Jdu pryč, řekl Ferrer, opouštím tě. Všechno ti nechá­vám, ale jdu. A protože mu Suzanniny oči uhnuly, nasměrovaly se k podlaze a bezdůvodně se zastavily na elektrické zásuvce, nechal Felix Ferrer klíče na poličce u vchodu. Pak si zapnul kabát, potichu za sebou zavřel dveře vilky a odešel.

Venku se Ferrer ani nepodíval na Suzannino auto, jehož orosená okna mlčela pod kandelábrem, a vydal se ke stanici Corentin-Celton vzdálené odsud šest set metrů. Bylo kolem deváté hodiny, první lednový nedělní večer, vůz metra zel prázdnotou. V něm asi deset mužských, všichni sami, tak jak vypadal už dvacet pět minut i Ferrer. Normálně by ho potěšilo, že si tu může najít prázdný prostor s lavicemi proti sobě, takové malé kupé jen pro sebe, protože to v metru byla jeho nejmilejší varianta. Dnes večer na to ani nepo­myslel, byl roztržitý, ale proti očekávání ho ta scénka, která se právě odehrála se Suzanne, ženou ob­tížné povahy, zas až tak nesebrala. Čekal živější reakci, křik a vyhrožování, hrubé nadávky, proto se mu teď ulevilo, ale jako by ho právě ta úleva štvala.

Postavil si k sobě kufr, jenž obsahoval hlavně toaletní potřeby a náhradní prádlo, a nejdříve se zadíval přímo před sebe, automaticky luštil reklamní plakátky o podlahových krytinách, internetových seznamkách a realitních časopi­sech. Později, mezi zastávkami Vaugirard a Volontaires, vytáhl Ferrer z tašky katalog aukčního prodeje tradičních perských uměleckých děl a listoval v něm až do stanice Madeleine, kde vystoupil.

U kostela Madeleine nad ulicemi ještě prázdněj­šími než metro visely na elektrických girlandách vyhaslé hvězdy. Vyzdobené výlohy luxusních obchůdků připomínaly ne­přítomným chodcům, že se i po vánočních radovánkách ještě bude žít. Sám, zahalený v kabátě, obešel Ferrer kostel a zamířil k jednomu sudému číslu v ulici Arcade.

Potřeboval najít správný kód pro vstup do domu, a tak si jeho ruce razily cestu pod vrstvou oblečení: levá putovala k notýsku ve vnitřní kapse, pravá pro brýle ukryté v hrudní kapse. Když se pak dostal dovnitř, výtahu si nevšímal, hbitě vyběhl po služebním schodišti. Do šestého patra dorazil méně zadýchaný, než bych byl čekal. Stál tu přede dveřmi špatně natřenými na cihlově červeno, jejichž veřeje svědčily o nejméně dvou pokusech o násilné vniknutí. Žádná jme­novka, jen připíchnutá fotka, v rozích zkroucená a znázor­ňující neživé tělo Manuela Montolia, bývalého mata­dora přeškoleného na matadorova pomocníka, poté co mu 1. května 1992 jisté zvíře jménem Cubatisto otevřelo srdce jak knihu. Ferrer na fotku dvakrát potichu zaklepal.

Vyčkával, nehty pravé ruky zlehka zaryl do vnitřní části levého předloktí těsně nad zápěstím, kde se pod světlejší kůží křižují četné šlachy a modré žíly. Velmi hnědé a velmi dlouhé vlasy prozradily brunetu rozhodně ne starší než třicetiletou, ani ne menší než metr sedmdesát pět, jmenovala se Laurence a otevřela mu s úsměvem, bez jediného slova, pak za ním zase zavřela. Nazítří kolem desáté se Ferrer vydal zas do svého ateliéru.

2

O šest měsíců později, rovněž kolem desáté, vystoupil před terminálem B letiště Roissy-Charles-de-Gaulle týž Felix Ferrer z taxíku, svítilo prostoduché červnové slunce, na severozápadě se trochu zatáhlo. Ferrer tu byl o dost dřív, jeho let ještě nezačali odbavovat: po tři čtvrthodinky tedy dlouhými kroky přeměřoval letištní haly, tlačil před sebou vozík s taškou, kabelou a kabátem pro tuto sezonu už tlus­tým. Když už si dal další kafe, koupil papírové kapesníky a rozpustný aspirin, hledal nějaké klidné místo, kde by v klidu vyčkal.

