Odhozená cigareta uprostřed ulice. Nedopalek hoze­ný z výšky, z okna. Poměrně dost velký kus, skoro půl ciga­rety, a větřík mírně povívá: mohl by si ještě dlouho žít, za příznivých podmínek, tak patnáct dvacet minut. Možná i déle, tak dlouho, jak žije brouk lezoucí přes ulici. Šváb. Ne, nedopalek je spadlá světluška... Hříšnice vyhozená z postele, kde se pomilovala... Vylétl světelným obloukem jako meteor oknem - na ulici. Ještě se z něho kouří. Dout­ná, žije...
Mohl bych sejít z chodníku, jít k němu doprostřed uli­ce a zabít ho, zašlápnout.
Vražedná myšlenka, která vyžaduje rozhodnutí a akci: Šlapat, zabíjet. Neboť je hloupé, aby nedopalek žil upro­střed ulice, když nahoře v posteli je smrtící únava a nuda. Konec.
„Ty už mě nemiluješ, vím to. Ty bys mě teď nejraději vyhodil oknem jako tu cigaretu, aby mě na ulici někdo zašlápl. Dokouřil jsi mě..."
„Zase budu kouřit..."
„Ano. Jinou cigaretu. Se mnou je konec. Já jsem nedo­palek. "
„Ty jsi dýmka."
„Proč dýmka? Je v tom snad touha po mně?"
„Dýmka se nevyhazuje. Čím déle se kouří, tím je lepší."
„Jako housle! Čím déle se na ně hraje..."
„Ano, jako housle..."
„A ty budeš hrát?"
„Jako virtuos."
„Nechci, abys hrál jako virtuos. Hraj obyčejně."
„Obyčejně se hraje na basu. Ale na housle virtuózně. Ty jsi jako housle. Podívej se na sebe do zrcadla, celá, nahá: no řekni, nejsi jako housle?"
„Jsem. Zahrajem si?"
„Ne. Budeme spát. Já jsem rekrut. Ostříhaný. Vojen­skou čepici až na uši. Opasek nad dragounem. Říkám ti, lehni si a spi."
Vstávej, vstávej, kafe je hotový... zavřeštěla trubka.
„Tys ji probudila s tím svým zahrajem si! Ty jsi... Kde jsi?“
„Nehledáš snad Gretu Garbo, Tarzane?" šklebí se desátník ze svého kavalce. „Jsou to děvky, všechny tyhle noční víly jsou děvky: jak se rozední, jsou v tahu. Věř Voš­tinoví, starýmu garnizonnímu kocourovi."
Světnice se rozezněla suchým, podbízivým smíchem v mátožné šedi studeného, nesmyslného svítání.
Vstávej, vstávej, kafe je hotový... ječí trubka na kasá­renském dvoře do šedivého nebe budíček. Vřeští do Melkiorových zpitomělých ospalých uší: Vstávej! Králi a vlasti hřebelcovat koně! Nejsi v hotelu, maminčinej mazánku. Zvedni svůj posranej zadek a marš! Poklusem vpřed, směr konírna!
Čpavý proud stájového smradu mu vletěl prudce do chřípí. Koňský amoniak mu však vyčistil mátožný mozek a probudil svěží ranní, nevojenské myšlenky.
Co král na těch koních má? Všichni jsou starší než já, o rok, o dva… to snad je v koňské gerontologii vysoké stáří. Proto ta péče. (Nad každým boxem je na tabulce napsáno jméno a rok narození.) Pozorně a úpravně. Je mi milé, že jsou koně tak ceněni.
„Po-zor!" vyštěkl desátník, kterýsi z neznámých důvo­dů říkal Voština.
Všechny ostříhané hlavy pod vojenskými čepicemi se zatřásly na místě: mezi nimi, po drátě disciplíny, proletěl
Voština. Vojáci stáli na chodbě konírny před boxy a čekali na Voštinův povel, aby skočili do boxů, každý k svému koni. Zhýčkaná zvířata jsou poránu zlostná a hladová, koušou a kopou, vztekle řehtají, nikoho k sobě nepouště­jí. Rekruti se báli.
Melkior si četl jména na tabulkách: PRINC, CÉZAR, LÍZA (kobyla), BATO, ZIKO... On stál před Cézarem. Lépe řečeno, Cézar stál před ním a z dlouhé chvíle má­val ocasem. Čekal na něho.
