Sbírka povídek Ruke (Ruce) chorvatského spisovatele Ranka Marinkoviće, která poprvé vyšla v roce 1953, vyvolala hned po svém vydání pěkný rozruch. V době ještě doznívajícího uplatňování socialistického realismu v tehdejší Jugoslávii se náhle objevila kniha povídek, které v mnoha směrech bezprostředně mířily do lidské duše a poprvé přinesly alespoň trochu existenciálna do chorvatských, potažmo jugoslávských vod. Většina tehdejších i řada pozdějších kritiků se shodla, že tato povídková kniha je patrně to nejlepší v moderní chorvatské povídkové tvorbě vůbec.

Marinkovic pocházel z malého ostrova Visu, a právě proto skutečně dobře znal prostředí dalmatských ostrovů, městeček i větších měst – směs maloměšťáctví s pozitivní lidovou filozofií vesničanů, neustálé hraní si na něco, posedlost funkcemi či uniformou a zároveň neschopnost řešit základní problémy, široce rozvinutou závist, ale i nekonečnou dobrotu jiných, to vše rámováno modrým Jadranem, slaným vzduchem a rybím pachem.

Sbírka obsahuje deset povídek. První povídka s názvem S mrtvou duší má silný existenciální rozměr, hlavní postava intenzivně uvažuje o eventuelním odřezání si vlastní hlavy. Zajímavé je, že v této povídce se objevuje drobná antimilitaristická část, použitá později v románu Kyklop. Další povídka Karneval nás již zcela konkrétně zavádí do dalmatského městečka, kde probíhá lítý boj mezi stoupenci dvou politických stran. Boj je nelítostný a jde proti vší logice, důležité je pokořit protivníka, zájem obce jde zcela stranou (v jistém duchu povídka připomíná některé Haškovy příběhy). Vrcholem je příprava na tradiční karneval, kdy hlavní postava je součástí tábora starostových protivníků, a proto se uspořádají karnevaly dva. Absurdita vrcholí střetem obou průvodů a následnou bitkou (pro Dalmácii ovšem velmi příznačné řešení). Třetí povídka s názvem Sukně má zase trochu nerudovský rozměr. V jednom dalmatském městečku mají starobinec, o který pečuje místní výbor mravopočestných dam. Jedna z nich se zasadí o to, aby byl do starobince přijat i jeden stařík původem z cizí obce. Stařík, již poněkud dementní, se jí ovšem odvděčí velmi nepěkně: před mnoha lidmi jí po svém zvyku zdvihne sukni až ke krku. Pro dámu to ovšem znamená silný mravní úraz, z něhož se už asi nevzpamatuje. V dalším příběhu s názvem Anděl se ocitáme opět v Dalmácii. Umělec – sochař se na smrtelném lůžku pozvolna chystá k odchodu z tohoto světa. Zamýšlí se nad jediným žákem a nad svými city k němu. Přes jisté kritické výhrady k talentu svého žáka – anděla nakonec zjišťuje, že chlapce má rád jako svého syna. Pátá povídka patří mezi nejzajímavější především svým vztahem k budoucímu románu Kyklop. Právě v povídce Ve znamení váhy se poprvé objevuje postava Melkiora Tresiće, záhřebského intelektuála ovšem původem z dalmatského venkova (autorovy projekce). Příhoda o opakovaném rituálu vážení se na pouliční váze invalidy byla celá s drobnými úpravami převzata do Kyklopa. V šestém příběhu Kostěné hvězdičky Marinković s jistou dávkou ironie popisuje „hrdinské vylodění“ chrabrých italských vojáků na ostrově a jeho obsazení v průběhu útoku Německa na Jugoslávii v dubnu 1941. Nejvíc postižení jsou místní četníci, neboť jsou zbaveni funkcí a uniforem – pro mnohé z nich téměř smyslu života. Patrně soudobé italské neorealistické povídky měly vliv na další příběh s názvem Prach, ve kterém se seznamujeme s mužem, který se chystá navštívit svou bývalou lásku, která již ale dlouho žije s jiným. Muž se ani po letech s tímto stavem nesmířil a sžírán nenávistí se rozhodne ženu navštívit a doručit jí balíčkovou bombu. Není ale vnitřně natolik silný, jak si myslel, a tak návštěva u bývalé přítelkyně a jejího partnera končí neúspěšným pokusem o sebevraždu oběšením hlavního hrdiny. Návrat na dalmatský venkov znamená příběh Benito Floda von Reltih, který je vlastně sestaven z monologu a několika dialogů pacientů psychiatrie, z nichž jeden je posedlý militáriemi. V podtextu je v povídce cítit silně zesměšňující přístup Marinkoviće ke všemu, co nějak s válkou a vojnou souvisí. Devátá povídka s názvem Ruce nám pak přináší zajímavý dialog pravé a levé ruky o tom, kde leží hranice možného a proveditelného. Nadutost a pýcha obou rukou, stejně jako neschopnost obou na něčem se shodnout končí téměř tragicky. V poslední, desáté povídce Objetí se zase vracíme do již důvěrně známého prostředí dalmatského pobřeží. Sledujeme každodenní hru celníků a pašeráků, kdo je chytřejší, kdo koho obelstí, kdo koho podfoukne. Příběh ale pozvolna přechází do vnitřního uvažování četníka silně existenciálního charakteru.

Právě tento silný existenciální obsah většiny povídek byl patrně spolu s napjatou politickou situací hlavním důvodem, proč tak významné dílo chorvatské prózy bylo do češtiny přeloženo až o čtrnáct let později. Navíc překlad nepatří právě mezi perly, řada výrazů je přeložena zvláštně a některá spojení dávají trochu posunutý smysl. V knize není ani doslov a náklad byl na tu dobu neuvěřitelně nízký, jen 4 200 výtisku. Již z toho je patrná obava o působení této knihy na českého, potažmo československého čtenáře. Možná by si kniha zasloužila nové vydání s novým překladem.