Mediální vzrušení, které vyvolal český překlad románu o legendárním běžci, možná – paradoxně – přivede k pozoruhodnému Jeanu Echenozovi čtenáře, kteří by jinak po jeho knize nesáhli. Skandál může literatuře i prospět.

U Dany Zátopkové se francouzský román o jejím muži Emilovi setkal s pramalým pochopením. V románě našla devadesát prohřešků proti faktům, devadesát „bludů či faktických chyb“. A nazvala knihu škvárem. Autor prý byl líný ověřit si skutečnosti. Její odpor je pochopitelný. Každý pokus o průnik na území, které ona zná ze všech nejlépe, musí nutně vnímat jako nepřátelský atak. Historik československých poměrů 20. století by k seznamu Dany Zátopkové přidal jistě další výtky – aforisticky literární zjednodušení lze vykládat i jako neúctu k historické „pravdě“. V jistém ohledu román o Zátopkovi připomene běh a jeho zběsilé tempo. Kolem se míhají postavy, krajina, města, doba, historie. Něco splyne, něco zůstává nepostřehnuto. Ale podstata osudu nemizí.

Důvěryhodnost literatury se totiž – naštěstí - neměří striktní věrností historickým faktům. Román (ani jiné umělecké dílo) není ani učebnicí dějepisu, ani publicistikou, ani literaturou faktu. Román nemusí mít dokumentační, metodickou či odbornou hodnotu. Musí mít hodnotu lidskou. K literárním postavám, byť inspirovaným reálnými lidmi, by se neměla přikládat přesná měřítka skutečných životů, ale měřítka lidské situace. Románová „pravda“ nemusí být „pravdou“ reality. To nemá nic společného s překrucováním dějin.

Jean Echenoz Emila Zátopka nadmíru ctí. O tom není pochyb. Jeho román, typicky echenozovsky stručný, je vyznáním obdivu. Ódou v próze. Zátopek je tu jedinečný, neopakovatelný. Ale jeho jedinečnost netkví v grandióznosti úspěchu, dosaženého navzdory běžeckému stylu, jenž je spíše „nestylem“. Netkví v těch osmnácti světových rekordech, v medailích a titulech, v mediálním šumu. Zátopkova síla, tak alespoň čtu Echenoze, je v tom, že za všech okolností, navzdory úspěchu, navzdory neúspěchu, navzdory vůli vítězit, zůstává sám sebou, téměř klukovsky prostým běžcem pro radost z běhu samotného. Proto zůstává silný i ve chvílích slabosti, v prohře. I když po mnohaletém vypětí přichází chvíle, kdy už nemůže, kdy „chce mít klid“.

V románu Běhat (originální titul je Courir) zůstává Echenoz věrný svému osobitému stylu. Úspornému, lakonickému, zdánlivě nevzrušivému, prostému. Mnohým se může při povrchním čtení jevit jako tuctový, ale pod povrchem tu tepe neklid, který se jen občas vydere viditelně ven. Například, když autor píše o magickém kouzlu Zátopkova jména: „Jeho příjmení se stane v očích světa ztělesněním výkonu a rychlosti. Jméno Zátopek, které nebylo ničím, ničím jiným než zvláštním jménem, teď bude po celém světě znát svými třemi ráznými a ústrojnými slabikami, neúprosný valčík na tři doby, ozvuk cvalu, hrčení turbíny, řinčení táhel či ventilů s důrazem na závěrečné k, s počátečním z, jež už samo o sobě hbitě vyráží: stačí udělat Zzz, a hned pěkně odsýpá, jako by ta hláska byla startérem, A ještě je ta mašina promazaná klouzavým křestním jménem: k motoru Zátopek je přibalena olejnička Emil.“ Echenozův styl našel u nás dobrou vykladačku v Jovance Šotolové. V jejím překladu mohl český čtenář už číst romány Cherokee, Jdu, U piána a nejnověji Ravel (ten vyšel – ve stejném nakladatelství i edici - jen krátce před knihou o Zátopkovi). Díky ní má Echenoz u nás své příznivce. Díky mediálnímu rozruchu kolem románu Běhat možná po jeho knihách sáhnou možná i ti, kterým dosud zůstávaly utajené.