Před pár týdny se v českém překladu objevila kniha Australana Petera Careyho Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy, která před několika lety získala Booker Prize – mimochodem vedle J. M. Coetzeeho je Carey jediným autorem, který Booker Prize obdržel dvakrát, vedle tohoto románu ještě za dílo Oskar a Lucinda.

Lupič, vrah a národní hrdina
Pravdivý příběh pro Careyho představuje tak trochu návrat domů (od konce osmdesátých let žije v New Yorku) a kniha byla často označována za „návrat marnotratného syna“. Ono to ale tak úplně není pravda. Ano, Ned Kelly je vedle Phar Lapa asi nejslavnějším Australanem, a brnění, ve kterém svedl svou poslední přestřelku s policií, bylo – poněkud komicky – znázorněno i při slavnostním zahájení olympijských her v Sydney. Ale Carey o Kellym nepsal proto, aby stavěl nějaký národní monument, spíše aby kladl otázky – a taky Kellyho „zneužil“ k prezentaci svých politických názorů.

Ale po pořádku. Careyho prý inspirovala výtvarná série Sidneyho Nolana a jako výchozí bod pro svou knihu si vzal slavný historický „dopis z Jilderie“, fragment, ve kterém pologramotný Kelly nabízí svůj pohled na věc. Kniha, vyprávěná v první osobě, je koncipována jako série nalezených dopisů, adresovaných Kellym jeho dceři (fiktivní postava) do Kalifornie a jako apologie. Způsob výstavby je asi to nejpozoruhodnější, co na knize najdeme. Carey zde z malého fragmentu vytěžil maximum – i když Kellyho vlastní rukopis je podstatně méně hovorový než Careyho pastiš (a v podstatě jeho největší zvláštností je absence interpunkce), máme při četbě románu skutečně dojem, že čteme výpověď nevzdělaného desperáta. Tedy pokud přistoupíme na Careyho pravidla hry a budeme chtít věřit vypravěči, který je už ze samotné podstaty žánru (apologie) nevěrohodný. Tím, že autor v Kellyho jazyce akcentoval hovorové aspekty a přejal opovržení jakoukoli interpunkcí, podařilo se mu dosáhnout neobyčejné jazykové naléhavosti. V románu tak vzniká zajímavý paradox: Kellyho příběh není nikterak zajímavý a vlastně jen opisuje dobře známé události – pocit křivdy v dětství, učednická léta, první opravdové konflikty se zákonem až po osudové střetnutí u Glenrowan – ovšem díky jazykové naléhavosti kniha čtenáři místy přijde jako thriller. Ke Kellyho příběhu Carey přidal jen málo, zejména pak fiktivní Mary Hearn, s níž má mít Ned Kelly dceru, ovšem síla této knihy neleží v příběhových zápletkách, nýbrž v síle jazyka.

Ten je nejúchvatnější tam, kde Kelly popisuje svá učednická léta. Neumělý, pologramotný jazyk dosahuje při popisu drsné krajiny neobyčejné působivosti a desperát Harry Power, který malého Neda učí prvním krůčkům na cestě mimo zákon, je jednou z nejlépe ztvárněných postav v knize. V těchto pasážích je kniha nikoli apologie, ale bildungsroman – mladý hrdina poněkud předčasně dospívá a zároveň dosahuje souznění s přírodou. Autor zde naráží na to, co barvitě popisuje několik posledních kellyovských životopisů, totiž že tento mladý lupič byl tolik úspěšný právě díky své dokonalé znalosti krajiny – a i když prostor, ve kterém Ned Kelly operoval, byl v jeho době už celkem stabilně osídlen, v Careyho podání je jakoby posunut dál na Západ, do nehostinného buše, což autorovi umožňuje vnést do příběhu prvky amerického westernu. A skutečně motiv boje s přírodou jakožto zocelení charakteru je v knize silně přítomen.

Politický obsah a společenská objednávka
Je charakteristické pro mnoho současných románů věnujících se historii, že zavedené pojetí dějin nějak problematizují, zpochybňují. Ne tak Carey. Autor, který ve svých románech posazených do devatenáctého století nabídl nejeden nevšední úhel pohledu, je tady poněkud bezzubý. Sice klade otázku, zda je národní ikonou skutečně vrah a zloděj (což mnohé rozlítilo), ale jinak vlastně jen opakuje dohady etablovaných akademických životopisců Neda Kellyho a jejich teorie přijímá bez sebemenších pochybností.

Podobně jako Jánošík, Robin Hood či Nikola Šuhaj i Ned Kelly je postava natolik mytologická, že ji lze naplnit jakýmkoli významem, učinit součástí jakéhokoli příběhu. Carey Kellyho zasazuje do velkého příběhu boje proti koloniálnímu útlaku – tak aby byla příznivě přijata širokým spektrem levicového akademického establishmentu. Je to vlastně takový román-univerzál, v němž si vybere leckdo – Hollywood sáhne po „love story“, akademici po postkolonialismu, okamžitě aplikují své teorie a kniha se rázem stane „moderní klasikou“. To je všechno moc hezké, jenže to úplně tak nehraje. Pomineme-li nepravděpodobnost uvědomělé politické rebelie z Kellyho strany (nešlo mu jako každému desperátovi spíš o hmotnou stránku věci?), jeho sáhodlouhé ciráty o útlaku Irů znějí falešně – a trochu nudně. I kdyby tyto pasáže byly autentické, znějí anachronisticky – anebo přihlouple sentimentálně. Tam, kde se Peter Carey nedokázal osvobodit od pokušení zalíbit se akademické kritice, působí kniha přihlouple. Naštěstí takových momentů není neúnosně mnoho a jazyková síla této knihy je taková, že dokáže překonat i tyto nedostatky.

Pravda a legenda
Název Pravdivý příběh není ironický, i když by se tak mohlo zdát. Samozřejmě, jak už bylo řečeno, Kelly je velice nespolehlivý vypravěč a na první pohled je zřejmé, že mnohá fakta jsou pokroucena, vymyšlena apod. Nicméně v případech postav, jakou je Ned Kelly, nezáleží ani tak na akurátnosti podávaných událostí, nýbrž spíše na síle podání. V případě nově a nově interpretované postavy, jejíž skutečná historičnost je skryta pod nánosy legend, je „pravdivé“ to, co je vyprávěno tak, že tomu čtenář chce věřit. A to se Peterovi Careymu – až na výše zmíněné výjimky – povedlo.

Už jsem řekl, že tato kniha stojí hlavně na jazyce, který je naprosto originálním autorovým výtvorem. Je proto jasné, před jak těžkým úkolem stála překladatelka. Ostatně přiznám se, že když jsem četl knihu poprvé v originále, moc jsem si překlad do češtiny nedokázal představit. Dominika Křesťanová ano, a práce, kterou na této knize odvedla, zasluhuje největšího uznání. Pokud tento překlad nedostane nějakou z překladatelských cen, bude to velká nespravedlivost.