Scénickým čtením hry Porcelánová váza (Vazna od porcelan; 1995) makedonského dramatika Jugoslava Petrovského pokračoval v pátek 13. 2. 2004 cyklus scénických čtení pěti současných jihoslovanských her Pět balkánských pilířů. Všechny vybrané hry pohlížejí různým způsobem na tragédii devadesátých let, která změnila život obyvatel bývalé Jugoslávie. Zatímco Dejan Dukovski celkem humorně, i když děsivě, paroduje vlastní chuť přijít na kloub „balkánské paranoi“ (Ať chcípne kurva, která s tím začala!) a Milena Markovićová (Pavilony) a Almir Imširević (Kdyby tohle bylo divadlo) radši celou tragédii obracejí v žert, Jugoslav Petrovski uchopil stejnou tematiku (doslova) smrtelně vážně.

Dva hrdinové, snad otec a ztracený syn, se setkávají ve vlaku naloženém zinkovými rakvemi. Vlak, v němž kromě Andreje a Petra není živáčka, projíždí pustinou. Snaží se dostat za frontu. Cesta je to nekonečně dlouhá a hrdinové mají příliš mnoho času, aby si uvědomili, že válka, kterou vybojovali, za sebou nenechala jedinou osiku, zmizely děti i krásné učitelky, nevoní preclíky.

Snad vzpomínají na válečné epizody. Andrej si zbytečně myje ruce rakijí, krev dítěte z nich nesmyje. Petar marně zakopává plyšového medvěda hluboko do země, jeho zpěv slyší stále. Jako by Petar stále hledal Andreje, jako by Andrej sledoval Petra, jako by Petar zabil Andreje…

Petrovski vytvořil několik velmi expresivních scén, přitažlivě hnusných, nahánějících husí kůži snad právě tou nepřijatelnou přitažlivostí. Ve scéně Vepř mučí Andrej zajatkyni s vyřízlým jazykem rozkošnickým popisem válečných orgií, při nichž muži nechávají prase souložit s dívkou. Další zajatkyně Šeherezáda křičí do zemdlení zoufalou píseň. Vyžízněný plyšový medvěd s prostřeleným srdcem se lačně napije lidské krve, které je přece všude dost…

Ivan Rajmont zrežíroval tuto znepokojivou hru způsobem, který diváka nenechá lhostejným. V práci mu pomohly skvělé výkony herců a zajímavý a výstižný hudební doprovod Vratislava Šrámka.