to vím, ale přínos mé geniality je, že jsem dokázal jít dál, proti jeho vůli využít ten úžasný vynález a zdesateronásobit sílu našeho lidu. Co budu živ, nikdo nezpochybní konečný výnos. Doba spánku je nenávratně pryč. Hrozivým způsobem zbrzdila rozvoj lidstva. Spánek je zločin: ti, kteří se mu poddají, musí být přísně potrestáni.

VELITEL H.T.O., tvrdě.
Ano, a začneme u toho vědce, jehož vynález jste použil!

INSPIRÁTOR
Byl potrestán, samozřejmě že ne za onen vynález, ale proto, že nesouhlasil s tím, abych jej použil. Má smůlu. Už mu nepatří to, co vynalezl.

VELITEL H.T.O., s cynickým humorem.
Tak tedy, jestli chce vaše Excelence opravdu poznat proslavený účinek "séra proti spánku", pak neusněte na vavřínech. Vím co říkám: snažte se splynout s vašim lidem! Dívejte se a poslouchejte!

INSPIRÁTOR, jako by mluvil sám se sebou ze spaní, v nějakém snu.
Všudypřítomné bdění! Jak významná vývojová etapa! Ať už nikdo neupadne do toho ubohého spánku. Ani mladí, ani staří, ani bohatí, ani chudí! Světla, hluky, hromy, hřmění, stadion, arény, bály, trhy , lázně, kavárny a soudy! Fanfáry, ohňostroje, svatby, pohřby, velká díla, vojenské přehlídky, náboženská procesí, vlaky, které příjiždějí na nádraží, hukot nadzvukových letadel, ohlušující raketové starty, plavidla, která vyplouvají na širé moře, dav, který hučí, zločinci, kteří střílejí, policie, která odpovídá poplašnými výstřely: chci mít jistotu, že nic z toho nepřestane, že nic neusne, že zlato se bude hromadit v bankovních trezorech, že peníze budou v oběhu, že spekulanti na burze budou křičet a házet si s čísly jako s míčem, že jedni za jediný den zbohatnou, zatímco druzí spáchají sebevraždu z beznaděje, že jesle budou nacpané jako kostnice!
(Náhle zmlkne a zůstane chvíli zticha, jako kdyby měl halucinaci.)

VELITEL H.T.O., po chvíli.
A toto všechno, vaše Excelence, pochopíte, když se prostě jen projdete ulicemi.
(Zvláštním, úzkostlivým tónem:)
A uvidíte kdo jsou ti, kteří vás ohrožují: zda jsou to ti, co bdí, nebo ti, co spí.

INSPIRÁTOR
Opakuji - a vy to dobře víte - je zakázano spát.

VELITEL H. T. O.
Dejte si pozor, Excelence! Pozor na jed, který se šíří nespavostí!

INSPIRÁTOR, netrpělivě.
Jestli jsou nějací nemocní, dokážeme je lečit... Ale už dost hloupých řečí! Dejte si odchod, už vás mám dost.

VELITEL H.T.O, tvrdohlavě.
Dobrá, dobrá. Jak si přejete, Excelence! Ale ještě než odejdu, chtěl jsem vás varovat před nebezpečím.

INSPIRÁTOR, má z něj legraci.
Zařídím se podle toho!... A teď už běžte, špióne s velkýma ušima! Pochope z melodramatu! Donašeči z opery.

VELITEL H.T.O., uklání se s ironickým, ledovým výrazem.
Budiž! Nechť vás mé "udavačství" zachrání, vás, představitele státu! Váš "udavač" vám vyjadřuje hlubokou úctu.

Popojde až na kraj terasy, a ještě než zmizí, se otočí a s patřičným důrazem pronese:

VELITEL H. T. O.
S vaším dovolením, jdu spá-át!

INSPIRÁTOR, jako by se na něj chtěl vrhnout, zvedá ruku, aby jej potrestal.
Tak žádné provokace! Už dost! Už dost!

Strážník mizí. Při posledních slovech jejich rozhovoru se dva vojáci s revolverem v ruce přiblížili k terase.

INSPIRÁTOR, směrem k nim.
Zmizte! Nechte mě o samotě! Musím přemýšlet.

Vojáci sklapnou podpatky a mizí. Inspirátor zůstává sám a přechází velkými kroky po scéně sem a tam, ruce má zkřížené za zády, je ponořen do svých myšlenek. Mezitím se rozední, lampy města v denním světle blednou. Zřetelně k nám doléhá ruch ulic, sirény továren, hluk aut, vlaků, letadel atd. Hluk pokračuje i poté, co spadne opona. Trvá to jen chvilku, než se připraví další dekorace.

