V pozůstalosti známého pražského “literárního” advokáta Kamilla Reslera a v archívu nakladatele Václava Petra byly až dosud ukryty dokumenty podávající zajímavé svědectví o osudech Kafkova díla v Čechách bezprostředně po druhé světové válce. Je to sedm česky psaných dopisů Maxe Broda Josefu Davidovi a Karlu Projsovi – jeden originál a šest opisů – a celá řada dalších písemností spjatých s přípravou prvního souborného vydání Kafkova díla v Petrově nakladatelství.

Dne 27. října 1945 píše Max Brod z Tel Avivu Kafkovu švagrovi, manželu jeho nejmladší sestry Ottly JUDr. Josefu Davidovi: Náhodou potkal jsem Dr Arnštejna a on mně vypravoval strašné věci o Ottle. To vše se stalo? Co dělají Vaše děti? Kdo vůbec z rodiny Kafkovy přežil tento strašný čas? – Já osobně jsem v plném zoufalství, vždyť můj tolik milovaný bratr s celou rodinou byl nacistickými bestiemi zavražděn! Vůbec myslím, že nezůstal mně v Praze na živu ani jeden příbuzný nebo přítel. Oznamuje Davidovi, že do Prahy přijede jeho synovec dr. Arnošt Sternschuss, voják československé zahraniční armády, a navštíví ho, aby vše, co se týče spisy Františkovy s Vámi projednal… Víte zajisté, že není na světě nyní proslulejšího jména, než Frant. Kafka – celé básnické školy napodobují jeho methodu, v Anglii, v Americe, ve Francii. Připravujeme vydání všech jeho spisů v Italii, ve Švédsku a.t.d. Závěrem Brod upozorňuje na právní komplikovanost vydávání Kafkova díla.

Strašný osud dobrých lidí. Franz jako by to vše byl předvídal ve svých visech, píše Brod koncem listopadu 1945, když mu David vylíčil osud celé rodiny. Zároveň oznamuje, že za Davidem posílá anglického překladatele Kafky Edwina Muira, který působil jako lektor na Karlově univerzitě, že André Gide se v Paříži chystá zdramatizovat Kafkův Proces a že v Schockenově nakladatelství vyjdou dva nové svazky z Kafkovy pozůstalosti.

