Chceme-li zasadit Námořníkovu píseň do kontextu Keseyho tvorby, je nutno poukázat jak na rysy, které ji s předcházejícími romány pojí, tak na to, v čem se od nich liší. Úvodem se dá říci, že zatímco první skupina bude spíše "obsahová", druhá naopak "formální".

I v Námořníkově písni totiž Kesey zpracovává dvě pro něj příznačná typicky americká témata: oslavu individualismu, jehož ztělesněním jsou tu všichni hlavní hrdinové, a mýtus hranice, to je Aljašky (v přeneseném, symbolickém významu jako místo, kde je stále možné být svobodný). I zde si vybírá, jak je charakterizoval list Boston Sunday Globe, "divoké postavy", drsné chlapy rozumějící přírodě a nevyhýbající se rvačkám ani rozličným konfliktům. I zde se zdá, že se autor snaží předat obdobné poselství - že jakýkoli totalitní systém je třeba zesměšnit a překonat. Činí tak ovšem způsobem, který by patrně nejlépe vystihlo spojení chmurně veselý až anarchistický - rozverný je tón vyprávění, jakož i stavba odstavců a kapitol (a koneckonců i jejich názvy: Dějiny prasat a hadr namočený v rumu, Při tvé dlouhé šedé bradě a tvém jiskrném oku, proč jsi zastavil? nebo Smesikvit!). Bizarně groteskní jsou vedlejší epizody (jako třeba kočka s hlavou vězící ve sklenici majonézy, jež odstartuje celý román) i zápletky kulminující v naprostém chaosu, jenž je navíc pouhým dílem náhody, přírodní katastrofy, či snad naopak zásahem shůry. Pošetile parodický je jak modelový happy end, kdy se hlavní hrdina Ike Sallas vynoří z rozbouřeného moře coby jakýsi novodobý Noe s archou a setká se se svou milou, tak smrtelně vážný pseudovědecký dodatek popisující krásy severské přírody. Vše, a že je tu akce a dobrodružství opravdu hodně, se odehrává v blízké budoucnosti v Kuinaku, svého druhu alternativní komunitě na americkém západním pobřeží (což je zcela v duchu dílka Keseyho oblíbeného autora Johna Steinbecka Na plechárně, na které se mimochodem na str. 55 žertovně upozorňuje). Pokud něco daný časoprostor charakterizuje, pak jsou to hory odpadků, na nichž se pasou prasata a medvědi, a droga pojmenovaná skút, patřící k zázračným produktům Nového Německa. Rovněž však hojné možnosti rybolovu - a i tady, podobně jako v nezapomenutelné filmové scéně z Přeletu nad kukaččím hnízdem, se ukazuje, že právě na vodě člověk dokonale splyne s přírodou a osvobodí se od civilizačních tlaků. K moři se koneckonců vztahuje i titul románu, který zároveň naráží jak na slavnou Coleridgeovu báseň (viz str. 451), tak na rozmanité námořnické popěvky, jež si s bezmeznou radostí prozpěvuje kapitán Carmody.

Ona idylka nicméně nemá dlouhého trvání - naruší ji nejen fanatický kazatel reverend Greener, ale hlavně jachta Stříbrná liška, na jejíž palubě připluje hollywoodský štáb. Logo Stříbrné lišky záhy zaplaví městečko, z jehož obyvatel se v rámci projektu, jímž není nic jiného než natočení jisté domorodé legendy a posléze přeměna okolí ve vyhledávanou turistickou oblast, mají stát akcionáři. Zachránit situaci dokáže snad jen Ike Sallas jako archetypální postava rebela.

Ne všechno však v nepříliš kompaktní Námořníkově písni funguje - značně nepřesvědčivě je vykreslena minulost protagonisty, čili smrt dcerušky, která měla sloužit jako klíč k jeho duši a chování, rovněž jednání ostatních postav postrádá hlubší motivaci. Zbytečné jsou naopak některé rádoby zábavné či překvapivé výjevy - proč zde například promlouvá zničehonic pes? Nepoměrně více představ je však zdravě provokujících - a už jde o zmínku o teroristických útocích na lodě s ropou, o regulátorech OSN, jejichž nejpodstatnějším úkolem patrně bylo vymýtit tvrdý alkohol a nahradit jej nechutnými umělotinami, či o době elektronického sprejerství, kdy "uprostřed něžné epizody Tak se točí svět vám najednou nějaký uhrovitý arafaák začne cákat na obrazovku plivance a politiku".

Aniž chceme vyzrazovat pointu, lze říci, že Kesey do našeho globálního světa reklamy, marketingových strategií, peněz a konzumu pěkně tepe, což mu ovšem nebrání v tom, aby jeho hrdinové v závěru slavili americký Den nezávislosti… Samozřejmě, skýtá se otázka, jaký vztah k Americe vlastně Kesey měl, tedy nakolik ho inspirovala a nakolik ji zase "na oplátku" kritizoval. Podle vlastního mínění dělal ve svém životě různé věci právě proto, že je Američan a že je jako Američan hledač a pionýr, na druhé straně však připouštěl, že území, které v 60. letech pomáhal objevit, je stále ještě dosti neprozkoumané a že musíme pořád odkrývat falešnost společenských struktur, v nichž všichni žijeme. Jeho postavení v americké kultuře patrně nejpřesněji charakterizoval další spisovatel Hunter S. Thompson, který prohlásil: "Vždycky dokázal žít tam, kde vál skutečný vítr." Totéž lze tvrdit i o autorově posledním protagonistovi - a je jen krásnou tečkou, že ho coby námořníka ty větry šlehaly nejen s metaforickou nadsázkou.