Ó, mocný Cézare, říkal si nebohý Melkior třesoucí se strachy, ve mně není srdce Brutovo. Líbám tvé mocné kopyto, nikoli abych ti lichotil, nýbrž tě prosím, abys mě jím nekopl, abych se živ navrátil od tebe. Přijmi mou ob­sluhu jako věrnost Marka Antonia, který té líbal a bál se té, a boje se tě uctíval, jakož i já uctívám tvá stehna vše­mocná a tvé zuby ničivé, které v spravedlivém hněvu...
Cézar netrpělivě zaržál, řeči ho znudily. Nechť se při­stoupí k věci! To však je psychologický trik násilníků, Melkior to znal, bylo mu tudíž jasno, že si nevyprosil mi­lost; neodvažoval se k tyranovi přistoupit. S hrůzou Čekal na Voštinův povel: věděl, že se nepohne z místa.
„A teď, rošťáci," prochází se Voština důležitě před vo­jáky (na jeho bedrech leží takhle kasárna!) a dává instruk­ce, „abyste pak neřekli, že jsem vám nic neřek, ať jsou mí koně jako primadony! Jasný? Co se tam máš co smát, bažante, co, ty maminčiny holátko?" To se vztahovalo na Melkiora, jenomže ten se ani trochu nesmál. „Ty víš, co je to prima-dona, co?"
Melkior mlčí, bojí se léčky. Rošťáci se šťouchají do že­ber, tváře se jim nadouvají smíchem.
„Jakže?" žasne Voština okázale. „In-te-lek-tu-ál, a neví, co je to primadona! Slyšeli jste to, nebožátka moje?" ob­rátil se k vojákům.
Vojáci vědí, že ještě není čas, ještě se ovládají.
„Co ses zač, inžinýr?" ptá se Voština Melkiora, jako kdyby spolu pásli krávy.
Melkior ví, že už je nutné pomalu lézt do Voštinový pasti, další vzpírání že by ho mohlo ještě víc rozladit...
„Profesor," zabručel.
„No ne, co neříkáš? Prófa?" přímo zajásal Voština. „Vtom případě víš, jak se zhasíná žárovka?"
„No... to vím." Co může dělat, musí mu tak odpově­dět; to se předpokládá. Dokonce i prsty ukáže, jak se otá­čí vypínačem, aby veselí bylo větší.
„Ech, takhle tedy," reagoval zklamaně Voština (a vojá­ci se ještě drží), „tak to umí i tuhle náš Kretimír," ukázal na malého vojína s věčně udivenou tváří (jehož jméno Krešimir si upravil; připomínalo tak kreténa). „Že jo, Kretimír, že to víš?“
„Co, desátníku?" Kretimír byl roztržitý, nedával pozor.
„Jak se zhasíná žárovka..."
„Musí se štěkat!" vypálil ze sebe Kretimír jako nauče­nou lekci.
„Na koho?"
„Na ni, na žárovku."
Stájí zaburácel smích, i koně zaržáli, i jim to bylo směšné.
„Lžeš!" překřikuje Voština koně i lidi, „lžeš!" Tenhle kretén mu zkazil zábavu! Ti hňupové se proto taky smějou, jemu se smějou, do prdele...
„Říkáš, že se musí štěkat? Tak štěkej, Kretimíre. Štěkej na tuhletu nad tvou hlavou," mstil se Voština. „Štěkej tak dlouho, dokud nezhasne. Začni!"
A Kretimír začal štěkat, ostře a oddaně jako nejzběsilejší pes
Ale Voština se mýlil, Kretimíra to, jak se zdá, bavilo. Stékal ve všech rejstřících a tóninách, interpretoval růz­né psí charaktery, ba i situace. Kňučel jako rozmazlený malý pudlík, vrčel jako zuřivý rváč boxer, štěkal úředně a líně jako noční hlídač na řetězu, řval jako hloupý pes hysterik, kterého feny nechtějí, štěkal a vesele dorážel na kolemjdoucí jako toulavý pes a táhle vyl, jako by byl včera
pochoval pána. Opravdu uměl štěkat. Všechny ohromil, ba dokonce dojal, po útvaru to šumělo.
