Třináct let, 77 pořadů, 400 knih, 320 uražených autorů - MRR (Marcel Reich-Ranicki) hledá nové jeviště zní titulek interview Süddeutscher Zeitung z 14. 12. 2001. O tom, že pořad Literární kvartet končí, a o dalších plánech "literárního papeže" Reich-Ranického jsem psala již v rubrice Hosta (8/2001). I česká média, např. MF Dnes z 27. 12. 01, věnovala odchodu tohoto nejkontroverznějšího literárního kritika neobvyklou pozornost.

Otázka je, zda se vyskytne hodnotná náhrada. Intelektuálně náročná vysílání vegetují na okraji kulturních programů a pokusy ve stylu zástupce tzv. pop-kultury Benjamina v. Stuckard-Barreho na programu MTV Lesezirkel otrávily nejen pozvané hosty, jako např. Roberta Gernhardta a generaci diváků nad 30 let, ale také samotné hipové publikum vysílače MTV. Reich-Ranicki byl literární veličinou již před Literárním kvartetem. Byl redaktorem literární stránky FAZ a členem důležitých literárních porot. Dnes sedí v každé významné kulturní redakci někdo z jeho žáků. Tržně významná exploze přišla ale teprve s televizí. Když Reich-Ranicki o vánocích mínil, že je nutné číst poezii od Sarah Kirschové, bylo příští den rozebráno 2000 výtisků. Vysílání se ovšem stávalo netrpělivým a agresivním. Spoluhráči čím dál tím víc dodávali pouhé narážky a stálí diváci otráveně vypínali obrazovku. V tu dobu se objevila biografie Reich-Ranického Můj život (Mein Leben) a v několika měsících si vydobyla větší úspěch než většina v kvartetu pobraných knih.

Reich-Ranicki se stal významným a obávaným kritikem německé literatury, ačkoliv ho kdysi Humboldtova univerzita nepřijala z rasových důvodů na studia. Jeho nepřátelé tvrdí: Pokaždé, když to dohnal příliš daleko a lidé se od něho odvraceli, vytáhl svou antisemitskou tirádu. Když Karl-Heinz Jansen napsal, že se Reich-Ranicki nestal redaktorem týdeníku Die Zeit, protože se redakce obávala jeho temperamentu a rabulistiky, nechal v mnichovském Institutu pro soudobé dějiny ověřit, jak často a v jaké souvislosti se slovo "rabulistika" vyskytlo u Goebbelse. Po třinácti letech skončil tedy v berlínském zámku Bellevue za přítomnosti německého prezidenta Johannese Raua Literární kvartet, nejvýznamnější literární pořad německé televize, grandiózním finálem MRR - recenzí Goethova Utrpení mladého Werthera.

Návrat ke klasikům znamená i jiný televizní projekt, třídílný film Heinricha Breloera Die Manns, rodinná sága klanu spisovatelů Thomase a Heinricha Mannových. Snad zásluhou internacionální studie PISA, která při průzkumu znalostí evropských školáků německému školnímu systému neudělila příliš lichotivé ocenění, se znovu oživila diskuze o čtení, či spíše o nechuti mladé generace ke čtení a ke klasikům. Je pravda, že Thomas Mann patří k německé klasice i přesto, že v posledních dvaceti letech bylo jeho dílo systematicky ignorováno. "Když se v roce 1975 slavilo stoleté výročí narození Thomase Manna, prohlásila řada renomovaných německých autorů - ve spojení se starými nacisty a analfabety a v čele s Martinem Walserem - , že jim není nikdo lhostejnější než autor Buddenbrokových. Neradi přiznali, že měl Thomas Mann určité vypravěčské nadání, ale prohlašovali, že se jedná o autora předešlé epochy, o staromódního a zapomenutého autora." ( Reich-Ranicki ve FAZ).

Jak tato kritika ukazuje, má a bude mít Reich-Ranicki i nadále významný dopad na literární život v Německu. V jednom má jistě pravdu. Breloerův televizní film, spíše jakási montáž hraných scén s vynikajícím hercem Müller-Stahlem v roli Thomase Manna a vyprávěním současníků, především Mannových dětí, subtilně odhaluje a vysvětluje tragický osud rodiny Mannů, tragická úmrtí, emigraci, a tak dlouho zamlčované sexuální náklonnosti, vášně a závislosti rodinných příslušníků. Díky tomuto nezvyklému dokumentu se vrací emigrant Thomas Mann zpět do širokého literárního povědomí.

Na konci minulého roku se bohužel musela literární scéna rozloučit se dvěma významnými osobnostmi. V prosinci zemřel tragicky při autonehodě W.G.Sebald, o jehož pozorohodném a jazykově bravurním románu Austerlitz jsem se již v Hostu na podzim zmiňovala.

Ve věku 88 let zemřel v Izraeli spisovatel Stefan Heym, který jako díte židovských rodičů z Chemnitze byl za druhé světové války nucen odejít do emigrace a který chtěl po svém návratu v tehdejší NDR budovat "lepší" Německo. V NDR se stal nejvýznamnějším disidentem. Ačkoliv se hlásil k socialismu, stal se v dřívějším stranickém státu symbolem duchovního odboje. Heym byl človekem politickým. Aktivně se zapojil do politiky po volbách do spolkového sněmu 1994 a stal se jako přímý kandidát PDS členem parlamentu. Po roce ho ale z protestu proti zvýšení diet zase opustil. Z dlouhého života tohoto spisovatele není známý jediný nečestný čin, za což je nutno ho při tak složité biografii obdivovat, stejně jako za jeho nesčetné knihy.

I když na předních místech nejčtenějších knih dominuje stále Harry Potter, přinesl minulý rok několik literárních překvapení (Spiegel, 1/2002). O Panu Lehmannovi Svena Regenera jsem se již v Hostu zmínila.

Objevují se talenty z východní části Německa jako je Juli Zehová se svou prvotinou Orel a anděl (Adler und Engel) a Malin Schwerdtfeger s Kavárnou Saratoga (Café Saratoga). 76-letý autor Dieter Wellershof z Kolína nad Rýnem dosáhl se svým románem Touha po lásce (Liebeswunsch) ocenění kritiky a publika. S bohatou životní moudrostí líčí Wellershof drama vztahu a jeho ztroskotání za fasádou, která jen tence zakrývá emocionální vyprahlost jejich života. Je to vyprávění o touze, lži a vášni - s tragickým koncem.