V květnu 2003 byla v rámci projektu Balkánská sezona (organizátorem byl Multiprostor Louny) uvedena divadelní hra makedonského dramatika Dejana Dukovského Sud prachu (Bure barut; 1994). Tato hra vykresluje paranoidní situaci obyvatel Balkánu počátku devadesátých let 20. století. Ukazuje tragédie jednotlivců pramenící z nedorozumění, mluví však o sudu prachu, na kterém sedíme všichni – v Evropě, ve světě. Téma, od kterého se nedá utéct. Dukovski jej rozpracoval ještě o dva roky později ve hře Ať chcípne kurva, která s tím začala! (Mame mu ebam koj prv počna; 1996), podtitul dramatu, z něhož se svírá srdce, zní Paranoia.

Prožitek tohoto drásavého pocitu divákům zprostředkovalo lounské divadlo Multiprostor, které minulý týden uvedlo druhou část projektu Balkánská sezona. Série scénických čtení nazvaná Pět balkánských pilířů představila pět, v České republice dosud neuvedených, současných jihoslovanských her. Tento cyklus byl zahájen zmíněným dramatem Dejana Dukovského v nastudování Multiprostoru a M.U.T., v režii Jána Šimka.

Dnes už legendární Dukovského hra Sud prachu se odehrává na různých místech – ve vlaku, na lodi, v hospodě, v parku, ve vězení. Postavy se proplétají těmito místy a při přechodu z jednoho na druhé jako by vždy překročily bludný kořen a prošly do světa, z něhož není návratu. Ať chcípne kurva, která s tím začala! začíná až za tímto bludným kořenem. Odehrává se přímo v sedmi kruzích pekelných, v nichž se setkávají andělé s ďáblem. Podtituly jednotlivých Kruhů (dějství) jsou tím, co si jejich postavy přejí, ale co je pro ně nedosažitelné. První kruh Smysl svádí dohromady milence Běženu a Výběrčího. Ona čeká na lásku, on se vrací z války a za dosažitelnou považuje jen smrt. Druhý kruh Radost vězní dva zoufalé cirkusáky, Baletku a Klauna. Radost z lásky neexistuje, je jen hnusný pocit svázanosti s bližním v pustině. Víra je slovo vystihující třetí kruh. Tedy spíše naopak ztráta, úplná absence víry. V německém nevětinci se setkává „komplexní kurva“ Doktor Falus s makedonským mladíkem, který ještě nevystřízlivěl z radosti, že se dostal na Západ. Beznadějný vztah Svatavy a Konstantina neřeší ani dlouhodobé odloučení. Odcizení, sobectví a neochota porozumět je obsahem čtvrtého kruhu jménem Naděje. Láska pátého kruhu je láska prodejná. Prostitutka Lulu zamilovaná do zákazníka s maskou se příliš nepokouší ukázat, co jí leží na srdci. Komu taky. Šestý kruh se jmenuje Čest. Další válečný zločinec, Černej, chce získat Andělu, dívku jiné národnosti a jiné víry. Tento rozdíl neumí řešit jinak, než vyvražděním Anděliny rodiny. V posledním, sedmém, kruhu zní slovo Hřích jako lehkovážné plácnutí dítěte. Šejtan vypráví Sestře přes mříže klece o tom, jak to všechno začalo. Ale kdo je ta k., která to všechno začala? Šejtan? Černej? Muž s maskou? Svatava, nebo Výběrčí? Lidé uvěznění v předpeklí čekají na anděla, který by řekl: - Dost! Začneme to celé znova. Jenže nikdo nepřichází. Hledání začátku je zbytečné. Začátek není, říká jedna z postav. Není ani konec. Je jen kruh.

Expresivní obrazy (znásilnění, vraždy, milování dvou andělů přes mříže) a vulgární slovník snad u takové tematiky diváky nezaskočí. Dukovskému se naštěstí daří odlehčit nesnesitelnost své výpovědi trošku drsným humorem. V inscenaci Jána Šimka bylo všechno, co k Dukovskému patří – smích, smutek, mrazení.