 

DRUHÝ OBRAZ

Opona se zvedá, před námi je interiér paláce: místnost s vysokým stropem, sousedící se zastřešenou terasou z předešlého obrazu. Zvuky zvenčí ustanou. Přepychový nábytek působí diskrétně a střídmě. Díváme se na pracovnu Inspirátora. Nalevo je veliký stůl, na něm papíry, spisy, telefony, úřední pomůcky, kolem stolu je šest židlí. Napravo je veliká postel-gauč, na ní se ledabyle povaluje Ida, na sobě má dlouhé domácí šaty. Za ní, za dvěma vysokými okny, zahlédneme stromy, mezi okny pak dvoukřídlové dveře, otevřené na terasu zalitou ranním sluncem. Inspirátor, stále ještě rozrušený, vchází dlouhými kroky z terasy do místnosti. Ida se nadzvihne na gauči a usměje co možná nejsvůdnějším úsměvem.

IDA
Proč je můj pán tak znepokojený? Nějaké novinky? Město přece začalo znovu žít. Nelahodí snad jeho zvuk vašim uším? Vždyt jsem vám říkala, že jde jen o obyčejný výpadek! (Po krátkém váhání : ) Možná o nějakou stávku?

INSPIRÁTOR
Nemluv o neštěstí! Porucha, to by ještě šlo, ale stávka!... Kdepak, šlo o něco daleko horšího: policie se domnívá, že se "cosi" připravuje. Cosi! V naší zemi, za režimu, který jsem nastolil, je něco takového nemožné.
(Zachechtá se...)
Ale je zapotřebí bdělosti. V každém případě, a o tom není pochyb, je třeba získat náskok.

IDA, poněkud znepokojená.
To znamená?

INSPIRÁTOR, se spikleneckým a zlověstným usměvem, jako kdyby předhodil ostatním dobrý vtip.
To znamená, že svolám takzvané státní "autority"!

Dojde až k velkému stolu a zmačkne zvonek, jenž se rozdrnčí na celé kolo. Za malý okamžik zaklepe kdosi na velké zadní dveře.

INSPIRÁTOR, silným hlasem.
Vstupte!

Jedno křídlo dveří se otevírá. V rámu dveří se rýsuje postava tlusté ženy ve středních letech.

CHUVA, poněkud ironicky.
Kdo je to, "moje" Excelence?

INSPIRÁTOR, je překvapený, pochechtává se.
Volal jsem soudního vykonavatele, ne tebe!

IDA, směje se.
Naše drahá chůva o tom ví možná mnohem víc než on!

INSPIRÁTOR, netrpělivý.
No dobrá, tak jdi a požádej vrchního soudního vykonavatele, aby okamžitě povolal předsedu senátu.

CHUVA
Promiňte "moje" Excelence: ale tak časně ráno?

INSPIRÁTOR
U nás se neřídíme podle hodin. Žádné ráno, žádný večer! A ještě ke všemu jde o velmi naléhavou věc. Je to příkaz, rozumíš! Nechť se ke mně předseda dostaví osobně, a to neprodleně...
(Na chvíli se zamyslí:)
Nu ovšem! Ať mi přinese kompletní znění ústavy! Nezapomeň!

Chůva se nepohnula.

INSPIRÁTOR, dupne.
No tak, rozumělas? Čekám.

CHUVA, dá se do pohybu, reptá, jako by se jí nechtělo.
Dobrá, dobrá, "moje" Excelence, už jdu!

Vzdaluje se a zavírá za sebou dveře.

INSPIRÁTOR, rozčilený.
Co si o sobě myslí ta stará potvora? Je to snad proto, že kdysi vychovala tvého "předsedu"
(to slovo vyslovuje obzvlášť ironicky),
vlastně tvého bratříčka, toho budižkničemu?

IDA, s úsměvem, jenž straní kojné.
Samozřejmě, ona je oddannost sama. Bdí nad svým pokladem. Její poklad jsme my, ta "Velká rodina".

INSPIRÁTOR, stále nadneseným tónem.
Není nic důležitějšího než státní záležitosti!

(Ticho.)

IDA
Mohu být přítomna vašemu rozhovoru s mým bratrem? Nebo mám zase odejít?

INSPIRÁTOR, stále nadneseným tónem.
Zůstaňte, madam!
(Mění tón).
Alespoň se něčemu přiučíte. Nemáte vůbec žádný cit pro politiku, nedokážete předvídat žádné nebezpečí. Říkal jsem to už tolikrát.

