Jdu

Echenoze lze číst dvojím způsobem : můžete jen sledovat děj, pak možná budete trochu zklamaní, protože v tom zapleteném příběhu jako byste zůstávali jen na hladině, nemá žádnou hloubku, je to spíš sled různých více či méně banálních, jindy dostatečně absurdních historek. Anebo druhá možnost: nechat si od spisovatele ukázat, jak si lze na literatuře smlsnout.

Jdu pryč, řekl Ferrer, opouštím tě. Všechno ti nechá­vám, ale jdu. A protože mu Suzanniny oči uhnuly, nasměrovaly se k podlaze a bezdůvodně se zastavily na elektrické zásuvce, nechal Felix Ferrer klíče na poličce u vchodu. Pak si zapnul kabát, potichu za sebou zavřel dveře vilky a odešel...

Jak již sám titul napovídá, jde ve Jdu o pohyb někam. Félix Ferrer, hlavní hrdina na počátku jde, a to tak, že odchází od svojí ženy a vyráží na dalekou cestu až za polární kruh. Jde i v samém závěru románu, ovšem tady přichází, aby mohl opět odejít a jít dál...

Román sestává z pětatřiceti poměrně krátkých kapitol. Jeho dějovou jednotu zajišťuje především časové omezení na jeden jediný rok konce minulého století, a také hlavní postava obchodníka s uměním Felixe Ferrera...

Úsměvné, příjemné čtení s poschovávaným tajemstvím, i když ne přímo poselstvím, jak jsme zvyklí u klasické literatury. Naléhavé sdělení však Echenoz přináší: ukazuje náš svět jako chladný, ledový, povrchní, sterilní, virtuální, natolik odevzdaný kultu obrazu, že lidé tento zprostředkovaný obraz už přestávají odlišovat od skutečnosti.

O přitažlivosti Echenozových románů svědčí fakt, že se kniha okamžitě zařadila mezi nejprodávanější tituly roku 1999 a získala prestižní literární cenu Goncourt.