Třetímu románu Kena Keseyho předcházelo téměř třicet let mlčení, v nichž se autor děl Vyhoďme ho z kola ven a Tak mě někdy napadá věnoval spanilým jízdám legendárního květinového autobusu Veselých šprýmařů, experimentování s psychotropními látkami a poté, co strávil nějaký čas ve vězení za přechovávání konopí, především své rodině a farmě v Oregonu. Publikoval pouze příležitostně a psal jen kratší povídky. Námořníkova píseň zůstala Keseyho posledním románem: 10. listopadu 2001 Ken Kesey podlehl rakovinnému nádoru na játrech.

Staří námořníci
Název knihy upomíná hned na dvě postavy anglosaské kultury. Jako motto si Kesey zvolil text písně Suzanne Leonarda Cohena, v němž se praví, že "Ježíš byl námořníkem, když chodil po vodě"; spojení s biblickými tématy je nasnadě. Další možný zdroj inspirace odhalíme v Písni starého námořníka anglického romantického básníka S. T. Coleridge, v němž je hlavní hrdina odsouzen navždy křižovat moře. Kesey se v jednom rozhovoru vyjádřil, že postava starého námořníka pro něj symbolizuje duchovního vůdce, vizionáře či guru, který zná sílu drogy a dokáže mladším ukázat cestu.

Hlavní hrdina románu Ike Sallas je takovým námořníkem. Bydlí v otřískaném karavanu na parkovišti na konci silnice v aljašském městečku Kuinak, poslední výspě, která odolává zhoubnému vlivu turistů a komerce. Sallas byl v minulosti známým ekoteroristou a vůdcem hnutí Smesikvit. V Kuinaku se věnuje výhradně rybolovu, přátelí se s jamajským vyznavačem reggae Greerem, kapitánem Michaelem Carmodym a jeho bývalou ženou Alicí.

Proti němu stojí albín Nicholas Levertov, Alicin syn, s kterým do ospalého městečka přijde filmová společnost, jež zde hodlá natočit velkofilm o inuitské (Inuité jsou severoameričtí Eskymáci) legendě o dívce Shoole. Filmaři samozřejmě nepřinášejí nic dobrého, mají však peníze. Levertov postupně ovládne celý Kuinak, s nímž má velkolepé plány - chce z něj udělat výletní středisko. Sallasovi a jeho lidem se to vůbec nelíbí, a tak dojde k nevyhnutelné konfrontaci Dobra a Zla a nakonec i k zásahu shůry, po němž filmaři z Kuinaku prchnou.

Levertov a Sallas reprezentují dva protichůdné principy společnosti. Levertov symbolizuje Zlo, řídí nejenom kamery, které natáčejí film, ale i ty, které střeží každý kout ve městě; má celý Kuinak pod absolutním dohledem a vládne mu jako Bůh. Ike Sallas jeho kouzlu a vábení peněz nepodléhá, zná totiž Levertova z kriminálu. Je představitelem a vůdcem protikultury; byl sice poražen státem v devadesátých letech a v Kuinaku i svými lidmi, když k nim držel plamenný protilevertovský proslov, po němž jej členové místního řádu Podpsů vypískali, nakonec však díky zásahu shůry vítězí. Má rysy autora románu: Ken Kesey se po svém propuštění z vězení také stáhnul do ústraní a rád se nechával fotografovat oblečený jako starý námořník.

Pastiš a parodie
Kesey zasadil děj románu do blízké budoucnosti. Píše se tu rok 2017, ledovce už díky globálnímu oteplení skoro roztály a vše podléhá téměř totálnímu elektronickému dozoru OSN, která se změnila v jediného strážce světového pořádku. Spojené státy vedou tajnou válku s Izraelem, drogové scéně už nevládnou žádné syntetické drogy, ale skút, látka ze dvou druhů čaje dovážená z Nového Německa. Nemoc AIDS již byla pacifikována očkováním, alkohol je zakázaný a legální je pouze jeho umělá náhražka. Veškerá komunikace a navigace probíhají čistě elektronicky, takže pohyb osob, lodí a letadel se dá snadno kontrolovat.