S Brodem v té době už koresponduje také Davidův zeť, muž jeho starší dcery Věry, Karel Projsa. Karel Projsa (1912 – 1972) nebyl náturou vědec ani překladatel, spíše poučený milovník literatury a umění. Patřil k okruhu pražských avantgardních literátů více nebo méně spjatých se surrealistickým hnutím a se strukturalismem. V letech 1933 – 39 studoval na pražské filosofické fakultě češtinu a historii. Studia se chystal ukončit disertací u prof. Alberta Pražáka, pohyboval se však ponejvíce v okruhu žáků Jana Mukařovského. Za války byl činný v odboji, zejména statečně obstarával materiální pomoc Židům vězněným v koncentračních táborech. Sběratelství vzácných a kuriózních tisků ho přivedlo do blízkosti advokáta Kamilla Reslera. Své přináležitosti ke Kafkově rodině a odtud získaných písemností i ústních informací využil k pokusu o uvedení Kafky do českého kontextu v době, kdy zájem o jeho dílo byl v Čechách omezen na úzkou vrstvu intelektuálů a umělců. V jeho pozůstalosti se zachovala desetisránková studie Sloh a smysl Kafkovy povídky Jezdec na uhláku. Projsův první dopis Brodovi je datován – není-li chybný Brodův údaj – o čtyři dny dříve (23.10.1945), než první Brodův dopis Davidovi, Brod ho však podle všeho dostal se zpožděním až v prosinci. Odpovídá pak Projsovi v dopise Davidovi: Račte mu vyřídit můj nejlepší pozdrav, jemu, jeho ženě a mému starému příteli Dr Pavlu Eisnerovi, těším se velice, že on živ z té hrůzy vyvázl. Doufám, že Váš zeť bude srozuměn, odpovím-li na všecko jedním dopisem, totiž na Vás, a vůbec doufám, že tímto způsobem můžeme zkoncentrovat celou korespondenci. Dlouho jsem česky nepsal, navykl jsem se hebrejštině, tak prosím také, aby jste mé gramatické chyby laskavě přehlédl a prominul. Pan Projsa tázá se po literatuře o Kafkovi. Tato literatura jest již nyní bezmezná, nesmírná. Zrovna nyní vyšla v Anglii kniha “focus one”, jsou tam asi 10 nebo 20 článků o Franzovi, celá publikace je věnována dvěma básníkům “Fr. Kafka a Rex Warner”. Tento poslední nápodobuje Franze. Já tu celou literaturu nečítám, nebo jen fragmentárně, zmíněnou publikaci jsem měl v ruce, ale nepřečetl jsem ji, - mate mne to. Já chci při interpretaci sledovat svoji vlastní linii, a myslím, že jest jedinou správnou, poněvadž jsem v nesčetných rozhovorech s Franzem o těchto problémech mluvil. Ale budu-li míti trochu času, tak chci také propracovat to celé epigonství. Dále Brod upozorňuje, že v Americe vyšla bibliografie Kafkova díla Franz Kafka – a chronology and bibliography by Angel Flores, a že jest plna hrubých omylů. Jistě zajímalo by to mladou dvojici našich literárních historiků, totiž p. Projsu s chotí. Četl jsem s bolestným citem, píše dále, jaké těžkosti nyní proděláváte, jak pomalu se židovský majetek vrací. Na celém světě není nyní spravedlnosti, jak se zdá. František ve svých visech předvídal tyto strašné časy, na příklad ve svém románu “Le procès” a jest nyní považován všeobecně jako prorok! Co by k tomu byl řekl jeho otec!! – Chci vás prositi o 2 věci: Jistě jsou ještě v rodinném kruhu uschovány dopisy Františkovy. Každé jeho slovo jest nyní považováno jako svaté, jako poklad. Nepsal jsem Vám snad ještě, že nyní pracuji na vydávání celé pozůstalosti. Místo nynějších 6 svazků budou to na konci 8 nebo 9 svazků. Německý originál vyjde snad v Americe, kde Schocken chystá nové nakladatelství – a ve Francii, Anglii, Itálii čekají již dychtivě na tyto nové svazky… Však potrvá to 1 neb 2 (neb snad 3) roky, než já ukončím tu práci, které jsem se nyní skoro výhradně věnoval na nějaký čas… Nyní jsem začal přepracováním 5. a 6. svazku dosávadní edice; budou značně obohaceny. Tak vás prosím a) dejte všechny dopisy Františkovy, které ještě v Praze najdete, opsat a pošlete mi ty kopie, originály uschovejte pečlivě. Já pátrám i po dopisech, které se dostali do Ameriky (u p. Dr Klopstocka, který Františka naposled ošetřoval). Slyšel jsem, že psaní, které František psal Mileně Jesenské (Pollakové), jsou uloženy (snad na jméno Willy Haas) v safu v nějaké Pražské bance, snad v České Bance Union. Bylo by možno i to vypátrat? b) Velice nutno jest, zjistiti u firmy Julius Kittl v Mor. Ostravě (Johanny – ulice 5) zdali tam ještě ležejí svazky 1,2,3,4,5,6 spisů Františkových i moje biografie a kolik exemplářů každé knihy ještě existujou. Zde není k dostání ani jedna z těch knih! Musely by býti znovu tištěny, což by opět bylo spojeno s honorářem pro dědice. Prosím o přesnou odpověď, zdali ta nacistická zvěř ty knihy zničila nebo né. A in margine ještě připisuje: Na Vaši otázku o rukopisech Františkových sdělím ještě, že jsem vše zachránil a zde uložil v safe.

Je možno předpokládat, že Brodovy informace nezůstaly bez vlivu na rozhodnutí rodiny a úzkého kruhu interesentů kolem ní uskutečnít vydání Kafkova souborného díla v českém překladu. Spiritus agens této iniciativy byl zřejmě Karel Projsa, právní zprostředkování byo svěřeno jeho příteli Kamillu Reslerovi. Resler 21. prosince 1945 v zastoupení dědiců “původských práv” sděluje nakladateli Václavu Petrovi: Podle toho, co jsem vyšetřil, svěřila babička dědiců paní Julie Kafkova zastoupení původských práv po Fr. Kafkovi Maxu Brodovi, který nyní bydlí v Tel Avivu a který svěřil zastoupení práv v české řeči p. Ph.Dr. Pavlu Eisnerovi, který pak dále podle dokladů, které mně předložil p. Karel Projsa, přenesl zastoupení p. Karlu Projsovi. – Nemohl jsem dosud prozkoumati věc do důsledků skutkových a právních, avšak – pokud za dnešních poměrů lze věc vůbec přezkoumati – pokládám svědectví p. Ph.Dr. Pavla Eisnera za věrohodné a jménem uvedených dam Vám oznamuji, že nemají námitek proti tomu, abyste s p. Karlem Projsou jako zástupcem p.Ph.Dr.Pavla Eisnera a Maxe Broda jednal o zadání díla Františka Kafky do Vašeho nákladu.

