Jean-Marc Lovay (1948) pochází ze Sionu ve švýcarském kantonu Valais. Nedostudoval, od osmnácti let opakovaně pobýval v Asii a z těchto cest vytěžil své první dílo, Epître aux martiens (Epištoly narozeným ve znamení Marsu). Později se věnoval různým povoláním, pracoval pro rozhlas, jako novinář, v nakladatelství Gallimard mu vyšly první tři romány, například Obilné kraje (Régions céréalieres, Le Baluchon maudit, 1979). Další díla, Polenta (1980), roku 1985 literární cenou Dentan oceněný Le Convoi du Colonel Fürst, Jeden večer u řeky (Un soir au bord de la riviere, 1990), Žádná má kost nebude proděravěna, aby sloužila jako kouzelná flétna (Aucun de mes os ne sera troué pour servir de flute enchantée), publikoval ve švýcarském nakladatelství Zoé.

Chceme-li pochopit dílo J.-M. Lovaye, je dobré přečíst si nejdříve esej, který mu věnoval jeho krajan Jérôme Meizoz: Tobogán obrazů (Le Toboggan des images, Zoé, 1994, reedice 2002). Tuto radu vyslovil Daniel Martin v říjnovém čísle francouzského Magazine littéraire a dodává, že Meizozův teoretický text je tak pěkný a jasný, že by si každý spisovatel, který svou tvorbou trochu vybočuje, měl přát mít "svého Meizoze". Další způsob, jak najít k Lovayovi cestu, může být prostřednictvím jeho korespondence s jiným velmi zajímavým švýcarským autorem, Mauricem Chappazem, jež vyšla pod názvem Pokušení Orientu (La Tentation de l'Orient, Zoé). V době, kdy si psali (1968-9), Lovay ještě jen snil o spisovatelské dráze a "vydal se na iniciační cestu z Anatolie až do Indie kraji, kde nechybělo nebezpečí, které si oblíbili hippies a kde zážitky orámovaly zkušenosti s drogami, zimou a hladem," jak píše známý švýcarský literát - cestoval Nicolas Bouvier.

Azurový azyl, Lovayův nový román, je "pohyblivý a proměnlivý prozaický text. Jako mraky na nebi Hamletově," píše se v recenzi D. Martina. Čtenář ani nestačí určitý obraz poznat, a ten už se mění. Věci i postavy přicházejí na scénu a dostávají místo v rozsáhlé stavbě, nikdy však nezískají definitivní podobu: v románu neexistuje hraniční čára mezi pohlavími, druhy, inertním a živým, vše se hýbe, proměňuje… Dvousetstránkový text nezatěžuje ani nerytmizuje žádná interpunkce. Výchozím impulsem pro vypravěče je nápis na ceduli: "Klinika Hazoug. Upozornění: pouze pacient svobodně rozhodne o návštěvě." Vypravěč vchází. Kdo je nemocen? Hazoug, malíř, anebo on? Oba stojí před otázkou, co vyjádřit slovy, obrazem: skutečno, nebo neskutečno… Román ten problém staví, avšak nijak nedořeší.