Poprvé si mohli čtenáři román Vyhoďme ho z kola ven o manipulaci s vědomím lidí, strachu a touze člověka vzdorovat přečíst v roce 1962. Přestože vznikl už na přelomu dekád, musel si autor na jeho vydání počkat tři roky. Nesmrtelnost však knize přinesla až filmová adaptace s názvem Přelet nad kukaččím hnízdem, která získala pět Oscarů v nejdůležitějších kategoriích (mimo jiné nejlepší režie, herec a herečka v hlavních rolích). V Českém rozhlase dostal román k šedesátým narozeninám rozhlasovou podobu uváděnou pod známějším filmovým názvem a zanedlouho následovala i audioknižní verze.

Nebývá časté, aby měl recenzent těžkou práci, protože neví, co pochválit dříve: od interpretů přes režii až po hudební nastudování. Startovní pozice tvůrců dramatizace přitom nebyla jednoduchá. Zřejmě jen málokdo z pravidelných posluchačů Českého rozhlasu nezná slavný film Miloše Formana z roku 1975 a fenomenálního Jacka Nicholsona, který si za postavu nespoutaného rebela Rendella Patricka McMurphyho odnesl Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Tvůrci tak stáli před nelehkým úkolem: popasovat se s velkým očekáváním, které tuto látku nutně provází, a přitom se jím nenechat umělecky ochromit. Mám ale za to, že se jim to podařilo. Dramaturgyně Lenka Veverková ve spolupráci s Petrou Láskovou, která měla na starosti rozhlasovou úpravu, omezily počet pacientů kliniky, a kromě hlavní postavy McMurphyho (Jiří Vyorálek) ponechaly čtyři: náčelníka Brombdena (Pavel Šimčík), koktavého Billyho Bibbita (Ondřej Rychlý) a neurotiky Cheswicka (Filip Kaňkovský) a Dalea Hardinga (Radek Holub). Rozdělily text na čtyři části, aniž by tím utrpěl příběh, který zachovává dramatický oblouk, a hlavně mrazivý závěr.

Před nejzásadnější výzvou celé rozhlasové dramatizace však stál režisér Aleš Vrzák: najít interpreta, jenž by buřiče McMurphyho zahrál po svém a nekarikoval přitom Jacka Nicholsona. Musel to tedy být někdo živelný, s charismatem, a tak trochu „rošťák“. Volba Jiřího Vyorálka byla šťastné rozhodnutí, protože všechny výše uvedené podmínky vrchovatě splňuje. Jemnou ozvěnu Jacka Nicholsona v jeho interpretaci sice slyšíme, ale jinak přistupuje k roli, jako by svůj slavný předobraz neměla. S lehkostí zvládá McMurphyho temnotu, humor, burácivý smích, ale i chvíle, kdy se musí zklidnit a jeho projev zlyričtí. Je radost slyšet, jak jednu z nejznámějších (i nejmotivačnějších) hlášek celého díla „Aspoň jsem to, kurva, zkusil.“ pronese jen tak mimochodem; dostatečně ji prožije, ale nedělá z ní „být či nebýt“ světové literatury a kinematografie. Jeho nespoutaný projev dynamizuje celou nahrávku, kdy tempo zpomaluje a zrychluje tak, že neustále drží posluchače v napětí a nenechá je vydechnout. 

Skvělá je nicméně i Helena Dvořáková jako sestra Ratchedová. Využívá všechny hlasové prostředky od jemných a podbízivých slov („vaše léky“) až po temná prohlášení („podléháte mi“). Dokáže hlasem pohladit, takže slova Radka Holuba „vždyť je jako matka“ může posluchač vnímat bez ironie, ale zároveň důrazem na správných místech ukazuje, jak toxická manipulace s pacienty se tu odehrává. Například když ponižuje Billyho slovy: „To by se přece mamince nelíbilo.“ Billy okamžitě zařazuje zpátečku a jeho pokus o osamostatnění a uzdravení opět ztroskotá. Po redukci pacientů přichází druhá výraznější dramaturgická úprava ještě v závěru příběhu, kde bylo oproti filmu a knize nutné, aby narátoři (pacienti) vzhledem k silné obrazovosti a symbolice závěrečné scény smrti McMurphyho slovy doprovodili akci a posluchač se tak mohl dozvědět, jak to dopadá, když se člověk postaví dobře maskovanému zlu. 

Autenticitu hře dodávají také takzvané ruchy. Pleskání karet, cinkání skleniček, šoupání židlí i další zvuky vznikaly přímo při natáčení a nebyly doplněny až v postprodukci. Nahrávku to ještě více přibližuje zlatému fondu Českého rozhlasu, kam bude podle mého názoru jednou patřit. 

Skvělá souhra všech složek vytvořila znepokojivé dílo, které znovu a důrazně připomíná, že svobodu, ať už jedince, nebo kolektivu, je nutno za všech okolností bránit, protože „Velké sestry“ (nebo Velcí bratři) číhají všude.