Projsa téhož dne (21.12.1945) podává nakladateli Petrovi návrh na vydání šestisvazkového Díla Franze Kafky. Pokud jde o koncepci, drží se návrh Brodova a Politzerova německého vydání z třicátých let. Projsa si v něm vyhrazuje překlad čtyř svazků (Amerika, Povídky a malá próza, Boj – tj. Popis jednoho zápasu, Deníky a Korespondence). U zbývajících dvou (Proces, Zámek) počítá se spoluprací Pavla Eisnera, který Zámek vydal a o vydání Procesu usiloval už před válkou. Nakladatel Petr Projsův návrh přijal a uzavřel s ním smlouvu na překlady a komentář (úvodní studii).

Brod byl o úmyslu vydat v Čechách znovu Kafku informován už v lednu 1946, ovšem jen částečně: Co se týče českého vydání, tak mohl byste navázat styky s nejlepším českým vydavatelem – a také překladatel musí být nejlepší; snad pán Pavel Eisner? Pošlete mi návrh na smlouvu a já Vám milerád poradím, zdali ty podmínky jsou dobré, píše Davidovi (a Projsovi).

Je třeba dodat, že Projsův záměr vydat u nás po válce Kafku nebyl ojedinělý. Vydavatelské a tiskové družstvo Dílo přátel umění a knihy už v lednu 1946 v dopise podepsaném básníkem Jiřím Kolářem žádá Kamilla Reslera jako právního zástupce dědiců Franze Kafky o zprostředkování autorizace na výbor z prózy tohoto autora. V dopise čteme větu: Považujeme za svoji národní povinnost seznámiti svou širokou čtenářskou obec se spisovatelem světového významu. A v březnu téhož roku došla Brodovi žádost nakladatelství Mladá fronta o povolení vydat Ameriku.

Pokračující Brodova korespondence s Davidem a Projsou přináší množství cenných poznatků o osudech Kafkova síla v prvním poválečném období. Zvlášť důležitý je Brodův samostatný dopis Projsovi v roce 1946, který stojí za ocitování.

