O australském spisovateli Peteru Careym, jenž je u nás známý romány Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy (Argo, 2003) či Oskar a Lucinda (Fraktály, 2003), se mluví jako o možném budoucím laureátu Nobelovy ceny za literaturu. Jeho literární vzestup potvrzuje také fakt, že se stal jedním z pouhých dvou autorů v historii, kteří obdrželi prestižní Man Bookerovu cenu dvakrát. Jeho poslední česky vydané dílo Parrot a Olivier v Americe (Jota, 2011) se tematicky vztahuje ke vzniku demokracie ve Spojených státech, jenž je podán prostřednictvím intimního vztahového dramatu mezi pánem a sluhou.

Figaro a Almaviva

Příběh se odvíjí ve střídajících se promluvách dvou titulních protagonistů, které tvoří jednotlivé kapitoly knihy. Olivier Jean-Baptiste de Clarel de Garmont je francouzský šlechtic, vychovaný v monarchistickém myšlení, Brit John „Parrot“ Larrit je nadaný rytec a tiskař, jemuž osud přihrál nelehký život plný strastiplně dobrodružných událostí. Přes obtížné postavení Olivierových rodičů v porevolučním období první poloviny 19. století se mladému šlechtici dostane klasického vzdělání a záhy se vydává na průzkumnou cestu do zámoří. John Parrot se po násilné smrti svého otce vydává v područí špiona markýze de Tilbot do Austrálie, přičemž jej osud (resp. markýzův příkaz) přihraje mladému Olivierovi coby doprovodného sluhu a průvodce v mladé demokratické zemi. Nucení spolucestovatelé si naneštěstí již od počátku nepadnou do noty, což mezi nimi vyvolá řadu nenávistných a zákeřných aktů. Společná situace je nicméně přese všechno donutí ke spolupráci a mezi oběma hrdiny začne vznikat křehký přátelský vztah.

Careyho kniha lavíruje mezi groteskní a vážnou společenskokritickou rovinou. Satirický vztah nadutého pána a chytrého sluhy na způsob Figara a hraběte Almavivy nabývá v případě Parrota a Oliviera v Americe oproti známé hře či jiným literárním variacím na podobné téma (např. pan Pickwick a jeho sluha Sam Weller) méně jednoznačných a více vrstevnatých významů. Text lze též vnímat jako zdařilé zpracování konfliktu aristokratické moci a rodícího se moderního občanství. Zatímco se staré mocenské struktury taví pod vlivem nové společenské situace, jejich bývalí poddaní se chápou čerstvých příležitostí pro uplatnění svých nevyužitých talentů. Amerika zde v tomto směru představuje tavicí tyglík sociálních vztahů.

Cesta z poddanství

Careyho dílo je přiznaně inspirováno cestou do Spojených států, kterou v roce 1831 uskutečnil francouzský právník a politický myslitel Alexis de Tocqueville. Na základě jeho americké expedice, jež dalece převýšila svůj původní záměr zevrubné analýzy nápravných institucí, vzniklo slavné a dnes již klasické dílo Demokracie v Americe. Hned úvodní citát z tohoto politologicky a sociologicky orientovaného díla, kterým Carey svůj text uvozuje, dává jasně na srozuměnou smysl a směr, jenž je přes „žánrový“ rozdíl pro obě knihy příznačný: „Postupný vývoj k rovnosti je tedy jev daný Prozřetelností. Má její základní znaky: je všeobecný, trvalý, vymyká se lidské moci; všechny události, právě tak jako všichni lidé, mu slouží.“ Peter Carey dále v autorském doslovu uvádí, že jej někdejší četba Demokracie v Americe ovlivnila tak, že se rozhodl k obšírnějšímu studiu Tocquevillovy cesty a souvisejících témat, z čehož později vznikl úmysl napsat román. Seznam přečtených zdrojů, jež knize Parrot a Olivier v Americe předcházely, autor pro zvídavé čtenáře umístil na svůj osobní web.

Careyho knihu přesto nelze jednoduše označit za historický román. I přes mnohé přímé spojitosti a analogie se známými fakty jde o fikci, která v tomto směru hraje se čtenářem otevřenou hru. Autor se drží doložených skutečností natolik, aby usnadnil historickou identifikaci popisovaných událostí, a dal tak knize přesný rámec (např. Olivier s Parrotem se vydají, stejně jako skutečný de Tocqueville, na svoji cestu v roce 1831 na lodi Le Havre). Zároveň pozměnil jiná fakta či okolnosti natolik, aby mohla jeho spisovatelská fantazie volněji fabulovat.

Pokud popustí uzdu fantazie čtenář, lze text brát jako svého druhu žánr tzv. „alternativní historie“, v níž se Alexis de Tocqueville jmenuje Olivier de Garmont. Za autorův šprým považuji i to, že zatímco de Tocqueville cestoval s Gustavem de Beaumont, rovněž šlechticem a politickým myslitelem, de Garmont (jehož jméno de Beaumonta připomíná) cestuje s opovrhovaným sluhou Parrotem, jenž charakterově připomíná Figara. Možných kontextuálních odkazů by jistě šlo najít vícero: například slavná hra Figarova svatba je dílem Pierra-Augustina Carona de Beaumarchais, jenž coby podnikatel finančně sponzoroval americkou revoluci, bez níž by žádná „demokracie v Americe“ nevznikla. I některé další románové postavy mohou připomínat historické osobnosti: rytec Watkins, posedlý vyobrazením amerického ptactva, by mohl být inspirován Johnem Jamesem Audubonem, autorem díla Birds of America. Jiní, jako například markýz de Talbot, se zdají být zcela fiktivní, nebo jsou alespoň jejich skutečné předobrazy obtížněji dohledatelné.

