Odcházím
Echenoz, Jean: Je m'en vais

Odcházím

Úsměvné, příjemné čtení s poschovávaným tajemstvím, i když ne přímo poselstvím, jak jsme zvyklí u klasické literatury. Naléhavé sdělení však Echenoz přináší: ukazuje náš svět jako chladný, ledový, povrchní, sterilní, virtuální, natolik odevzdaný kultu obrazu, že lidé tento zprostředkovaný obraz už přestávají odlišovat od skutečnosti.

Jean Echenoz vydal dosud osm románů. Za knihu Cherokee (česky Cherokee, EWA, 1996) získal roku 1983 literární cenu Prix Médicis. V románech mísí různé žánry (detektivka, cestopis, dobrodružné čtení...), zdá se totiž, že mu na příběhu až tolik nezáleží, naopak ale přes jazyk je pedant a hračička. Boří zaběhané postupy výstavby vyprávění (v jeho románech se může stát cokoli, nečekané a nepředvídatelné tu má zelenou) i stavbu věty a slovní spojení: záměrně, kreativně užívá například chybné větné konstrukce, vlastní slovesné vazby, původní neologismy, zkratkovitá vyjádření, hraje si s užíváním slovesných časů, užívá citace z literatury, lehce mate čtenáře tím, že vypravěč klouže z ich-formy do třetí osoby. Jeho způsob psaní je úsměvný, ironický, plný skrytých významů a hádanek - na úrovni příběhu i každé jednotlivé věty.

Je m´en vais
Felix Ferrer odchází od své ženy. Jeden infarkt mu stačí. Rozhodne se ale odjet daleko, až na polární kruh, kde hledá poklad. Když se vrátí do Paříže, ztrácí půdu pod nohama. Je to tu samé bloudění, útěk, mizení, podvádění, lhaní...

Dvě hlavní postavy mají každá odlišný románový osud, jenž však v dalším vyprávění stejně zaniká. Ferrer prožívá příběh z dobrodružného románu: vypravuje se na pól, prodírá se polárním ledem, hledá záhadný opuštěný vrak, brzy se ale místo cestovatelských starostí potýká s obtížemi jiného druhu. Baumgartner je postavička z detektivky: skrývání, změny totožnosti, útěk, pronásledování. Špinavou práci nechává na zdrogovaného Flétana, když je po všem, zbaví se ho. Oba příběhy se proplétají, jsou záměrně vedeny jakoby nešikovně, nárazově, nedůsledně. 

Úsměvné, příjemné čtení s poschovávaným tajemstvím, i když ne přímo poselstvím, jak jsme zvyklí u klasické literatury. Naléhavé sdělení však Echenoz přináší: ukazuje náš svět jako chladný, ledový, povrchní, sterilní, virtuální, natolik odevzdaný kultu obrazu, že lidé tento zprostředkovaný obraz už přestávají odlišovat od skutečnosti.

"Nepopiratelně jeden z nejlepších Echenozových románů, bezpochyby ten nejlegračnější, možná i nejsmutnější. Má přímo odzbrojující stavbu, úžasné propojení kapitol," píše časopis Inrockuptibles (srpen 1999).