Milý pane Projsa,
na Váš milý dopis odpovídám zde ihned dle jednotlivých bodů: Korespondence Kafkova: Je velmi důležité, že některé lístky byly nalezeny. I sebemenší cedulka má cenu pro charakterisaci Františka, neboť vůbec nikdy nepsal ničeho bezvýznamného. - Prosím, nepošlete mi originály, vždy jen opisy! Bylo by strašné, kdyby se něco na cestě ztratilo. Tak prosím – jen opisy, samozřejmě dobré, přesné.
Dopisy na Milenu Jesenskou: Konečně jsem přišel do styku s Haasem. On slouží jako anglický důstojník v Indii. Chce mi zaopatřit ty dopisy. Tak nechtěl bych, aby nějak netaktně ten safe byl otevřen bez něho svolení!! Napíši mu. Prozatím je velice zajímavé, že jste ten safe vypátral – tak hleďte, aby dále zůstalo vše neporušeno, až p. Haas mi dá svolení. Díky!! Byl bych Vám velice vděčen, kdybyste mně napsal krátkou 1 až 2 stránky biografii Jesenské – já vím, že František sledoval její literární činnost s největší pozorností, ba s obdivem – vždy si kupoval “Tribunu”(?) nebo jiný list, v kterém články Jesenské vycházely, a vypravoval mi o obsahu, i když osobní jeho styk s Jesenskou byl již dávno přerušen. Tak bych rád měl krátkou charakterisaci její liter. činnosti, o čem psávala, kde? Vyšly i knihy? Jak se vyvíjela, které byly její hlavní myšlenky, politické a mravní nazírání? Přijde to k tomu, že Františkovu korresp. s ní vydám, tak by bylo nutno jako komentář něco připojiti o její osobnosti… Myslím ale, že před 1/2 rokem tak daleko nebudu. Ovšem musí se to připraviti.
Mor. Ostrava, Kittl. Vypátrali jsme, že knihy Františkovy byly prodány “verrammscht” (ve velkém množství pod cenou – pozn. vyd.) do Švýcarska. Nějaký pán Kuender z Zurychu je koupil na mši (trhu) v Lipsku 1939. Ostatek byl snad těmi nac. bestiemi zničen. – Snad také ještě něco je v Ostravě uchováno. Váš advokát by mohl vypátrat úplnou pravdu.
Souborné vydání české. V principu souhlasím. Avšak musíme se držet právnicky korrektné cesty. – Jako zástupce dědiců uzavřel jsem generální smlouvu s nakladatelstvím Schocken v Praze (resp. v Berlíně) 22. II. 1934. Tato smlouva byla obnovena s nakladatelstvím Schocken v Tel Avivu dne 6. XII. 1940. Schocken má veškerá práva na všecky spisy Kafkovy, publikované a netištěné, ve všech jazycích. Ku každému kroku jest moje svolení nutno – ale i já nemohu ničeho podniknouti bez svolení Schockena… On vše řidí vzorně. Ale musíme také respektovat jeho práva. Smlouva musí být uzavřena mezi nakl. Petrem a Schockenem. Pošlete mně ji v jazyku anglickém nebo francouzském a já se o to postarám, aby Schocken podepsal…
Zároveň s Vaším psaním přišlo psaní “Mladé Fronty” – chtějí jen “Ameriku” – přimluvím se u Schockena, aby dal samozřejmě přednost soubornému vydání. Schocken tedy rozhodne – ale myslím pevně, že jako ve všech pádech udělá, co já mu radím.
Definitivní text: Svazek 1,2,3,4,5 jest definitivní – totiž budou malé přídavky, které jsem ještě našel, ale celkem nepatrné. Naopak od 6. svazku (včetně) přijde úplně nové znění. S tím a dalšími svazky (budou snad 10) musíte čekat. Nejlepší pozdrav Vám a Eisnerovi – měl jsem tak ohromnou radost, že on z toho pekla vyvázl. Nemohu se vzpamatovati, že jsem mu dal zastupování autorských práv Kafkových – to by také překročilo moji možnost, neboť vždy jsem byl vázán k svolení nakl. Schockena. Ale prakticky to nedělá rozdíl, neboť vší silou budu hleděti, aby Váš i jeho plán souborného vydání českého (snad i s mojí biografií) se uskutečnil…
Vůbec nemůžete si představiti kolik starosti mám s těmi záležitostmi. V Italii, v Anglii, všude neautorisované vydání – ale Schocken předá každou takovou věc advokátům v dotyčných zemích. Je to však neustálá korespondence, čert se v ní vyzná, celý department v nakl. Schocken pracuje jen na těch věcech a to celé má úplně tu samou atmosféru jako nějaký román Kafkův – to řizení záhadné, ta buerokracie v “Zámku” a.t.d. – Já sám už dávno nepracuji na vlastních pracích, věnoval sem se úplně Kafkovi – asi na rok, potom pokračuji na vlastním románu o Galilei, o triumfu pravdy. Doufám tak.
– Tak Vás vítám srdečně. Pište brzo. To psaní Františka otcovi vyskytlo se v opisu v Americe u Dr Klopstocka, Schocken to dá fotografovat a celá věc přijde do 8. svazku. Já dosud opis nemám.
Your sincerely
Brod
Milá Věro! – jak často jsem Vás viděl i Helenku s Vaší matkou, nikdy jsme nemluvili spolu, byla jste dítě, nyní jste žena. Máte v sobě krev Františka, máte před sebou obraz těch dvou šlechetných velkých člověků, Franze a Ottly, nemůžete jít než správnou cestou. Prosím pište mně opět.

Koncem března 1946 se kolem českého vydání Kafkova díla začaly vršit právní i jiné komplikace, které se táhly celé dva roky. Ukázalo se, že přenesení zadavatelských práv na vydávání díla v české řeči z Broda na Eisnera a z Eisnera na Projsu je právně nezdůvodněné, že neobstojí ve světle smluv, které s Brodem uzavřela Kafkova rodina. Brod dokázal, že oprávnění disponovat takto právy na Kafku nikdy neměl on, nýbrž výhradně Schockenovo nakladatelství. Eisner posléze popřel, že by se kdy považoval za zadavatele českých práv, a nadále uplatňoval jen morální nárok na překlad. Došlo k roztržce mezi Brodem a Reslerem, když Resler vyjádřil pochyby o právní platnosti dohod mezi Kafkovou rodinou a Brodem, což způsobilo, že připravované vydání se fatálně zdrželo. Postavení Karla Projsy v celé věci se velice zkomplikovalo, a to nejen ve vztahu k Brodovi, ale i k Eisnerovi. Jádro sporu mezi Projsou a Eisnerem bylo asi v tom, že Projsa si hlavní překladatelský a zřejmě i komentátorský podíl na Spisech vyhradil pro sebe. Eisner byl bezesporu největší znalec Kafky v té době. Své přesvědčení, že morální právo na Kafku má především on, dal nekompromisně najevo.