Román nicméně nepůsobí jako laciná sci-fi, ekologická a protitotalitní agitka, jež sugestivně líčí smutné konce, do nichž tato civilizace dojde. Autor vše relativizuje a zlehčuje metodou pastiše a parodie. V knize najdeme přehršel odkazů na slavná díla anglosaské literatury. Na jednom místě se napříkladdočteme, že "v seriálech se říká: Žádný člověk není ostrov" (s. 336); to je citace z metafyzického básníka Johna Donna. Rybářská jachta Michaela Carmodyho nese jméno "Série 49", což pro změnu odkazuje na román Thomase Pynchona Dražba série č. 49. Dočkáme se tu též vtipných narážek na kulturu šedesátých let: komunita Podpsů je založena na koncertu skupiny The Dreadful Great (The Grateful Dead vznikli na základě putování Veselých šprýmařů) a své vlastní hudební těleso nazývá Beagles. Sallas spáchá ve jménu hnutí Smesikvit teroristický čin tím, že na návštěvníky zábavního parku vypustí z práškovacího letadla výkaly. Pro Keseyho je vše jen simulakrem, hrou na skutečnost, či spíše jejím upraveným odrazem. Hned na počátku svým čtenářům sděluje: "Chcete-li získat vlastní názor na historii Kuinaku, zapomeňte na fakta a podívejte se na legendy." Historická fakta pro něj nemají žádnou cenu, dají se zmanipulovat; legendy jsou naopak pravdivé, protože vznikaly v ahistorickém období. I tuto jistotu však autor publiku bere, když prozradí, že legenda o Shoole nevznikla v hlavácha Inuitů, ale jakési obyčejné učitelky z New Jersey.

Ledová Apokalypsa
Současná literatura je literaturou veskrze apokalyptickou a konec světa nezřídka zvěstuje (nebo alespoň simuluje) nějaká náboženská komunita v čele s charismatickým kazatelem, jako například v románu Program pro přeživší amerického autora Chucka Palahniuka. I v Námořníkově písni se objevuje taková sekta, její vůdce Emil Greener vede spor s náčelníkem Podpsů Bellisariem právě o povaze konce světa, jejich disputace se inspiruje slavnou básní Roberta Frosta Oheň a led. Greener zastává názor, že svět skončí v plamenech, oproti tomu Bellisarius míní, že na konci vše pokryje led. Tradiční Greenerův názor sice díky hrubé síle nad Bellisariovou entropií zvítězí, román však vrcholí magnetickou bouří, v níž vskutku na svět padají krystaly suchého ledu. Takový silný elektromagnetický impuls změní veškerou magnetickou orientaci: střelky kompasů se obrátí na jih, kladný pól se změní v záporný; pokud se přeneseme do významové roviny, dobro je zaměněno za zlo a řád za anarchii či pomstu. Smrš kromě toho vymaže data z pevných disků všech počítačů, na nichž je uložena prakticky veškerá historie. Taková bouře by ve skutečnosti znamenala konec světa, jaký známe, a byla by vpravdě apokalyptická; v Námořníkově písni je však pouze katalyzátorem, který město očistí od cizorodého živlu a navrátí jej zpět ke kořenům.

Zrezlá informační teorie
A zde tkví úhelný kámen nedostatků této knihy. Kesey chtěl evidentně opět otevřít téma většinové společnosti, která samovolně směřuje ke zlu a jíž se postaví hrstka statečných, která v beznadějném boji uspěje. Už samotný střet dobra a zla je dosti schématický a tradiční. Avšak tím, že umístil děj románu do blízké budoucnosti, si na sebe autor připravil past ještě zrádnější. Technologický vývoj jde nesmírně rychle kupředu a to, co se na počátku devadesátých let zdálo nedosažitelné, je nyní zcela běžné. Některé pasáže v knize proto působí kvůli domnělým výkřikům techniky zastarale a úsměvně, asi jako filmy s Jamesem Bondem z osmdesátých let. Kupříkladu teorii informací se Kesey představuje jako "bzukot dvou pevných disků, které si prohazují celé gigabity informací" (s. 354). První věcí je rozsah: před patnácti lety byl pevný disk velikosti jednoho gigabitu pro osobní počítače nedosažitelný, dnes počítáme volné místo na harddisku na desítky gigabitů. Co je ale mnohem závažnější: namísto sdílení informací, které se stalo základem globální komunikace a opravdovým naplněním informační teorie, počítal Kesey s jejich pouhou výměnou. Nepředvídal nástup internetu.

K lapsu technologickému se přidávají ještě nedostatky čistě literární. Na konci knihy jsme svědky čistého, až příliš předvídatelného happyendu, v němž se Ike Sallas, jenž přežil peklo magnetické bouře, vrací šastně do přístavu zbaveného filmařů do náruče Alice Carmodyové. Osobní důvody pomsty, kvůli níž se Levertov s filmovým štábem vrací do Kuinaku, nejsou nijak rozvedeny, stejně jako schází větší angažovanost jinak zajímavé postavy kulturistického kazatele Greenera. Kvůli těmto chybám nedosahuje Keseyho třetí román velikosti prvních dvou. Naštěstí nepostrádá jejich lehkost a vtip, k čemuž přispěl překlad Jiřího Hanuše, jemuž patří dík za znovuobjevení skvostné nadávky "degen" a za vynikající výkon při převodu zoologických a botanických názvů.