Nakladatelství Alfaguara připomnělo 27. října 2003 čtyřicáté výročí vydání románové prvotiny Maria Vargase Llosy Město a psi (La ciudad y los perros) besedou a autorem. Vargas Llosa se objevil ve velkém sále madridského latinskoamerického centra Casa de América tak, jak ho většina čtenářů zná z fotografií na záložkách jeho knih – se suverénním úsměvem a pramínkem vlasů padajícím do čela.

V rozhovoru se španělským publicistou Iñakim Gabilondem zavzpomínal na konec padesátých let, kdy se jednom madridském baru jako stipendista Universidad Complutnese pustil do psaní svého prvního románu. Snad ještě atraktivnější ale byly vzpomínky na to, kolik překážek se této knize postavilo do cesty před jejím vydáním. Na publikaci Města a psů ve Španělsku Vargas Llosa prý zprvu vůbec nepomýšlel, protože tehdejší cenzura mu připadala pro knihu z prostředí limského vojenského licea plnou hrubosti, násilí a slov více než silných jednoznačně nepřekonatelná. Po několika zamítavých posudcích z francouzských vydavatelství se však spojil se španělským editorem Carlosem Barralem, což znamenalo šťastnou volbu nejen pro Město a psy, ale i pro jeho celou pozdější spisovatelskou kariéru. Carlos Barral aktivoval všechny své kontakty na tehdejší intelektuální autority – literáty, kritiky i publicisty, aby svými pochvalnými soudy o rukopise mladého Peruánce ovlivnili cenzuru. Nemožné se stalo skutkem a po několika měsících dostal Vargas Llosa pozvání na oběd od nikoho menšího než od hlavního cenzora. (V rozhovoru připustil, že si jeho jméno pamatuje, ale zmiňovat je nebude.)

Soupeření s cenzurou nebylo ani zdaleka tak tuhé, jak si autor představoval. Z rozsáhlého rukopisu bylo zásadně nepřijatelných všeho všudy osm vět, z nich spisovatel citoval například tu popisující postavu velitele vojenské školy slovy „měl pupek kytovce“. Cenzor frankovského Španělska byl ochoten přistoupit na zveřejnění všech obhroublých rozhovorů pubertálních peruánských kadetů i popisů jejich erotických dobrodružství, zneuctění vojenské šarže však bylo nepřípustné. K velkému překvapení autora se cenzor nakonec spokojil s verzí „břicho jako velryba“. V druhém vydání úspěšného románu už Carlos Barral ponechal konfliktní věty v původním znění, aniž by si toho cenzura všimla.

Iñaki Gabilondo na závěr požádal Vargase Llosu o přečtení krátkého úryvku z románu, který nakladatelství Alfaguara znovu vydalo ve slavnostní výroční podobě. Scéna z výcvikového prostoru limské kadetky přelomu čtyřicátých a padesátých let v podání jejího bývalého žáka byla mimořádným a vzácným zážitkem jak pro ty čtenáře, pro něž byl Vargas Llosa let šedesátých zjevením a španělské vydání jeho prózy bezmála zázrakem, tak pro ty mladší, pro něž už jsou experimentální narativní postupy i snadná publikační průchodnost kdysi nepřijatelných slov i situací samozřejmostí.