IDA, dotčená, ale pokračuje jakoby nic.
Je to možné. Ale cožpak jsem právě já tolikrát nerozptýlila vaše obavy před neexistujícími nebo pomyslnými nebezpečími?

Zvedá se, půvabně se protahuje, jistá svoji krásou a mocí.

INSPIRÁTOR, viditelně znepokojený a dost směšný.
Moje levhartice! Snažně váš prosím: netrapte mne právě teď, v tak těžkých chvílich! Vždyť sama víte, že situace je vážná.

IDA, jde k němu. Opravdu tak vážná, můj leoparde?
Točí se kolem něj, provokuje ho, čechrá ve vlasech.

INSPIRÁTOR, vzpamatuje se a náhle zvážní.
Přestaňte žertovat! Předseda je tu každou chvíli. To neschopné individuum je váš bratr. Víte to stejně dobře jako já. Ale tak jako tak je předsedou sněmovny reprezentantů, a my musíme dělat jako že...

Nemá čas dokončit větu: někdo třikrát a velmi zlehka zaklepe na dveře.

INSPIRÁTOR
No vida, už je tu!
(Hodně nahlas:)
Vstupte!

Obě křídla zadních dveří se doširoka rozevřou, mezi nimi se objeví silueta malého, devíti až desetiletého chlapce, střízlivě oblečeného v černý kostým . Na sobě má studentský kabátek s bílým, ohrnutým límečkem, širokou růžovou kravatu, kalhoty do půl lýtek, lakované střevíce. Pod paží drží objemný spis v zelených kožených deskách. Za ním vidíme chůvu, která jej tlačí před sebou. Ida spěchá k chlapci a něžně ho políbí na obě tváře.

IDA, mile.
Cože, ty už jsi vzhůru, můj synovče? Co tě k nám přivedlo?

CHUVA, rychle odpovídá za dítě.
Předseda, jeho drahý otec, trpí. Doktor mu předepsal odpočinek. Předseda se omlouvá, "moje" excelence. Poslal místo sebe svého syna, aby vám doručil Velkou knihu...Velkou knihu sestavy: to bylo vaše přání, že?

INSPIRÁTOR, rozzlobeně.
Ús-ta-vy, chůvo, ne "sestavy". Jsem tu snad pro legraci? A vůbec, ten zpropadený předseda nemá právo odpočívat!

IDA, zasahuje prosebným tónem.
Mějte slitování: můj drahý bratr má křehké zdraví, vždyť to víte. Doufal, že se vám zavděčí, když vám tu knihu pošle po svém synovi.
(Políbí chlapce:)
Že je to pravda, můj andílku?

INSPIRÁTOR
To je směšné! Taková role nepřísluší dítěti!

CHLAPEC, hrdě, jasným a zvučným hlasem.
Ale pročpak, strýčku? Já umím číst.

INSPIRÁTOR, zaskočený, směje se.
Vlastně máš pravdu, můj synovče. A protože je tomu tak, přečteš nám teď hned první stránky knihy, kterou držíš pod paží. Víš, co to je?

CHLAPEC, povýšeným, komickým hlasem.
Přísámbůh, že ano, muj strýčku! Je to ostraha státu, tak jak jste ji vyhlásil před komorou před dvěma lety!

INSPIRÁTOR, dupe.
Dvě chyby: zaprvé jde o ústavu, zadruhé to bylo před čtyřmi lety, protože od té doby žijeme, aniž bychom spali, to jest dvakrát déle než ostatní. Myslel jsem, že to víš?

CHLAPEC, s naivní radostí.
Ano, ano, vím to, můj strýčku! Od té doby, co... vládnete, je mi například ne devět, ale osmnáct let.

INSPIRÁTOR, spokojeně.
Výborně. Pojď blíž!

Směřuje k jedné ze židlí, které jsou rozestavěny kolem stolu, další nabízí dítěti a Idě. Sedají si. Dítě položí na stůl, přímo před sebe, objemnou knihu, s níž zachází tak opatrně, jako by se jednalo o posvátný předmět. Chůva se ani nepohne, stojí, tváří se mrzutě, něco si mumlá. Pak najednou pohoršeně pokrčí rameny.

CHUVA
Není tohleto k vzteku? Takový kluk, a měl by se zabývat politikou!

CHLAPEC
To není pravda, je mi osmnáct let! V jiných zemích je člověk v tomhle věku plnoletý - a volič!

IDA, směje se.
Toho si nevšímejte, chůvo! A nechte nás, prosím vás.

Chůva jde pryč, reptá.

(...)