Ještě než se zvedne opona, je slyšet utahaná hudba jako z flašinetu, rádoby radostná, avšak smutná a srdcervoucí polka, které vypadávají některé tóny a do níž se ozývá supění opotřebovaného mechanismu.
Opona se otevře.
Scéna, jejíž rozměry se musí zmenšit na minimum, například zatažením opony více jak na polovinu, představuje jakoukoli místnost, úplně holou.
Když se zvedne opona, Vynálezce - člověk bez viditelných zvláštností - sedí na židli a čte roztržitě noviny, přitom otáčí - nebo předstírá, že otáčí klikou, která vlevo v zákulisí pohání flašinet. Čas od času zívne, poškrábe se na hlavě nebo se podívá na hodinky. Vypadá, že na někoho nebo na něco čeká.
Někdo zvoní. Vynálezce se zvedne, odloží noviny na židli, jde rychle vlevo do zákulisí. Vypadá to, že zastavil kliku - hudba přestane. Pak zamíří doprava. Na chvíli se ztratí v zákulisí, aby se objevil sám, ale mluví k Zájemci, který zůstává neviditelný během celé hry a bude to vypadat, jako že sedí vpravo za kulisami.

Poznámka: Je rovněž možné, aby Zájemce přišel na scénu, ale nebude o nic víc mluvit. Zůstane například usazen vpravo, jako by se díval na Nábytek. V tomto případě - do té doby, než se zhroutí zastřelen - bude komentovat jen mimikou Vynálezcovo vychvalování.

Vynálezce, do zákulisí
Á, dobrý den, pane! Vy jste se přišel podívat na ten Nábytek, že? Račte vstoupit, je to tady vzadu, přímo před vámi!

Když se ocitne uprostřed scény, ukazuje s uspokojením Nábytek, který se jakoby nachází za kulisami, ale není vidět.

Tak tady je ten div! No není krásný? Ano, čtu vám ve tváři, že na vás udělal silný dojem. Ostatně, tak je to vždy. Tak je to vždy, když se zájemci o koupi ocitnou náhle v přítomnosti Nábytku. Emoce jim přeruší řeč - jako vám v této chvíli. Ale vzpamatujte se, prosím vás! … Jaká to pocta! Jaká to pocta pro mě jakožto vynálezce! Ano, jaká to pocta vidět, jak nábytek, dílo mé hlavy a mých rukou, podněcuje takové nadšení! Děkuji, také vám děkuji za všechny projevy obdivu, kterými mě zahrnujete!
Jistě se chcete zeptat, jak jsem to vytvořil? Není nic jednoduššího! Neměl jsem v úmyslu objevit princip. Ne, ne, ne! Neváhám řici, že tento typ nábytku není žádnou novinkou. V 18. století se nazýval "jdisepodívatjestlitamjsem". Viděl jsem vskutku krásné kusy z té doby: nohy vtočené dovnitř, výměnný zásobník, to celé pokryto šachovnicí z ebenového dřeva a porfyru, vybaven pedály z marokénu, lakované kozinky, a zpestřen rozdělujícími intervaly.
Moje zásluha - mohu-li o nějaké mluvit - spočívá v tom, že jsem nalezl tyto staré modely, celkem dokonalé, a přizpůsobil je dnešnímu vkusu. Podívejte, tam nahoře, úplně nahoře, vidíte ten malý držáček ze zlacené sádry? Vypadá to jako nic, že? A přesto právě tam se skrývá celé tajemství Nábytku: když není držáček na svém místě, celý Nábytek se rozpadne a aparát přestane fungovat. Neboť tento držáček, že ano, to je to, co ho završuje.V důsledku vše, co je pod ním, na něm závisí! Je to jako v domě: páté patro závisí na šestém, čtvrté na pátém a takto to pokračuje až do přízemí.To je jasné.
...Začal jsem s Nábytkem přesně před dvaceti lety! Co mě to stál probdělých nocí a starostí! Obětoval jsem mu veškeré své vědění a celé své mládí! Proto je Nábytek zcela plný, nacpaný k prasknutí od vrchu dolů…Všimněte si, že ho prodávám se vším, co je uvnitř!
Proto za něj chci takovou cenu! Ano ano, to není jako prázdný nábytek, pane, nábytek bez duše, jako jich je plno, nábytek, který nemá nic v sobě! Říkám vám, je plný k prasknutí, neboť je schopný poskytnout vše, co se po něm žádá! Pokud se chcete podívat, tady je prosím návod! (Vytáhne z kapsy papír a podává ho Zájemci). Prosím! Budete koukat, množství jeho funkcí je téměř nekonečné…čtěte to pozorně! Tak co? Není to fantastické? No tak, o copak byste ten můj Nábytek požádal, co? Tucet ústřic, hudební skladbu, řešení početního úkolu, prostorový pohled, výtrysk vůně, právnickou radu, co já vím?...Co byste rád?... Peroutku? Tak dobrá, jdeme na peroutku!... Jste skromný!... Moment…(Jde směrem k Nábytku) Tady…zmáčknu tlačítka: P…e…r…o….u….t…k…a. Nabiji, zatáhnu za páku "Kuchyňské potřeby"… a tady je!