A Melkior mu záviděl. Že on, k čertu, nevěděl, jak se zhasíná žárovka. Vždyť je to docela jasné - štěkáním. To je to - Kolumbovo vejce. Přijít na to! Teď by tu pěkně stál pod žárovkou a štěkal podle libosti, jako kdyby zpíval pod vánočním stromkem koledy... Nemusil by se přibližovat k velkému Cézarovi a prosit o milost jeho kopyto. Nebol Cézar je kůň proslulý svými císařskými vrtochy po celé téhle konírně. Třeba by si ráčil přát, aby k němu chodil někdo jemu rovný, nějaký slavný jezdec, Colleoni, Gattamelata, Napoleon, a ne ty, na dva prsty ostříhaný re­krut Melkior, plný lidského strachu. Bucefal chtěl samot­ného Alexandra zvaného Velikého, Bucefal se bál svého vlastního stínu... A čeho se bojíš ty, hrdý Cézare? Id břez­nových? Mám se zeptat ATMY Ten to určité ví. Možná že to bude o něco později a možná že i dříve, drahý Céza­re, kdopak by znal ta svinstva, z nichž vy koně a jezdci děláte historii? Tvůj Kapitol tě však nemine, zařehtáš si to svoje slavné tu quoque.
Nenáviděl Cézara a posmíval se mu. A Cézar smířlivé frkal „neboj se" a licoměrně máchal ocasem.
Jo, neboj se... a pak rovnou kopytem! Ty závistivé a hloupé zvíře, žebra mi rozmašíruješ! Čert tě vem, tebe i celý tvůj válečnický rod!
My jsme neválčili, nás do toho zahnali!
Takoví siláci - vás že do toho zahnali? A proč jste je nekousali a nekopali kopyty? Proč jste je neshazovali ze hřbetu? To ne, viď, ale nás, nevinné mládence, tady teď sužujete. Ano, byli to slavní jezdci (Sokrates ani Platon na vás nejezdili). Válečné trubky, útoky, cval!... Pomníky v efektních pózách!... Ani Homér, ani Shakespeare, ani Dante nemají takové pomníky jako ty, Kůň Veliký! Dosáhls velké slávy!
„Ke koním!" zařval najednou Voština, až se konírna otřásla. A z těch dvou slov se rozpoutalo podivné peklo:
lidské a koňské hlasy se smíchaly v děsivé změti (jedni z druhých měli strach) rzáni a nářku maníků zasažených kopytem. Mládenci vzali boxy útokem a naplnili je ohlu­šujícím prosebným křikem:
„Princi, na!"
„Lízo, na!"
„Bato, na!"
„Ziko, na!"
- hlasy překypujícími ubohým lidským zoufalstvím, jako by každý z nich vzýval svého svatého. Rozléhají se údery kopyt do dřevěných přepážek, chudáci chlapci uskakují, uhýbají před kopanci, podplácejí ty vznešené bestie chlebem a cukrem a někteří z nich, ti odvážnější, je (pokradmu) uklidňují pěstí mezi oči. (S pěstí na koň­skou nedotknutelnost! - to se přísně trestá.)
Avšak nebylo vzpomenuto slavného jména Cézarova. Nebyl požádán, aby ráčil přijmout úplatek. Jeho podkoní se neozval. Nevrhl se do stání pod Cézarova kopyta. Zů­stal v chodbě s Krét i mírem, který ještě stále nesmiřitel­né štěkal na žárovku.
Na Voštinův povel se Melkior ani nehnul. Možná že se chtěl hnout, že nechtěl vzdorovat, ale nohy nechtěly z místa. Všechen jeho strach do nich sestoupil a ony vrostly do země a třesoucí se kolena se navzájem utěšo­vala lehkými doteky. Najednou začala padat jakási tma, Kretimírova žárovka začala zhasínat a jeho štěkot byl stále vzdálenější a vzdálenější, sotva slyšitelný, kdesi za němými kopci... Přece jen se mu tu žárovku podařilo zhasnout, pomyslil si Melkior s úlevou a ponořil se do tmy…
Déšť cáká do očí, blesky se křižují, hromy bijí kolem hlavy... Strnul jako brouk a čeká, až se nepohoda přeže­ne. Začalo se už i rozednívat, už rozeznává smutnou Šeď: jeho oči hledí do mlhy; shora, nad svou hlavou slyší po­divné hlasy, plují ve vzduchu a tiše, něžně, ohleduplně šeptají, andělé se domlouvají. Aťsi, počká si přece jenom,
až se ukáže slunce a zahřeje ho a osuší od deště i noční hrůzy...
Avšak déšť vychrstl znovu... A chlístá mu do tváří... Lid­ská slova jsou tady někde nadosah... Roně, konírna...
Otevřel oči. Tváře... množství podivných nosů... Kretimírova žárovka svítí nahoře pod trámem... Přestal sté­kat...
