Michel Tournier (1924) je významný francouzský spisovatel. V posledním románu, nazvaném Eleazar aneb pramen a keř (Eléazar ou la source et le buisson, Gallimard), opět čerpá z biblické tematiky. Roku 1967 získal cenu Francouzské akademie za román Pátek aneb lůno Pacifiku (Vendredi ou les limbes du Pacifique), roku 1970 Goncourtovu cenu za román Král duchů (Le roi des Aulnes). Od roku 1972 členem poroty Goncourtovy ceny. U nás znám z překladů V. Jamka: povídky Tetřev hlušec (Odeon, 1984) a Drahoslavy Janderové: román Král duchů (Odeon, 1988). Při příležitosti vydání nového románu a uvedení filmu V. Schlondorffa, který vznikl podle díla Král duchů, přineslo říjnové číslo francouzského literárního měsíčníku Lire rozhovor Marianne Payotové, který uveřejňujeme ve zkrácené podobě.

Lire: Jak na vás zapůsobilo filmové zpracování Krále duchů?
Michel Tournier: Film je podle mne skvělý, velmi věrný. Až moc, možná. Měl se natočit takhle? Netuším. Rozmlouval jsem Schlondorffovi, aby román adaptoval. Ze všech mých příběhů je pro film nejméně vhodný. Ale jeho zajímal právě proto, že při četbě ho automaticky nenapadala podoba filmového zpracování. Radil jsem mu, aby si nechal od nějakého současného skladatele napsat operu, jejíž libreto by čerpalo z mého románu, a pak operu zfilmovat, jako když Bergman točil Kouzelnou flétnu. On se ale ohradil, že se chystá udělat pravý opak.

Lire: Podílel jste se na adaptaci románu?
Michel Tournier: Ne, nedělal jsem nic. Nejsem člověk od filmu, to není moje řemeslo. Ve štábu se nikdy necítím dobře, jsem zvyklý pracovat sám: když potřebuji armádu a tanky, vylovím je hned ze své představivosti. Tihle blázni si dokonce pronajímali sovětské tanky z 2. světové války. I když jsem samozřejmě už psal i scénáře na objednávku, některé (Gilles a Jeanne, Zlatá slza) jsem pak přepracoval na romány. Pracovat na objednávku má jednu výhodu, musíte dělat, žádné poflakování. Taková lenost, znáte to... Lidi netuší, co je samota spisovatele, co to znamená přijít sám ke stolu, nic nedělat, a nikde nikdo, aby vám to vyčítal...

Lire: Píšete scénáře, přispíváte do Figara, románů ale vydáváte málo! Eleazar vychází po sedmileté odmlce...
Michel Tournier: Nepublikovat není nic obtížného. Před válkou uspořádal jeden novinář anketu mezi spisovateli, aby se dozvěděl, proč píší. Jean Paulhan, takový mandarín, strojený, plachý člověk, odpověděl: Já ale píšu tak málo, snad si ani nezasloužím, abyste mi to vyčítal. Mohl bych jeho slova vzít za svá. Přede dvěma lety jsem ale vydal dvě díla, Zrcadlo idejí (Le miroir des idées) a Patka písmene (Le pied de la lettre) a krátký román pro děti, a to považuji za nejdůležitější ze všeho, co dělám. Román Eleazar jsem věnoval jisté jedenáctileté dívence, na jejím názoru mi velmi záleží. Jestli ho odloží, budu ho brát za nepovedený. Každý rok pořádám spoustu přednášek ve školách a přitom poznávám účinek, dopad každého románu nebo povídky. Má nejlepší díla, Pierrot a tajemství noci (Pierrot et les secrets de la nuit) a Amandine aneb obě zahrady (Amandine ou les deux jardins) mohou poslouchat šestileté děti. Pak jsem napsal Pátek aneb divoký život (Vendredi ou la vie sauvage), který mohou číst devítiletí. To už není tak dobré! Knihy, které se dají číst až ve dvaceti, jsou nepodařené.

Lire: Říkáte, že nemáte žádnou představivost, chcete tím provokovat?
Michel Tournier: Ne, je to pravda. Můj mozek se zaměřuje na vnější svět, jsem pozorovatel, žák Zolův a Daudetův, který cestuje s dalekohledem. Když Nourissier ztratí rukopis, udělá z toho román. Já bych mohl ztratit co vás napadne, dům, přátele, ale nikdy o tom nic nenapíšu. Soukromý život mě neinspiruje. Není nezajímavý, ale literární šťávu v něm necítím. Já potřebuji Mojžíše! Je Mojžíš nejkrásnější z mýtů? Existují různé mytologie, řecká, židovská - biblická - a moderní: Tristan a Izolda, Don Juan atd. Já nacházím největší inspiraci v Bibli, o tom není pochyb.