Na scéně vyřešeno tak, že se po halasném skřípání kladek, pružin a nejrůznějším rámusení bryskně vynoří černá ruka, lidská, ovšem velmi prkenná ruka s bílou rukavičkou, která podá peroutku, Vynálezce ji vezme, a ruka zase škubavým pohybem zmizí. Vynálezce drží peroutku v ruce nebo pod paží až do konce hry.

Jste ohromen, co? A přitom jste ještě nic neviděl! On taky mluví! Co chcete, aby řekl, co? …Jak?..Aha, dobrá! Alfréd de Musset…zmáčknu tlačítka M…U…S...S…E…T... poslouchejte dobře!...

Znovu je slyšet hluk rozjíždějícího se stroje, jako jsou ty na mince, a pak.

Hlas z nábytku, monotónně, nosovým a přitroublým hlasem
Člověk je učedník, bolest je učitel
A sám sebe nezná, kdo dosud netrpěl

Vynálezce
Nádhera, nemyslíte? Co, ten hlas!A všimněte si, že ho můžete slyšet tolikrát, kolikrát chcete, vždy přesně tentýž hlas, přesně tatáž slova, přesně tytéž intonace! Ano. Máte pravdu: je to velká jistota pro ty, kdo mají rádi hezké věci! Abych vás ujistil, že říkám pravdu, poslechneme si to znovu:

Spustí imaginárními tlačítky a páčkami stroj. Různé zvuky. Ale místo Mussetových veršů je slyšet:

Hlas z nábytku, zpívá stejně nosovým a přitroublým hlasem
Prší prší jen se leje,
kdopak nám ji postaví.

Vynálezce, překvapen
A, co se stalo? Nějaká chyba? … (Jde si prohlédnout Nábytek)…Ano, jednoduchý problém ve výhybce, ale to musím přičíst sám sobě, nikoliv Nábytku! Ten, ten je neomylný, to my, ubozí lidé, my jsme vystaveni chybování.
Dívejte…a pochopíte to. Vidíte tu čtvrtou zásuvku, tam, odspodu zprava? Ne tuto, ale tamtu, těsně nad bronzovým amorkem umístěným na Napoleonově klobouku! Už to máte? Tak tedy , na té čtvrté zásuvce, vidíte tu dvojitou řadu tlačítek? Nahoře červené, dole zelené? Dobrá! Takže, když zmáčknete třetí zelené a sedmé červené tlačítko místo toho, abyste to dělal naopak, nastane malý posun, kterému říkáme, v našem oboru „ticho po pěšině“. Jak sám název napovídá, jde o záležitost zdánlivě nedůležitou, ale ve skutečnosti nebezpečnou, když si jí nevšimneme. Opravuje se procesem řečeným „půjdeškamtiřeknu“ Známe nemoc? Známe i lék! Začněme znovu! Řekli jsme: čtvrtá zásuvka, sedmé zelené tlačítko, třetí červené…A je to!
Spouštění, zvuky a hlas:

Hlas z nábytku, stále nosový, ale tentokrát zbrklý a o překot koktá
Člověk je učedník, bolest je učedník
Učedník je úředník, úředník, mezerník, kník, kník…

Vynálezce
Ale to je neuvěřitelné! To je nepřípustné! Dost! Dost! Můžeš přestat, ty darebáku!

Vynálezce přiběhne k přístroji, zatřese s ním, kopne ho a udeří pěstí. Hlas zmlkne.

Pane, prosím vás, omluvte laskavě Nábytek. V poslední době příliš mnoho pracoval. Naučil jsem ho tolika věcem, dával jsem mu tolik četby, že je z toho přetažený. Toto, ostatně, byla jen malá nehoda, úplně malý mechanický incident. Musí být zablokovány rozvody. Nebo že by červotoči napadli dřevěné lůžko centrálního čepu? Jedna noc odpočinku a už se to nestane.
… Ale nechci abyste odcházel s tak mrzutým dojmem!!! Požádám Nábytek, aby vám dal dárek na usmířenou…Takže! Připravíme něco velmi hezkého, abyste měl nějakou milou vzpomínku i když si Nábytek nevezmete. Á, už to mám!

Chvilku obsluhuje stroj.
A teď pane, zavřete oči a neotvírejte, dokud vám neřeknu, bude to překvapení… Raz…dva…tři…a je to! (Ruka vytáhne rychle revolver a vystřelí. Rána. V zákulisí je slyšet hlasitý výkřik a pád těla. Pokud je Zájemce na scéně, zhroutí se mrtvý. Vynálezce se zdá být napřed ohromen, poté rezignovaně pokrčí rameny) Hudba!...
Znovu uchopí páku a okamžitě se ozve stejná flašinetová melodie jako na začátku.

Opona

Překlad Sylva Cellabosová