Gil Courtemanche spolupracuje už přes čtyřicet let s mezinárodními nevládními skupinami, jež organizují pomoc pro země třetího světa. Jako novinář informoval o konfliktu v Libanonu, vraždění v Kambodži, hladomoru v Etiopii. Přestože debutoval sbírkou poezie, stěží bychom v současném Québecu hledali známějšího komentátora politického dění této kanadské provincie. Za svou pověst kritického polemika vděčí především pěti knihám, v nichž popisuje rádoby demokratické chování nacionalistických předáků francouzsky mluvícího území Severní Ameriky. Konflikt, provokace, kritika postavily Gila Courtemanche do pozice levicového autora, jenž však dokáže být nepříjemný i lidem ze svého okolí. Dlouholeté zkušenosti z práce v Africe jej v roce 1989 přivedly do Rwandy, kde natočil film o obětech nemoci AIDS. Intimní přátelství s protagonisty filmu mu umožnilo poznat obyvatele Rwandy z jiné stránky, než je viděli Evropané uzavření za pomyslnými hradbami rezidenční čtvrti. Snímek "Církev a AIDS" mu vynesl v roce 1993 první místo na festivalu afrických dokumentárních filmů Vues d'Afriques. Když se v roce 1995 do Rwandy vrátil, zjistil, že většina jeho přátel už nežije. Dvacet sedm jich bylo zavražděno během nedávné genocidy a zbylí tři figurovali v řadách vrahů.
V roce 2000 vyjde román napsaný na základě osobních vzpomínek a sesbíraných zpráv o popravených přátelích. Jedná se o první uměleckou prózu známého novináře. "Cítil jsem, že současná novinařina mi neumožňuje vylíčit rwandskou genocidu v celé hrůze. Navíc románová forma dává život obětem i katům."

Bernard Valcourt, hlavní hrdina a autorovo alter-ego, byl pověřen kanadskou vládou, aby pomohl ve Rwandě vybudovat televizní kanál. Neustálé obstrukce ze strany hlavního politického hnutí ovládaného stranou většinového etnika Hutú mu brání dovést práci do konce. Mezitím natáčí film o AIDS, na nějž umírá třetina obyvatel v produktivním věku hlavního města Kigali. Bezhlavě se zamiluje do servírky v hotelu, kde žije. Osud krásné Gentille je osudem celé země. Její hutúský původ by u ní těžko někdo rozeznal. Díky etnickému míšení je uvězněna v bílém a štíhlém těle Tutsiů. Společně s Valcourtem chce opustit zemi, v níž všichni tuší blížící se katastrofu. Vládní rozhlas a tiskoviny se už nesnaží skrývat svou nenávist k menšinovým Tutsiům a do hlavního města se sjíždějí vraždící komanda z celé země. Pouze kolem bazénu mezinárodního hotelu je klid a ani zprávy o politických vraždách nedokáží vzbudit z letargie belgické, francouzské a kanadské vládní úředníky. Bernard však cítí, jak mu vztah k mladičké Gentille vlévá novou sílu do těla, jež už v duchu dávno pohřbil.

Gil Courtemanche koncentroval své zážitky z rozmezí sedmi let do úseku pouhých devadesáti dnů, k zážitkům přidal téma lásky, ale jak sám v úvodu říká: "Podobnost jmen se skutečnými osobami není náhodná". Ani ve svém prvním románovém díle autor v sobě nezapře novinářskou profesi. I zde chce především vzbudit diskusi a polemiku. Snad proto vzbudila kniha tolik ohlasů právě v Québecu, kde jí byla udělena například Cena místních knihkupců. Mezi postavami bylo snadné rozeznat někdejší velvyslankyni Kanady ve Rwandě ("kterou zajímal jen golf") a kanadského velitele Modrých přileb, jenž svou zbabělostí způsobil smrt belgických vojáků svého kontingentu. Hlavním protivníkem je však samotná Kanada, jež umožnila hlavnímu ideologovi rasových čistek, Léonovi Mugaserovi, bezpečný úkryt na svém území. Rozzlobený tón v sobě nezapře vliv Célinovy Cesty do hlubin noci. Chtěl-li však autor stejně nestranně jako Céline popsat zlo, románový popis dobra - tedy lásky k Gentille je vůbec nejslabším článkem celého díla. Silná slova, výbuch citů a sexuálních vášní doprovázených četbou Eluardových básní po probdělé noci řadí knihu svou tuctovostí ke konzumnímu čtivu. A odvolává-li se autor při vyprávění často k důvěryhodným zdrojům, právě tvůrčí neumělost a nedokonalost dělají z celého příběhu málo věrohodnou "Kroniku ohlášené genocidy", jak byla kniha oslavně popsána v québeckém tisku. Přitom je román Jednou v neděli u bazénu v Kigali především příběhem o lásce. Jedná se však o lásku západního člověka k jedné africké zemi, ke všem jejím obyvatelům, o konečné přitakání řádu života, jež v dnešní společnosti nahradilo posvátno (zde autor cituje projev Václava Havla v Národním shromážděním OSN). Jen tato proklamovaná láska by mohla autorovi umožnit popsat tragédii osudu 500 000 zabitých Tutsiů a odhalit její příčiny, "protože za vší tou hrůzou vězí nepředstavitelná bída". Což se nestalo, snad proto, že právě ona je z celého příběhu vymyšlená. "Gentille jsem vlastně ani neznal. Jen dvakrát jsem ji potkal na chodbě v hotelu a řekl jí: Přines mi pivo." přiznává Gil Courtemanche v jednom rozhovoru.