Nakladatel Václav Petr a jeho redaktor básník Kamil Bednář museli řešit nepříjemný střet zájmů, kancelář doktora Reslera dělala opět prostředníka. Když Projsa Petrovi dodal svůj překlad Ameriky a nakladatelství jej dalo vysadit a zlomit, došlo tehdy k neobvyklé věci. Nakladatel předložil k tisku připravený text Projsova překladu znaleckému soudu jeho konkurenta. Rozsudek Pavla Eisnera byl zdrcující. Poslal nakladateli Petrovi dopis, v němž navrhuje sazbu Ameriky rozmetat a Spisy nově uspořádat, zároveň připojil ukázku, jak by vypadala oprava vysázených stránek. Nakladatel Eisnerův návrh přijal. Požádal Reslera, aby s Projsou zrušil rámcovou smlouvu na vydání Spisů a uzavřel novou smlouvu s Eisnerem.

Ze zlomené korektury Projsova překladu se zachovala jen první strana první kapitoly, Topiče, označená paginou 21 (předcházela Projsova předmluva, dnes nezachovaná), a tiráž. (Podle sdělení malíře Václava Bláhy, Jana Řezáče a Josefa Kadlece se celá tato korektura Kafkovy Ameriky koncem čtyřicátých a v padesátých letech v Praze půjčovala a četla). Přebal, vazbu a grafickou úpravu ke knize navrhl Arnošt Paderlík. Nic z toho se nezachovalo (Paderlík se pamatuje jen na modrou barvu obálky). Kniha měla vyjít r.1947 v edici Atom jako 1. svazek Díla Franze Kafky v nákladu 5500 výtisků. Text vysadila Müllerova tiskárna v Turnově. Zachoval se zredigovaný text přední a zadní záložky a rukou psaný text na zadní stranu přebalu, oznamující pět dalších svazků Díla: Hrdelní pře (tak už od dvacátých let překládal Eisner název Proces), Zámek, Povídky a malá próza, Boj, povídka a Deníky a korespondence.

 Přicházíme k hlavnímu bodu celé pře: ke kvalitě Projsova překladu Ameriky. Při nepatrném rozsahu dochovaného textu – pouhých 21 řádků – nemůžeme bezpečně říci, jaký překlad doopravdy byl. Můžeme však posoudit oprávněnost Eisnerových korektorských zásahů. Optický dojem z korektur je otřesný, takže se vlastně aní nelze divit nakladateli, že se rozhodl k tisku připravený text rozmetat, zvláště když mu to Eisner v dopise výslovně doporučil. Jisté je, že mnohé vytýká Eisner Projsovi neprávem, opravdu jako by chtěl svými korekturami vzbudit co nejhorší dojem z překladu. Na 21 řádcích provádí celkem 18 lexikálních a stylistických zásahů. Jak je vidět z naší fotokopie, některé na první pohled zavánějí pedantstvím (poněvadž je měněno na protože apod.). Podobné korektury lze dělat ve vlastním textu, opravovat však takto cizí text je přinejmenším netolerantní. Jindy koriguje Eisner stylistickou neobratnost nebo významovou nuanci. V jednom případě opravuje neprávem slovesné pasivum na aktivum: který byl svými chudými rodiči poslán do Ameriky na jejž chudí rodiče poslali. Neprávem proto, že pasívum je jedním z významotvorných prostředků románu: je totiž v češtině na rozdíl od aktiva příznakové a v této větě zdůrazňuje pasívní úlohu hrdiny v příběhu. S Karlem Rossmanem se dějí věci, trpnost, ústrky, trestání jsou příznaky jeho situace ve světě. Přitom skutečnou “chybu” v textu, na kterou upozornil už sám Kafka svou první překladatelku Milenu Jesenskou, Eisner Projsovi prominul. Arme Eltern tu nelze překládat chudí nýbrž ubozí, nebozí rodiče, chudáci rodiče. Nejde o chudobu, rodina přece měla služku, otec rozdával svým podřízeným doutníky, zaplatil synovi cestu do Ameriky atd. Arm je zde výrazem politování nad tím, co se přihodilo.

