Je celá řada možností, jak se může spisovatel vypořádat se svým dosavadním životem či s některou z životních period. Významný moderní chorvatský spisovatel Ranko Marinković (1913–2001) vtělil velké množství svých prožitků, myšlenek a úvah do velkého románu téměř klasického ražení. Zhmotnil se především v postavě ústředního hrdiny – v literárním kritikovi Melkioru Tresićovi. Postava je obdařena množstvím handicapů, jméno je podivné až směšné, postava vyhublá, prostě chcípáček. Hlavu má plnou úvah, neuchopitelného vzdoru a jakýchsi podvědomých reakcí. Navíc se přidává lehký sklon k alkoholismu a silný ke „kávismu“, což ovšem bylo a je v intelektuálních kruzích zcela obvyklé, ba přímo povinné. Jaký je svět tohoto kritika?

Román se odehrává na konci roku 1940 a v prvních čtyřech měsících roku následujícího. V Evropě již naplno zuří válka,  tehdejší Jugoslávie stále lavíruje mezi Spojenci a Osou, přesto všichni válku čekají jako nějakou nutnou katarzi všeho dosavadního. Debaty o válce, Hitlerovi, královské rodině patří k častým námětům debat v chorvatském Záhřebu, městě, kde je snad kavárna v každém třetím domě. Melkior píše literární kritiky do jednoho významného plátku a gáže mu postačuje na malý byt, mnoho kávy, cigaret, alkoholu a trochu přítelkyň, jimž vévodí jedna nazývaná milostivě Vivian. Tato typická podoba femme fatale intenzivně sužuje Melkiorovo srdce a neustále ho nutí klást si celou řadu nových a nových komplikovaných otázek. A již jsme u silně existenciálního charakteru románu a s tím spojeným pacifistickým vyzněním Melkiorova odporu ke službě v armádě. Je totiž konečně povolán a naplno zažívá skutečný příliv iracionálna a vojenské stupidity. Tresić se vypořádá s vojnou tak trochu po švejkovsku – simulací. Podaří se mu tedy uniknout ze spárů královské armády, ale jeho starý svět již není jako dříve.

Ač Marinković vydal tento román až v roce 1965, svým charakterem se blíží mnoha dílům starším. Je v něm leccos z Joyceova Odyssea, v podtónech zaznívá absurdní realita à la Kafka a především působí i neustále zmiňovaní a citovaní ruští autoři – Dostojevskij, Turgeněv. Shakespeare si tu v mnoha citátech podává ruku s Platonem aj. Marinković nám tu dává „sežrat“ své skutečně velmi široké literární a filozofické znalosti, obvykle i s citátem v latině či francouzštině. A tak sleduje potácení se Melkiora Tresiće od kavárny Dejdám ke Kavárně divadelní a pak zase zpět, potkáváme tu velké množství svérázných až karikovaných postav bílého města Záhřebu. Marinković se snaží tímto románem o jakési zúčtování s nimi, o esenciální pochopení. Těžko říci, zda právě v těchto místech autor neuvažoval až lehce surrealisticky. Melkior se ale v jistých nuancích (zvláště ve stavu zcela na mol) spíše podobá Jamesu Deanovi než Josefu K. Právě proto lze také Kyklopa chápat jako svérázný most od psychologizujících románů 30. a 40. let (tajemná postava chiromanta ATMY) přes existencialismus druhé poloviny 40. a let 50. do druhé moderny a snad i předznamenání postmoderny. V tomto duchu vyznívá právě konec románu, kdy Melkior, ač zproštěn služby a vyhozen z armády po vypuknutí války mezi Jugoslávií a zeměmi Osy (6. 4. 1941), přichází do kasáren přihlásit se k obraně vlasti.

Naplno také vyznívá autorovo pohrdání autoritami, z nichž většina nestojí ani za nedopalek cigarety: „Duchovní pastýři ochraňují tvou duši, státníci tvé tělo. A ještě se předhánějí, dokonce se i hádají, kdo tě lépe ochrání, a proto tě vykuřují kadidlem a kropí svěcenou vodou, pojišťují tě sakramenty a požehnáními – pokud jde o duši a co se těla týče – opevňují tě mocnými zabezpečovacími prostředky: Společností národů, Paktem o neútočení a vzájemné pomoci, Maginotovou linií… Jsme tu, můžeš klidně spát.“ (s. 228).

Mimo jiné i z tohoto důvodu nemohl připravený překlad Kyklopa do češtiny vyjít po srpnu 1968, ač vyšel slovensky (1971). Překlad od Milady Černé je na vysoké umělecké úrovni, chybí snad jen překlady častých citátů (ne každý u nás hovoří latinsky či francouzsky). Každopádně patří vydání románu Kyklop k významné události v novodobých česko–chorvatských vztazích.