„No tak, mazánku, vidíš mě?" zeptá se ho shora Vošti­nová tvář, ohromná, kulatá, namalovaná na červeném nafouknutém balonu. „Škoda že nemáme druh zbraně z kosmetiky, to by bylo něco pro tebe, slečinko, že jo?! Po­třebovala bys vojnu s voňavejma mejdlíčkama, a ne s tě­mahle koňskejma hovnama," žertoval drsně Voština nad Melkiorem a ruce měl dosud připravené k políčkování. „Je mi tě líto, děťátko, ale co se dá dělat, taková už je vojna - hovna a chcanky. Záležitost pro chlapy. Můžeš vstát?"
Melkior se pohnul. Ucítil kolem sebe a na sobe špina­vé mokro (polévali mé z koňského napajedla) a klesl bez­mocně zpátky. Ležel na mokré a smrduté slámě, v blátě. Kolem něho spousta bagančat a z nich rostou nohy, ten­ké jako nemocné stromy, ovinuté šedé olivovými obvazy. A nad tím zvědavé obličeje, posměšné, cizí, neznámé. Zradil jsem Cézara - a na rtech ho zalechtalo něco jako úsměv.
„Zvedněte ho," zavelel Voština. „Vyveďte ho ven... ty a ty, ať se provětrá..."
Den svítal šedý a zoufalý. Z holých Černých větví kráka­li nějací strašní ptáci. V dálce se probouzelo město, pro­tahovalo se, zívalo do beznadějného nebe a rozmrzele mručelo.
Melkior se otřásl chladem: mokro kolem krku, mokro na zádech, na prsou, na hlavě mokrá čepice. Mokré, po-tentované živobytí.
Ze stran ho přidržují dva milosrdní rekruti.
„Dobřes to předved, mizero," poznamenal levý rekrut.
„A k tomu se můžeš kojit nadějí na zápal plic. Měsíc ve špitále a pak nejmíň tři tejdny válendy. A s trochou štěstí možná i propuštění z vojny se stínem na plících."
„Já nic nepředváděl. Myslím, že jsem omdlel."
„Myslíš, tedy žiješ- vomdlel jsi..." smál se levý. „Nech toho, kamaráde, mně nedávají protekční porce. Jsme ve stejný sračce."
„Máš horečku, třeseš se," říká pravý s nesobeckou na­dějí. „Zejtra se hlas na ambulanci."
„Jsem mokrý, je mi zima," zadrkotal zuby Melkior. „Nemohl bych se hlásit ještě dnes?"
„Pro dnešek je pozdě. Musíš se hlásit hned po budíčku rotmistrovi u eskadrony."
Pak pohlédl k pavilonu, v němž se právě rozsvítila světla: „A heleme se, v hotelu se probouzejí, pyžamka vstávají.“
„Co je tam, důstojníci?" zeptal se Melkior naivně.
„Pyžamka? Zlaté řetízky kolem krku. Ministerský po­tomstvo!" řekl pravý a s posměšnou úctou smekl. „Ze stejnýho hnízda jako naše mladé veličenstvo," dodal Šeptem do Melkiorova ucha.
„Tohle je dohromady, aby bylo zcela jasno, ,vzorná ško­la tvrdosti vojenskýho života'. Voní tam představujou vzornost, my dragouni tvrdost školy. To konečně uslyšíš v teo­retický výuce."
„A oni... se nestarají o koně?"
„Tam je to obráceně: koně se starají o ně."
„Převeleli sem mládence z lidu, aby jim utírali zad­ky," řekl pravý bez humoru. „Papínkové si vymysleli ,autočetu', aby se dětičky nenudily. Prohánějí vojenský vozi­dla po hlavním městě a neděle tráví u maminčina talíře. Do kasáren se vracejí většinou v pondělí, některý sem nepáchnou třeba několik dní, to závisí na papínkově moci. Teď jdou do jídelny na kakao."
„A až začne válka, odcestujou s mamičkama do Švýcar na léčení rozšířenejch hilů. Zatímco ty musíš plivat krev,
kamarádíčku, aby ses domoh špitálu. Pokud tě dřív koně neroznesou na kopytech."
