Ranko Marinković (1913-2001) se narodil v rybářském městečku Komiža na ostrově Vis. Po střední škole vystudoval filozofickou fakultu v Záhřebu. Psal poezii a prózu, ale zabýval se i dramatem. Byl ředitelem Chorvatského národního divadla v Záhřebu, později působil také jako profesor Akademie divadelních umění. Zemřel po dlouhé nemoci v roce 2001 v Záhřebu.

Do literatury vstoupil ve třicátých letech nejprve drobnou poezií a v roce 1939 byla realizována jeho první divadelní hra Albatros. Po válce vychází v roce 1948 sbírka povídek Proze, o rok později vychází novela Ni braća ni rođaci (Ani bratři ani příbuzní 1949) a novela Oko božje (Oko boží – česky vyšlo v antologii Svítání za tmavých nocí roku 1964). V roce 1951 vydává soubor divadelních kritik a esejů Geste i grimase (Gesta a grimasy), v roce 1953 dvě sbírky povídek Pod balkonima (Pod balkóny) a Ruke (Ruce), přičemž sbírka Ruce bývá označována za jednu z nejlepších v moderní chorvatské próze vůbec. Povídky popisují životní osudy či jen útržky ze života lidí na pobřeží: rybářů, obchodníků, kněžích aj. s drsnou reálností a citem pro detail.

V dalších letech vyšly: drama Glorija (1955, česky v antologii Pět charvátských her roku 1966), v níž se objevuje silná kritika katolické církve, následuje sbírka povídek Poniženje Sokrata (Ponížení Sokrata 1959), Karneval i druge pripovjetke (Karneval a jiné povídky 1964) a román Kiklop (1965, Kyklop – slovensky roku 1971 a česky teprve 2003) – silně filozofující román z prostředí předválečných záhřebských kaváren a bohémy.

Po delší pauze publikuje v roce 1977 vaudeville Politeia ili Inspektorove spletke (Politeia aneb inspektorovy pletichy), Zajednička kupka (Společná lázeň 1980), Pustinja (Poušť 1982), sbírka esejů Neveselé oči klauna (Neveselé oči klauna 1986) a nakonec román Never more (1993).

Marinković se věnoval i psaní scénářů pro filmy, realizovány byly tři – 1968 Goli čovik (Nahý člověk), roku 1982 Kiklop (Kyklop) a konečně 1990 Karneval, anđeo i prah (Karneval, anděl a prach).