V pražském Památníku národního písemnictví byl „objeven“ konvolut přibližně 1200 dopisů, fotografie a rukopisy Heinricha Manna. Objevila jej berlínská archivářka Christina Möllerová, která spravuje Mannovu pozůstalost v Archívu Berlínské akademie umění. Tento poklad byl českým archivářům a germanistům však dávno znám. Především překladatelé tyto materiály používali pro doslovy k u nás vydávaným dílům Heinricha Manna.

Pozůstalost sestává z 1200 dopisů adresovaným Mannovi, z dopisů od více než sto osob a institucí. Mezi nimi například od Ericha Mühsama, René Schickeleho, Maxe Oppenheimera, Oskara Loerkeho, Félixe Bertauxe. Dále od sourozenců Thomase, Julie a Viktora Mannových, dcery Thomase Manna Eriky, a od Mannovy první ženy Marie Kánové a jejich společné dcery Leonie. K tomu patří fotografie, kartotéka Mannovy knihovny a pracovní rukopisy Heinricha Manna: čistopis divadelní hry Herečka (Schauspielerin, zde jako: Eine Schauspielerin) z roku 1911 a dva ručně několikrát přepisované exempláře dramatu Paní Legrosová (Madame Legros, 1913).

Všechny tyto texty platily v Německu za ztracené. Když se Heinrich Mann v roce 1928 rozešel se svou ženou Marií Kánovou („Mimi“), českou herečkou, vzal si část dopisů a rukopisů do Berlína, zbytek zůstal v Mnichově. Manželství bylo v roce 1930 rozvedeno, Mann odešel do francouzského exilu, Maria a Leonie se přestěhovaly do Prahy. Majetek v Mnichově byl zabaven, později ale na žádost Heinricha Manna, a za osobního nasazení prezidenta Masaryka, prohlášen za vlastnictví československého státu (Heinrich Mann, který v roce 1933 ztratil německé občanství, získal v roce 1936 československou státní příslušnost).

Po válce se dokumenty znovu objevily, Mannova dcera Leonie v roce 1957 jejich největší část předala Berlínské akademii umění. Zbytek zůstal v Praze, po emigraci Leonie s rodinou (Leonie se provdala za spisovatele Ludvíka Aškenázyho) v roce 1968 byl státem zkonfiskován. Jindřich Mann, syn Leonie Mannové-Aškenázy, který opět žije v Praze, byl objevem také velmi překvapen. Netušil, že by se pozůstalost mohla zachovat v takovém rozsahu.

Ani Heinrich Mann po válce neočekával, že by se z „pražských dokumentů“ mohlo něco zachovat, a až do své smrti v roce 1950 v kalifornské Santa Monice ztráty velmi litoval: Všechno co jsem měl, se asi ztratilo v Praze. Takto želí v dopise bratru Viktorovi fotografie jejich sestry Carly z roku 1907 v roli Salomé, jediné podobizny Carly na jevišti, kterou vlastnil (Carla si osmadvacetiletá vzala roku 1910 život, stejně jako o sedmnáct let později i druhá sestra bratrů Mannových, Julia). Právě tato fotografie je v pražské pozůstalosti. Zmíněná divadelní hra Herečka je zpracováním Carlina tragického osudu.

Němečtí filologové se také radují ze zachovaných dopisů Marie, které jsou dojemným dokumentem její lásky a manželství s Heinrichem Mannem – od vzájemného ujišťování v době zásnub až po rezignaci v manželství, ze které je cítit blížící se konec vztahu. Dopisy vrhají nové světlo na spisovatelovu první ženu, jejíž obraz byl dosud příliš silně ovlivněn odmítavým postojem Thomase Manna. Marie Kánová byla v roce 1939 odvlečena do Terezína a zemřela dva roky po válce na následky útrap.

Neméně důležité je „objevení“ dopisů Félixe Bertauxe. Félix Bertaux, francouzský germanista a překladatel, pro Heinricha Manna ztělesňoval ideální, duchovní Francii. Jejich korespondence, která probíhala v letech 1922 až 1948, je neocenitelným svědectvím o politice a intelektuální atmosféře doby, Heinrich Mann Bertauxovi velmi otevřeně svěřoval své názory na literaturu. V nakladatelství Fischer Verlag již deset let leží nedokončený svazek této korespondence, jehož publikování se očekávalo letos v září. Ve stejném nakladatelství se připravuje nové, studijní vydání díla Heinricha Manna. V obou případech bude nutné zapracovat nová fakta.

Pražský Památník národního písemnictví je největším literárním archívem v zemi, spolupracuje s německým literárním archívem v Marbachu (kam se v roce 1967 dostala třetí část pozůstalosti, 50 dopisů a pohlednic od Thomase Manna) a s Rakouskou národní knihovnou ve Vídni. Jeho katalogy a materiály jsou veřejně k nahlédnutí. Je opravdu zvláštní, že dosud nikoho nenapadlo se do Prahy podívat.