Ztracené iluze

Alexis de Tocqueville byl demokratickými principy Ameriky fascinován. Ve svém díle obšírně popisuje výhody federace, jež přes jistou úroveň svázanosti poskytuje každému státu tolik svobody, aby byla zároveň zajištěna jeho autonomie. Decentralizace moci umožňuje samosprávné jednání a vede k posílení individuálních práv a svobod. Oslabení mocenské hierarchie má však dle Tocquevilla i své stinné stránky, které vyniknou především při srovnání se soudobým obrazem Evropy: umění a filozofii se nejlépe daří právě v pevných strukturách aristokracie. Úroveň vzdělání (a tím pádem i intelektuální úroveň obyvatel) je v demokratických zemích podle Tocquevilla sice obecně vysoká, ale zřídkakdy dosahuje závratných výšek.

Podobnými úvahami se zaobírá i Olivier de Garmont, jeho zobecňující závěry jsou však v knize filtrovány spíše skrze parodický mustr. Přes jistý obdiv k výdobytkům nové společnosti se ve vztahu k ní nedokáže zbavit značné míry snobského pohrdání. Jeho obdiv k demokracii ostatně zakládají zejména americké ženy, neboť se záhy zamiluje do dcery ředitele věznice Godefroye. De Garmonta fascinuje její svobodomyslnost a sebejistota, kterou urozené francouzské dívky postrádají, emancipovanou dívku zase okouzlí jeho šlechtický původ. Olivier v příběhu většinou působí jako do sebe zahleděný, nepraktický intelektuál, jehož sebevědomí podkopává hmotná i citová závislost na matce (a na její prodloužené ruce – Parrotovi). Jeho demokratické nadšení má intenzitu i rozměr mladistvého poblouznění a záhy vede k vystřízlivění, neboť si uvědomuje meze, které se svým původem neumí překonat.

Nezanedbatelným prvkem románu je také to, že zatímco Tocqueville v Demokracii v Americe podával členům své aristokratické třídy zprávu o nové společnosti a jejích základních principech, Carey ve svém náhledu provedl krok zpět a předvedl v poměrně živém obraze celé toto aristokratické vidění světa. Přestože dnes je Olivierova úzká provázanost s předsudky a konvencemi jeho kulturního zázemí ve své komplexnosti jen obtížně představitelná, v jeho době tyto vztahy pevně utvářely společnost. Světonázorová proměna de Garmonta je tedy v tomto kontextu něčím velmi nevšedním, co předznamenává příchod nové doby.

Bildungsroman

Zajímavá je také postupná proměna Olivierova charakteru: ve věku malého chlapce oslňuje křehkostí, vnímavostí a obrazností; na lodi Le Havre už je z něho nesympaticky namyšlený tyran. Text coby de Garmontův „Bildungsroman“ jej na americkém kontinentě dále vykresluje v mezích lítosti nad hrdinovými nedostatky, aby jej v závěru přes neschopnost smysluplně zapadnout předvedl v podobě komplexního a nezávislého člověka. I jemu, coby konvertovanému zástupci „ancient régime“, se tedy dostane odměny v podobě osobní autonomie. Jak už bylo naznačeno, zcela opačně je na tom tragikomická postava Johna Parrota. Jeho boj s nepřízní osudu končí v nové zemi, kde může konečně plně uplatnit své mnohostranné nadání bez závislosti na urozeném mecenáši. Jeho vymanění se z mocenských aristokratických struktur má na něj blahý vliv: v novém americkém stylu se Parrot stává umělcem-obchodníkem. Při závěrečném setkání s Olivierem jejich role pána a sluhy zcela mizí.

Za pozornost stojí také stylistická rovina Careyho románu. Střídáním vypravěčských poloh v delších úsecích promluv je text silně fragmentarizován, a rozvíjení zápletky se tak záměrně komplikuje. Děj se odvíjí ve skocích; začátky kapitol jej často noří do časoprostorového neznáma, jež je třeba znovu ukotvit. Čtenář je nucen smysl textu skládat a sestavovat do propojených celků. Roztříštěnost však sleduje svůj cíl: zakládá již na stylistické rovině rozdílnost pohledů obou hlavních protagonistů. Styl tedy spíše zpestřuje než znesnadňuje čtenářský požitek – přes komplikovanou stavbu kniha neztrácí čtivost, a dokládá tak spisovatelovo mistrovství. Careyho jazyk je, alespoň dle českého překladu, květnatý a oplývá překvapivou obrazností. Co po celou dobu čtení nepřestává udivovat, je autorova literární chůze na laně, kdy každou chvíli hrozí pád do propastí grotesky či skurility, k němuž ale nedojde. Množství bizarních a nepravděpodobných detailů na sebe sice strhává pozornost, přesto je nakonec vše podřízeno konzistentnímu a uzavřenému celku.