Lire: Mojžíš je vaše "velké téma"?
Michel Tournier: Román Eleazar se zrodil z otázky, již jsem si položil asi před třemi lety, když André Chouraqui vydal Mojžíše. V ústřední epizodě, kdy je Mojžíšovi odepřeno právo vrátit se do země zaslíbené, Chouraqui se podivuje, jaký je to skandál, že rabíni a teologové si po celá tisíciletí kladou otázku, proč nemohl Mojžíš vstoupit do zaslíbené země, proč se Jahve dopustil takové nespravedlnosti vůči svému prvnímu prorokovi!... To mě zaujalo, přečetl jsem o Mojžíšovi všechno. Tak vznikal román.

Lire: Našel jste po třech letech přemýšlení a hledání odpověď?
Michel Tournier: Ano, dávám ji ve svém románu. Je to otázka lásky: Jahve se rozhodl ponechat si ho u sebe, protože ho miluje, je to jeho prorok. Chce se zbavit Hebrejců, kteří nemyslí na nic jiného, než jak získat vodu, ženy a děti. Chce založit s Mojžíšem velký rod: "Učiním z tebe velký národ," slibuje mu. Ubohý Mojžíš, který se nežádal o tak velkou čest, je rozpolcen mezi Hebrejci a Jahvem. Jde o protiklad svatého a světského. Teď čekám, až mi někdo nabídne lepší interpretaci.

Lire: Přenesl jste Mojžíšův příběh do Irska poloviny 19. století. Hrdinou je irský pastor Eleazar, přihodí se mu spousta nepříjemností...
Michel Tournier: Irsko jsem si nevybral náhodou, je to skvělé místo, kde najdete vedle sebe katolíky, a tedy Ježíše, a protestanty s Mojžíšem. Můj příběh má jako obvykle dvě roviny. Na jedné straně máte historii irské rodiny, která se roku 1845 v době velké bídy vystěhuje, takových byly v Irsku miliony. A potom western s koňmi, bizony, hady, Indiány, psanci. A na druhé straně, o úroveň výše, Mojžíš. Který se stává určitým modelem, podle něhož Eleazar dešifruje svůj život. Jak pochopit Mojžíše? Je třeba postupovat jako on, přejít poušť. Zůstanete-li v Irsku, nemůžete porozumět Bibli. Lidé, kteří žijí v zeleni, deštích, u pramenů, vody, bažin a rašeliny, jsou opakem Bible. Bible je kniha o poušti, písku. Eleazar se chce dostat do pouště, proto emigruje s rodinou do Ameriky, musí se přeplavit přes Tichý oceán, z Corku do Portmouthu, za čtyřicet dní. Čtyřicet dní, stejně jako pobýval Mojžíš na Sinaji. Vykoupení přijde po prožití pekla při plavbě lodí vedle stovek nemocných cholerou nebo tyfusem.

Lire: Myslíte si jako Eleazar, že stačí otevřít Bibli, aby člověk našel odpověď na všechny otázky?
Michel Tournier: Ne, to je myšlenka prostestantské sekty. Přiznávám se, že to není můj způsob, jak řešit problémy. Nepatřím mezi ty, kdo otvírají Bibli, když mají problémy se ženou, se synem, zahradníkem nebo malířem. Ale trávím mnoho času hledáním ve skvělé dvacetidílné bibli svého prastrýce, který byl farář, teolog, varhaník a germanista. Posloužila mi v mnohém už když jsem psal Kašpara, Melichara a Baltazara.

Lire: V každém vyprávění bývá nějaká moralita. Jaká je v tom vašem?
Michel Tournier: Jaká chcete... Jednou se mě ptali, jestli jsem věřící... I nejzarytější nevěřící má přeci jen určité pochybnosti a člověk, který bytostně věří, má pochybnosti také. Přesahuje dnes nějak mýtus o Mojžíšovi svého autora? Nevím, ale pokud čtete noviny, knihy, nemluví se o ničem jiném než o Bohu. Spějeme do století religiozity, Malraux měl pravdu. Stačí podívat se, co se děje kolem Gayssotova zákona, podle něhož máte být potrestáni vězením, pokud ve svém díle zpochybníte zločiny, jichž se proti lidstvu dopustili nacisté. Takové rouhání, před sto lety bylo něco takového zhola nemožné. Salman Rushdie. Irán a Salman Rushdie, Francie a Roger Garaudy. Nejsem pro ani proti, jen konstatuji stav věcí, skutečně jsme na prahu doby náboženství.

Lire: Chystáte se napsat další knihu?
Michel Tournier: Pravděpodobně o svatém Šebestiánovi. Víme o něm tisíce věcí, známe datum narození, rodinu, životní dráhu, přátele, smrt, všechno včetně toho, že nikdy neexistoval. Všechno je to legenda, a to je kouzelné, ne?