Do Melkiora se z těch perspektiv dala třesavka. Nic nepomohlo: ani půst, ani nespaní. Pecharek ho přece jen chňapnul! Odlifroval šestapadesát kilo tohohle nebohé­ho těla ke krotiteli Voštinoví, do královské rezervace obe­hnané ostnatým drátem. Oddaloval to, oddaloval, a nako­nec prošel prohlídkami, komisemi - a šmytec! Jen se, bráško, chystej prolévat krev a padnout! A Melkior se tře­se v předsíni smrti zimou a strachem a stovkou nevyslo­vených smutků. Nehodí se na tu Voštinovu „chlapskou záležitost".., koňská moč a bláto... není chlap jaksepatří, to je ten prokletý vykřičník před jeho životem!
„Za konírnou je suchá sláma, zalezeme tam. Ale ty se, kamaráde, třeseš! Pojď sem!" Levý ho odtáhl za konírnu a zahrabal ho do slámy, jenom obličej mu nechal volný -aby se mohl dívat na zrození tohoto nádherného dne.
„Ty se rozhodně musíš odtud nějak dostat," říkal váž­ně ten po pravici, ubalující si cigaretu z drobků tabáku nasbíraného po kapsách. „Jsi moc slabej, a tos ještě nevi­děl ani polovic ty bídy. Vítr tě odfoukne, až se vydrápeš na koně. Už jsi někdy jezdil na koni?"
„Jezdil. Na oslu," usmál se Melkior ve slámě: začínalo mu být tepleji.
„No bodejť, tam dole u vás ani koně nejsou. Já jsem z vesnice, jezdím od dětství, ale těchhle se bojím. To jsou potvory. A tobě přidělil toho nejhoršího, Cézara. Dej si pozor, Voština si tě vzal na mušku. Koukej se odtud nějak dostat. Tady by byl s tebou konec."
V jídelně si při snídani vedle něho sedl Kretimír. Ne ze své vůle, nýbrž podle jakéhosi zasedacího pořádku, ale zdá se, že to přijal jako nějakou šťastnou okolnost, chtěl mluvit s Melkiorem, který se jídla ani nedotkl.
„Nezlob se," řekl Kretimír s pohledem na krajíc chleba před Melkiorem, namazaný jakousi Černou marmeládou.
„Já jsem tamto dělal schválně, víš. Ty jsi přece jen velké) intelektuál, profesor, že jo? To je vidět. Ale pro mě je to, abych ti pravdu řek, zábava. Vždycky jsem rád štěkal, chci říct napodoboval psy. Dokážu rozštěkat všechny psy, co mě v okolí uslyší. Jednou ti to ukážu, v noci, uvidíš."
„Věřím ti, kamaráde..."
„Říkej mi Kretimíre. Jen ať si na to zvyknou, je to uži­tečný."
„Co je užitečné?"
„To, když ti nalepí nějakou etiketu. Kretímír je to samý jako kretén, něco jako lichotivý oslovení. Protože hrdost... k čemu je mi hrdost? Hrdej rekrut, no ne, dovolte, abych se zasmál. A proč nejíš? Nebudeš? Můžu? Děkuji ti, ka­maráde. Mám se s hrdostí pachtit s tou starou děvkou Lížou (myslím s kobylou), a ona mě pak vezme kopytem třeba zrovna doprostřed ty hrdosti, co?Prd! Radši štěkám na žárovku!" S chutí pořádal čerstvý chléb s černou mar­meládou a důvěrně odhaloval své tajemství. „On to ví, že je poslední nula. Ty myslíš, že to neví? Ohó, Voština má za ušima! Na mě ale nemá! Měls někdy záplatovanou zadnici... nebo jednoduše díru bez záplaty? Tak to já ano, mám i tuhle nejvyšší školu, na rozdíl od Voštiny, kterému kalhoty obstarala armáda. Jenomže on teď má moc, a já ne. Proto když se mu uráčí dělat si z člověka kašpary, je nutný jenom uhádnout, kterým směrem chce, aby se to rozvinulo. On to potřebuje, rozumíš? Co by byl například vedle tebe? Ubohá veš. Hnida. Ty znáš Pythagorovu větu, a on ví akorát to, že kůň má čtyři nohy. Proto se měj před ním na pozoru... protože ten tě veme všema čtyřma, že té nikdo nepozná."
„Ale co jsem mu udělal?" žasne Melkior a má pláč na krajíčku. „Jsem... jsem přece poslušný."
„Poslušnej, ale přitom přemejšlíš... a tak dále... Proto se tě taky ptá, jak se zhasíná žárovka. Aby v tobě zničil myšlenku. A v tobě se bouří důstojnost, lidská, že jo? Tak to pusť z hlavy. Stejně dřív nebo později sežerou lidstvo brouci. Je jich o miliardu miliard víc než nás….