Posuzujeme-li skrovný důkazný materiál v širších souvislostech, bereme-li v úvahu úroveň tehdejšího překládání z němčiny, dojdeme nejspíš k závěru, že by Projsovu překladu nepochybně bývala prospěla revize, že však vysazený a zlomený text nemusel být rozmetán. Většina korektur, které Eisner v úvodní části vyznačil, byla zbytečná nebo sporná. Nelze se zbavit pocitu, že kritika překladu sledovala jiné než literární cíle. Důsledkem byla Projsova totální porážka: jeho překlad Ameriky byl ve stadiu imprimatur rozmetán, smlouva na překlad dalších tří svazků Kafky zrušena. Projsa z projektu, který spoluinicioval a organizoval, nadobro vypadl, jeho úlohu v celé šíři převzal či, lépe řečeno, měl převzít Pavel Eisner.

Do trochu jiného světla staví celou záležitost Pavel Eisner v německy psaném dopise Brodovi, napsaném na žádost nakladatele Petra později, v dubnu 1947, v době přibývajících komplikací kolem vydání Kafky.

Velevážený pane doktore,
dovolte mi, abych se na Vás obrátil s prosbou ve věci českého vydání Kafky.
Vzpomínáte si na můj překlad románu Zámek, který jste – znovu za to děkuji – opatřil doslovem. Z té doby pochází Váš výrok, a smím-li to tak říci, projev Vaší vůle, že ve mně spatřujete povolaného překladatele všech děl Franze Kafky do češtiny. Zdůrazňuji teď co nejvýslovněji, že v poměru ke mně šlo a i nadále jde pouze o přiznání morálního nároku na překlad, ne tedy o zadání jakýchkoli práv. To, že jsem se stal českým překladatelem Kafky, je však jen logické a přiměřené: razil jsem mu v Čechách cestu už v oněch, dnes téměř neuvěřitelných časech, kdy Kafka byl autorem pro hrstku lidí; jsem jistě nejlepším českým znalcem jeho životního díla a jeho nejpovolanějším překladatelem hlavně z jazykově technických důvodů.
Na základě Vašeho souhlasu a mého věcného oprávnění jsem v době “protektorátu”, tedy ve svém úkrytu a v dosti nepředstavitelných poměrech přeložil Proces a zabýval se přípravnými pracemi k dalšímu překládání Kafky. Už tehdy mi bylo známo, že můj dobrý známý p. Karel Projsa se důvěrně stýká s neteří Franze Kafky. Po revoluci mi p. Projsa sdělil, že ho dědičky Franze Kafky pověřily, aby zastával jejich autorsko-právní zájmy, a že mě prosí o spolupráci jakožto překladatele. Abych neohrozil rychlé vycházení českého vydání tím, že mám nesmírný nedostatek času, měl jsem ze šesti zamýšlených svazků tři přeložit já, tři p. Projsa. U tří pro mne fyzicky dosažitelných dědiček jsem se ujistil, že je jejich výslovným přáním, abych vystupoval jako překladatel a u tří svazků p. Projsy působil v čestné funkci poradce. Současně jsem žádal, aby Vás p. Projsa s plánovaným vydáním neprodleně seznámil. Dostalo se mi ujištění, že se tak již stalo; také nadále mi byly sdělovány zprávy, z nichž jsem musel usoudit, že jste s tímto ujednáním srozuměn.
Na základě všech těchto skutečností došlo ke smlouvě se znamenitým nakladatelstvím V. Petra. Jelikož se později ukázalo, že p. Projsa vzhledem k pracovnímu přetížení jinými věcmi svou překladatelskou úlohu sotva všas zvládne, má teď být všech šest svazků převedeno na mne samotného.
Nyní se dovídám, že Vy, velevážený pane doktore, máte proti výše uvedené dohodě námitky. Nejsem oprávněn vyslovovat se k vlastnímu meritu věci, neboť jsem se nikdy nepovažoval za zadavatele jakýchkoli práv a nikdy jsem jako takový nevystupoval. Avšak z toho, že jsem byl pověřen překladem, snad logicky vyplývá, že jsem – za svou osobu – s Petrovým nakladatelstvím souhlasil.
A znovu pouze jako překladatel Vás, velevážený pane doktore, prosím, abyste Petrovu nakladatelství nečinil potíže. Pan Petr, s nímž se ostatně osobně znáte, skýtá svou osobou veškeré záruky důstojného vydání Franze Kafky. S vydáním nelze déle otálet, neboť už nyní jde o skandální anomálii, že Kafku dosud nemohou číst jeho krajané. Vydání je také vážné “politikum”: poslouží nepřímo morální věci Židů v Československu, kteří zůstali naživu. To prohlašuji jako programový bojovník proti jistým následkům doby protektorátu, jako bojovník, který si v této roli už získal jistou pověst.
A znovu Vás prosím, abyste vydání dal svoji morální sankci. Kdyby nebylo přímo hanebné zmiňovat se o takových věcech v souvislosti s F.K., mohl bych se při této prosbě dovolávat naprosté nezištnosti, s kterou ji přednáším: ujal jsem se té nemalé práce za podmínek, které v materiálním ohledu znamenají velkou oběť.
Ještě jednou věcí bych se chtěl ujistit. Jako pro celý svět, zůstává i pro náš jazykový a kulturní okruh jméno Max Brod nerozlučně spjato se jménem Kafkovým. Prohlašuji jako člověk odpovědný za české vydání Kafky, že český čtenář Kafky bude se vším důrazem seznámen s tím, za co Vám vděčí. Bylo by mi potěšením, kdybyste mě laskavě seznámil s tím, co jste uveřejnil od roku 1938. Jako velice žádaný spolupracovník našich nejlepších periodik upozornil bych rád na vše, co mi pošlete. Stejně rád jsem k dispozici Vašim přátelům a chráněncům. Pouze nepředstavitelná pracovní horečka, ve které od května 1945 žiji, mi dosud zabraňovala, abych Vám přímo napsal.
S nejsrdečnějším pozdravem, velevážený pane doktore, Vám upřímně oddaný…

