Tři otázky pro Piotra Sommera 

Piotr Sommer (1948), básník (sbírky W krzesłe, Kolejny Świat, Pamiątki po nas, Czynnik lyriczny...), překladatel americké poezie (John Ashbery, O´Hare, Robert Lowell...), od roku 1994 šéfredaktor polského měsíčníku Literatura na świecie.

Poslední dobou se v polských literárních kruzích mluví o generaci ročníku sedmdesát, tedy autorů, kteří do literatury vstoupili v letech devadesátých, ještě po generaci BruLionu. Jak se na toto označení či programové vymezení díváte vy? Koho z této generace vy osobně považujete za důležitého?
Víte, pokud jde o tuto generaci, spíš bych si kladl otázku, jak oni přijímají nás... Z mého „stařeckého“ pohledu se mi zdá, že vše, co se objeví jako nové, je většinou exotické, nepoznané, nesrozumitelné a pro mnoho lidí tedy nepochopitelné, nezajímavé. Já do této skupiny nepatřím, naopak, mě velice zajímá, co se děje. A pokud jde o vaši otázku, pravděpodobně máte na mysli okruh lidí okolo Ha!artu. Raději bych v jejich případě užíval spojení esteticko-umělecká formace než generace, přestože jsou zatím ambiciozní spíš generačně, ale kdo ví, jak se nakonec budou vyvíjet… Takže pokud jde o tyto autory, myslím, že velice schopným prozaikem je Wojtek Kuczok, alespoň z toho, co jsem měl možnost číst, a to ještě předtím, než se stal jakkoli mediálně populární. A abych nezůstal nic dlužen poezii, v ní mě zaujal poznaňský básník Edward Pasewicz. Vlastně ani nevím, jestli je nějak spojen s Ha!artem, spíš bych řekl, že ne. Před dvěma lety jsem seděl v komisi soutěže o nejlepší rukopis (cena Jacka Berezina) a tam jsem jeho knihu objevil. Velice silná a vyzrálá poezie! A kdybych měl pokračovat dále, určitě bych neměl zapomenout na Krzysztofa Siwczyka, který toho napsal již poměrně hodně, u kterého se mi však zdá, že se mu ještě nepodařilo pojmenovat to, co chtěl. Nebo alespoň ne tak, jak by chtěl, aby mohl být spokojen sám se sebou.(Nezapomeňme také na to, že není pouze autorem, ale i hercem.) Z tohoto hlediska mi přijde debut Pasewicze „vydařenějším“.

Literatura na świecie existuje už třicet let. Vy jste jejím redaktorem během poslední dekády. Jak se za tu dobu měnila její koncepce?
Změnila se způsobem přirozeným, a podle mého názoru dosti radikáním. Kdysi dávno, za mého předchůdce Waclawa Sapkovského, šlo především o jakési „okénko do světa“, tedy, otištěno bylo vše, co povolila cenzura. To bylo v té době vlastně velice přínosné, přestože šlo především o fragmenty a Literatura byla mezi čtenáři přijímána jako almanach. Jak už jsem řekl, porevoluční změny byly naprosto přirozené a já se už od začátku snažím o to, abychom byli měsíčníkem spíše monografickým. A také o to, aby se mezi našimi přispěvovateli neobjevovali toliko filologové, ale v mnohem větším zastoupení polští spisovatelé, kterým není jedno, co vzniká v jiných jazycích. Rozdíl mezi spisovatelem-překladatelem a odborníkem-překladatelem není velký, ale přece jen existuje. Spisovatel má mnohem jemnější cit pro jazyk a hlavně - texty, které překládá, nepřekládá proto, že musí, ale proto, že chce. Jde mi tedy především o vztah k textu, o to, jak „cizí bacily“ pronikají do našeho „zdravého, svatého“ jazyka. Cizí bylo odjakživa přijímáno jako nemocné, a přitom tomu tak vůbec není, neboť cizí je přece především oživující.

Na které země je Literatura na świecie orientována v současné době nejvíce? Jak jste na tom s českou literaturou?
Tak to je od vás taková malá rána pod pás (směje se). Otiskli jsme poměrně hodně českých autorů, ale problém je v tom, že chceme, aby překlady u nás měly určitou uměleckou hodnotu. Chceme, aby byly dobré, kvalitní, „chutné“, aby svým způsobem mohly inspirovat i polštinu. To znamená, že jsme za poslední dobu mnoho z nich museli odmítnout. Existuje celá skupina jazyků, jejichž zastoupení u nás je mnohem menší než bychom my sami chtěli. Problém je i v tom, že dobří překladatelé, jako třeba pánové Godlewský nebo Stachovský, jsou natolik vytíženi prací pro jednotlivá vydavatelství, že si vůbec nedokážu představit, že by se nám je podařilo „ulovit“ i pro nějaký překlad k nám. Podobná situace je i u Zbigniewa Macheje, výborného překladatele české poezie, který je plně vytížen prací v pražském Polském institutu, což je velká škoda, neboť velice rádi otiskujeme poezii. Já osobně ji považuji za oživující element a přiznám se, že ať vyjde sebelepší číslo, ve kterém ovšem není ani jeden verš, přijde mi toto číslo takové nějaké... No, divné. Ale zpět ještě k situaci v jednotlivých zemích. S Ruskem jsme na tom oproti Čechám mnohem hůře - k jejich próze a poezii nejsme schopni ani přičichnout. V současné době znám pouze dva, taktéž velice vytížené překladatele z ruštiny. S ukrajinštinou je to také špatné, i když ne tak jako kdysi, se španělštinou také, alespoň co se týče časopiseckých překladů pro nás. Nejvíce jsou u nás samozřejmě zastoupeny angličtina a němčina. Ale pokud by šlo o mě samého a bylo by to technicky možné, v Literatuře na świecie by se do velké míry objevovaly překlady z portugalštiny a češtiny - to je vedle polštiny nejhezčí jazyková hudba, jakou znám. Tyto tři jazyky mají mnoho společného a jsou tak pěkné, že si ani nedokážeme představit, jaké poklady skvělých a dosud nepřeložených věcí se v nich bezpochyby skrývají. V noci se mi dokonce zdají zvuky portugalské a české hudby. Ale mohu si o nich zatím nechat jenom zdát…