Nebylo snadné ho najít, jelikož takové letiště samo o sobě vlastně neexistuje. Je to jen průchod, kanál, křehká fasáda uprostřed planiny, besídka ověnčená drahami, kde skáčou králíci s dechem plným petroleje, křižovatka zamo­řená průvany, které přenášejí velkou rozmanitost tělísek nespočetných původů – zrnka písku ze všech pouští, šu­pinky zlata a slídy ze všech řek, sopečný a radioaktivní prach, pyl a viry, popel z cigaret a prach z rýže. Najít si tu tichý koutek není nejsnadnější, ale Ferrer nakonec v pod­zemí terminálu objevil ekumenické spirituální centrum, v jehož křesílkách se klidně dalo nemyslet skoro na nic. Tro­chu času tu zabil, pak si nechal odbavit zavazadla a coural se bezcelní zónou, kde si neopatřil ani alkohol, ani tabák, ani parfém, zhola nic. Neodjížděl na prázdniny. Přidat bagáži na váze nepřicházelo v úvahu.

Na palubu DC-10 nastoupil krátce před třináctou hodi­nou, a když zaujímal své místo, doprovázela ho sférická hudba, hlasitost byla stažena na minimum, aby cestujícího uklidňo­vala. Ferrer složil kabát, strčil ho i s kabelou do police na zavazadla, pak se usadil u okénka na miniaturním metru čtverečním, jenž mu byl přidělen, a začal se zabydlovat: za­pnout pás, rozložit před sebou noviny a časopisy, brýle a prášky na spaní při ruce. Sousední sedadlo zůstalo naštěstí neobsazené, mohl ho tedy využít jako kumbál.

Pak je to pořád stejné, čeká se, roztržitě se jedním uchem poslouchají nahrané reklamy, jedním nepřítomným okem se sleduje předvádění bezpečnostních pomůcek. Na­konec se přístroj dá do pohybu, zprvu neznatelně, potom rychleji a rychleji a letadlo startuje k severozápadu do mraků, jež následně protne. Ferrer, nakloněný k okénku, mezi nimi později rozezná cíp moře ozdobený ostrovem, který se mu nepodaří určit, pak cíp souše, kde je uprostřed tentokrát jezero, jehož jméno ovšem Ferrer také nezná. Dříme, na obrazovce ledabyle sleduje úvodní titulky k fil­mům, jež nemá sílu sledovat až do konce, ruší ho prochá­zející letušky, které už možná nejsou, co bývaly, je úplně sám.

I když je člověk nacpaný s dalšími dvěma sty cestujících v kabině letadla, zůstává v podstatě opuštěný jak nikdy. Tato pasivní osamocenost nabízí, zdálo by se, příležitost popřemýšlet o životě, o smyslu věcí, které ho tvoří. Chvíli se snažíme, trochu se nutíme, ale dlouho to nad nesouvis­lým vnitřním monologem, jenž naše usilování přináší, ne­vydržíme. Vykašleme se na to, schoulíme se a zmalátníme, rádi bychom spali, poprosíme letušku o skleničku, pro­tože s ní usneme líp, pak ji požádáme o další k zapití prášku na spaní a spíme. V Montrealu vystoupil z DC-10, zaměstnanci letiště jako by se mu pod nebem rozlehlejším, než oblohy bývají, úplně ztráceli před očima, pak byl i autobus Greyhound delší než autobusy bývají, ale dálnice už měla rozměry normální. Když se Ferrer dostal do Quebeku, odjel taxíkem značky Subaru směrem k přístavu, na stanici pobřežní stráže, molo 11. Taxík ho vysadil před cedulí, kde bylo křídou napsáno SMĚR: PÓL, a o dvě hodiny později vyplouval ledoborec NGCC Meruzalka k Dalekému severu.