V průvodním dopisu dr. Reslerovi Eisner připomíná: …předválečné vydání Zámku v Mánesu bylo výslovně autorizováno dr. Brodem, který tehdy vymohl na “příbuzných” – soudím, že právě pí Davidové – neobyčejně nízký autorizační poplatek, jen aby k vydání došlo. Z tohoto faktu – já měl co dělat výhradně s dr Brodem – soudím, že měl alespoň tehdy značný zadávací pouvoir. To uvádím jen pro informaci – jinak už račte vědět, že stojím na stanovisku intransigentním (nesmlouvavým, nesmiřitelným – pozn.vyd.). Brod má z Kafky oprávněnou reputaci světovou, bylo by nemravné, kdyby mu Kafka byl objektem nějaké tantiemové exploatace. Dovolte mi teď slovo o našem společném příteli p. Projsovi. Mám doloženo, že o mně po Praze šíří nepravdy: že mě upomínal o svůj rkp. Ameriky, že jsem mu kvality jeho práce několikrát schválil atd., atd. Každé takové tvrzení je pseudologia phantastica. Měl jsem p. Projsu po mnoho let rád pro jeho milou povahu a jsem mu dodnes vděčen za způsob, jakým se zachoval v mých těžkých letech. Ale to vše jsem kvitoval s vděčností právě mně vlastní. Vida nezbytnost, aby se p. Projsa dostal k soustavné práci, snažil jsem se po kolik let influencovat ho v tomto smyslu. Podařilo se mi povzbudit jej k slovníku Máchova výraziva, k věci, která by ho byla udělala: práce uvázla v prvních začátcích. Sjednal jsem mu u p. Podroužka překlady z Gogola atd. atd. – nakladatel nikdy nedostal do rukou rukopis a mně zůstala blamáž přímluvy. Z díla autorova mě zvlášť drahého – z Kafky – postoupil jsem mu tři svazky, chtěl se obout do roboty emendační: výsledek je Vám znám a záleží v tom, že na sebe beru hmotnou obět spolu s převelikou ztrátou času. Posuďte prosím sám, jak jsem se zachoval.

Tyto věci se udály v první polovině roku 1947. V případě Ameriky se “prodloužení o jeden rok” ukázalo fatálním. V únoru roku 1948 došlo v Československu ke změně režimu a k zavedení ždanovovské kulturní politiky. Ta nedávala Kafkovi ani jeho překladatelům, komentátorům a vydavatelům žádnou šanci, alespoň na nejbližších deset let.

Projsa byl z causy Kafkovy spisy vyloučen, ale o vydání Ameriky i dalších Kafkových děl se ještě nějaký čas marně bojovalo. Do sazby byl u Petra zadán Proces (pod názvem Hrdelní pře), poté Eisner dodal rukopis Zámku v revidovaném znění podle vydání z roku 1935. Tento rukopis se dochoval a je uložen v Národním muzeu. S rozmetáním Ameriky čekal Petr do chvíle, než byla uzavřena nová smlouva s Eisnerem. Ten dodal upravený rukopis, který však už vysazen nebyl. V dochovaném textu záložky a v textu na zadní stranu obálky – obojí prozrazuje autorství Pavla Eisnera a obojí bylo určeno už pro Projsův překlad – je román charakterizován v duchu interpretace Maxe Broda jako realistický příběh emigranta, ale zároveň jako výsostné podobenství moderního Joba, hledajícího nepostižitelné božství, a jako příběh emigranta v cizí zemi, v němž skrze realistické vidění skutečnosti prozařuje nedostupnost a neúprosnost božského světa.

Archív nakladatelství Václava Petra skrývá ještě jeden dokument, charakteristiku Ameriky podepsanou Pavlem Eisnerem. Šlo zřejmě o obranný text, který si nakladatel Petr vyžádal v době, kdy už za změněných politických poměrů sváděl marný zápas o vydání knihy s nadřízeným úřadem. Je to dokument, jaký se v následujících letech a desetiletích stal jakýmsi perverzním žánrem nakladatelské administrativy, text shrnující všechny možné utilitárně apologetické argumenty, aby bylo dosaženo povolení knihu vydat.

Mladičký Karel Rossmann byl sveden služkou svých rodičů. Ti jej, šestnáctiletého, pošlou do Ameriky. V moři cizoty usiluje ten hodný a statečný chlapec, aby nějak zakotvil, ale svou čistou prostností ztratí jen strýce, který jej podporoval, dožije se zlých zklamání od kamarádů a zažívá napořád Ameriku, jež je opakem všech kladných představ. Až teprv nakonec zdá se schylovat k tomu, že čistá snaha a neomrzelost hochova přemůže všechnu zlobnou špatnost amerického světa.
Je to jakási moderní robinsonáda, putování chlapecké čistoty napříč mravní obojakostí, bezduchostí, zkažeností lidské společnosti v USA. Kniha je dokonale způsobilá, aby odnavykla představě, že Amerika je nějaký ráj, podává na dlani, že je to svět nástrah, klamu, zklamání.

Jenže všechny ad usum delphini napsané floskule toho smutně výmluvného dokumentu o zkaženosti “USA” a o antipropagační využitelnosti Kafkovy knihy nebyly nic platné. Amerika směla v Čechách vyjít až za deset let, roku 1958.

A tak nezbývá než vrátit se k Václavu Petrovi, znamenitému nakladateli, Janu Křtiteli mnoha mladých básníků, jimž vydal první sbírky a kteří pak často dorostli do výše mistrovské. Jeden z jeho edičních činů, i když vlastně zůstalo jen u předsevzetí, se nazývá Dílo Franze Kafky. Česká kultura měla mít hned po druhé světové válce šesti-, ne-li osmi- či desetisvazkový soubor Kafkova díla, který by vycházel z předválečného Schockenova a Mercyho berlínského a pražského vydání a napojoval se na poválečné úplnější americko-německé vydání Schockenovo. Čeští vydavatelé se drželi ediční koncepce Maxe Broda, který pro ně v kafkovských věcech stále byl největší morální i odbornou autoritou. Jako součást Díla měla být vydána jeho životopisná monografie Franze Kafky. Petrův redaktor Ivan Diviš počátkem roku 1947 požádal o lektorský výtisk knihy. Brod slíbil a vzápětí i poslal její anglický překlad, který pak pro nakladatelství posoudil Pavel Eisner. I o tuto knihu se po únoru 1948 sváděl boj. Brod koresponduje s nakladatelem Petrem, domáhá se zpráv o vydání Kafkových děl (Prosím, pište mně, co jest s celým vydáním Kafkovým. Vyšla už nějaká kniha mého přítele?) i své biografie. Nakladatel se tehdy – kolikrát se ta argumentace opakovala později – takticky vymlouvá na obtíže vzhledem k nedostatku papíru, naposled ještě v říjnu roku 1948. Brod mu na to v dopise radí, aby se obrátil přímo na pana ministra Kopeckého, s nímž je sám ve styku v jiné záležitosti. Dostal totiž od tohoto známého antisemity právě velice vřelý telegram končící slovy: Při této příležitosti Vás srdečně pozdravuji a přeji Vaší věci brzké vítězství, zůstávám vaším přítelem. V.K., ministr informací. Smutný závěr jedné marné bitvy.

Nadějné období poválečného zájmu o tvorbu Franze Kafky, které přineslo pozoruhodné náběhy k jeho poznávání a jež mělo být korunováno souborným českým vydáním jeho díla, prvním překladem souborného díla na světě, skončilo jeho likvidací. Nad Kafkou se rozhostilo desetileté mlčení, jeho spisy nejsou v českém překladu jako celek vydány dodnes.